Nevím, kolik uběhnu, a baví mě to víc 

90603d74e3d1a3ad5398601171b8e4aa.jpg

Pamatuju se, proč jsem před pár lety přestala chodit do fitka. Zjistila jsem, že vydržet dvacet minut na rotopedu nebo jakémkoli jiném šlapadle s pohledem upřeným na displej, na kterém červeně poblikával počet spálených kalorií, mě stojí nepřiměřené množství duševního úsilí (přinejmenším v poměru k výdeji fyzické energie).

Právě v tom displeji byla největší zrada. Vždycky jsem si to finální číslo úplně přesně zapamatovala a vsugerovala jsem si, že odpovídá několika drinkům a misce chipsů nebo kopci hranolků s tatarkou nebo čemukoli jinému, čím jsem se vzápětí odškodnila za to utrpení.

Nicméně když jsem místo toho začala běhat, udělala jsem to samé. Pořídila jsem si do telefonu aplikaci, která mě informovala o tom, kolik uběhnu, za jak dlouho, jak rychle, a říkala by mi nejspíš i spoustu jiných věcí, kdybych si je uměla správně nastavit.

A ze začátku to docela fungovalo. Měla jsem radost, když jsem uběhla víc než minule nebo o malinko rychleji. Bavilo mě, když se mi na konci objevila na displeji mapička, kudy všude jsem běžela. Těšilo mě porovnávat si výsledky z jednotlivých dnů.

Ale postupně se z aplikace stal spíš protivný šéf, který ve mně v jednom kuse probouzel pocity viny. Bez obalu mi sdělila, že dneska to nebylo nic moc. Anebo že tři dny jsem neběhala vůbec. A když jsem si náhodou telefon nechala doma, připadalo mi, že běhám vlastně zbytečně, protože aplikace se o tom nedozví. Z běhání měřeného s pomocí aplikace se pomalu stával úmorný úkol.

Na něco podobného přišli v rámci své studie taky výzkumníci Rikki Duus a Mike Cooray. Sledovali dvě skupiny dobrovolníků, kteří se rozhodli víc chodit pěšky. Polovina měla možnost svou chůzi sledovat pomocí krokoměru, druhá polovina taky dostala krokoměr, ale s přelepeným displejem, takže jejich výsledky znali jenom samotní výzkumníci. Ukázalo se, že ti, kteří se pravidelně dívali na krokoměr, toho ušli víc a chodili rychleji, ovšem…  mnohem méně je to bavilo. “Když se příliš soustředíme na výsledky, z původně zábavné aktivity se může stát něco jako zaměstnání,” konstatují autoři studie.

Přišli ovšem také na to, že když měřící aplikaci vypnete, spontánní radost z pohybu se nevrátí automaticky a hned. Vrátit se k původnímu, nezměřenému potěšení z chůze nebo z běhání chvíli trvá. Musíte totiž překonat náhlý pocit zmaru, že vlastně běháte “jen tak”, aniž by se to někde zaznamenávalo.

Ale když se mi to po čase podařilo, z běhání se pro mě stal doslova úplně nový způsob, jak být v kontaktu se světem. Vyjít ven a vystavit se jakémukoli počasí. Cítit ve vlasech kapky deště nebo štípání mrazivého rána. Vdechovat vůni dusného, šeříkem provoněného dubnového večera. Vidět zblízka listí na zmoklém keři těsně po dešti, zmáchat se rosou, poslouchat, jak zní nohy pleskající na mokrém chodníku. Uklouznout na náledí a půl vteřiny opravdu nevědět, jestli udržím rovnováhu a na jakou část těla dopadnu. Řítit se z prudkého kopce. Zabočit na lesní cestu, o které nevím, kam přesně vede. Nebo běžet po cestičce uprostřed pole a cítit nekonečný prostor nad sebou.

Advertisements

14 comments

  1. Jak já vám rozumím. Mě se představa běhu jen tak beze všeho moc líbí. Líbilo by se mi zastavit a koukat a vědět, že mi to neudělá bordel v čase. Ale jste o krok dál, klobouk dolů, já jsem ještě bohužel odvykačku od aplikace nenastoupila.

  2. No, já nevím. Mám z toho smíšené pocity. Podle mě je nejlepší střední cesta.

    Předně – kolik z nás začalo chodit běhat pro ony příjemné pocity, cítění kapek deště, vůně lesa apod.? Skoro nikdo. A kdo z nás by bez nějakého motivačního nástroje u toho vydržel déle než měsíc, tedy do doby, než by postupně zjistil, že i díky běhu lze zažít příjemné pocity?

    Škoda, že výzkumníci nepokračovali dále. Je sice fajn, že lidé bez těch gadgetů byli při chůzi spokojenější, otázka však je, jak dlouho jim to vydrželo a kolik z nich po chvíli s chůzí přestali oproti těm, kteří si své výkony studovali.

    Takže za mě – do začátku určitě nějaká zařízení ano, k tomu přidat i nějaké tréninkové plány a rozumné cíle (jasně definované, časově ohraničené).

    Podle mě chce člověk stále více a více, jako s drogou. Mnohým z nás už nestačí, že se přehoupli do stavu, kdy běhání není za trest a dokonce se stává příjemným a odměňuje nás právě těmi pocity. Pak už pocity přestávají stačit a tak si hledáme motivaci v podobě vyšších výkonů, následně ani to ne, takže přicházejí závody, nejprve kratší, pak půlmaratony, maratony. A po několika maratonech už ani to nestačí, takže se přechází na ultra, k běhání se přibere kolo a plavání a máme tady ironmany.

    Pro mě je zajímavé, kolik vrcholových sportovců se dokáže vrátit k rekreačnímu sportu. Např. znám minimum vrcholových plavců, kterým zůstala láska k vodě a plavání.

    I proto blahopřeji všem, kteří se dokážou radovat z pohybu, ať je jakýkoli, a tuto lásku si udržovat. A já dělám všechno proto, abych v této kategorii zůstal.

    1. Myslím, že spokojeně běhat se opravdu dá úplně bez všech počítacích zařízeních. Já si aplikaci pouštím tak jednou za měsíc a i to je mi skoro na obtíž. Jediné zařízení, které používám, jsou obyčejné hodinky. Není pro mě důležité kolik uběhnu a v jakém čase, jen to jak dlouho se tomu danému sportu věnuju. Na co počítat kilometry?

      1. Jak píše Monika – dá se běhat i bez elektroniky.
        Já jsem si koupil sportovní hodinky i s meřením tepové frekvence a spálené energie.
        Použil jsem je doslova párkrát.
        Už mně v nich chcípla baterka, zajdu si koupit novou.

        Stálo mě to za to, koupit si za víc než tisícovku takové hodinky?
        Chtěl jsem mít přibližnou představu, kolik kJ spálím při běhu a při jízdě na kole.
        Chtěl jsem vědět, jak jsem na tom po 20 letech.
        Chtěl jsem vědět, kde mám svůj strop kvůli tepové frekvenci.
        Chtěl jsem vědět, jakou mám tepovou frekvenci na kole v kopci, kde výjezd do kopce sotva udýchám. A zjistil jsem, že třeba v prudkém výjezdu v lese mně srdce bije skoro na 95 % maximální tepové frekvence.
        To je pro mě užitečné vědět.

        A jinak ty hodinky nepoužívám.
        Mám je tedy jen pro to, abych zmapoval, jak na tom jsem a abych měl představu, kde mám hranice a kolik toho spálím.

        No a když to už vím, tak není potřeba brát ty hodinky znovu na stejnou trasu 🙂

    2. Co se chůze týká, tak si myslím, že jste vedle.
      Pokud se jdu projít do přírody, tak nepočítám primárně kilometry a spálenou energii.
      Ano, jdu se projít i proto, abych spálil nějakou tu energii, ale primárním cílem je právě ta nenucená procházka v přírodě a koukat se kolem sebe.
      Vím, kolik km je to odkud kam a mám poměrně dobrou představu, kolik toho ujdu.
      Mám taky představu, jakou rychlostí umím chodit a to mě stačí.
      Potřebuju mít odhad, kdy se vrátím, proto je dobré vědět, kam můžu jít, když mám čas třeba jen hodinu.
      Tohle je na chůzi jiné – nenutí to člověka podávat super výkony.
      A stačí se podívat kolem sebe – co ti důchodci, kteří chodí na tůry a jsou šťastní? Taková celodenní tůra, i pomalým tempem, a pobyt v přírodě – to je k nezaplacení.

      S těmi vyššími výkony a závody částečně souhlasím u běhání a u kola. Ale i tady je to individuální a záleží na každém z nás, jak to prožíváme.

  3. Nic nového, sme pretechnizovaní. Nečudujem sa a ja žiadne aplikácie a hlavne ani internet v mobili pre istotu nemám,. A mám krásny , volný život.

  4. Každému holt vyhovuje něco jiného. Běh je pro lidi jedním z nejpřirozenějších pohybů, jenže jsme zlenivěli, zavřeli se ke stolům do kanceláří, z běhání se stala móda, a kdo nemá na běhání aplikaci, není in. Hlavní je, že vás to baví a máte pocit, že vám to něco přináší 🙂

    1. Naprostou souhlasím s Radkou, ale správnější by bylo asi napsat „Běh BYL pro lidi jedním z nejpřirozenějších pohybů“.

  5. Mně se líbí ty mapky, zvlášť na kole, protože aspoň po návratu zjistím, kudy jsem to doháje bloudila a jak se ta prokletá vesnice, co jsem ji omylem projela čtyřikrát, jmenovala 🙂

  6. Já jsem byla běhat 2x bez čehokoliv a… tak hrozně mě to bavilo, měla jsem před sebou jen cíl, kam chci doběhnout a víc jsem neřešila. Řídila jsem se jen svým vlastním tělem, ničím jiným, no a ono to fungovalo. K tomu poprvé byl krásný západ slunce. krásný čerství vzduch a tak. Dřív jsem chodila běhat s telefonním koučem, který mi říkal, kdy mám běžet a kdy jít a nikdy jsem u toho dlouho nevydržela. Teď vím, jak mě to bavilo (jet podle sebe) a mám chuť se k tomu vrátit. Ráda bych chodila běhat, tak jednou až dvakrát týdně, ale tentokrát jsem si jistá, že to dodržím…

    Vaše články mě motivují, i když mi je ‚pouhých‘ (sladkých) 16, tak i já mám problémy srovnatelné s těmi ‚dospěláckými‘ a vy pomáháte najít krásnou střední cestu mezi tím vším…
    Děkuji Vám.
    Jitka. 🙂

  7. Přesně chápu! Běh mě nikdy nebavil, vždycky jsem z něj byla spíš protivná, tak jsem se radši věnovala jiným sportům. A pak mi to došlo – sporty, které mě bavily, jsem dělala pro sebe a ne pro výsledky – ne pro vzdálenost a rychlost. Tak teď se běh zařadil mezi mé oblíbené taky :).

  8. Plně chápu oba tábory, běh se totiž ze sportu pro nadšence a povětšinou tvrdě trénující cílevědomé osoby stal něčím podobným jako golf – prostě módní záležitostí. Kde jsou ty časy kdy jsem před 15lety obsazoval zadní pozice na závodech a na maraton si troufali jen ti, co měli „naběháno“. V dnešním světe to bez aplikací a sdílení (skoro)nejde, ale lidé by si měli uvědomit že honění se za extrémy a zážitky nemusí být tou nejlepší (a nejzdravější) cestou. Poptávka vytvořila mega akce ve městech, běžce honíme po kopcích, ve tmě, stále prodlužujeme vzdálenosti. Já se pak se divím, že pod 3hodiny ten maraton v Praze ocení mnohem méně lidí než beskydskou, horskou výzvu atd. Ale je všechno vůbec běh? S holemi, čelovkami? Je vskutku nutné 6km kondiční běh sdílet na fb a čekat „lajky“ – asi ano. A pak nastane ten krásný okamžik, když si člověk jen tak vyběhne, bez koukání po hodinkách, jen s klíči od baráku. Mimo sezónu, běží liduprázdnými cestami a zahřeje se doma čajem s tím neopakovatelným pocitem, že se odhodlal a udělal něco pro sebe!

  9. Běhat jsem začala proto, že jsem cítila, jak se mé unavené tělo pomalu rozpadá a odumírá. Nepotřebovala jsem zhubnout, jen začít se sebou něco – cokoliv – dělat. A běh byl vlastně jediný dostupný prostředek. Běhala jsem „na minuty“ a vlastně vůbec nevěděla, jakou vzdálenost. Měla jsem jen obyčejné hodinky, jinak nic. Časem jsem začala svoji „výkonnost“ přepočítávat podle toho, jak dlouho jsem běžela + po doběhu jsem si na mapě naklikala vzdálenost. Takže jsem měla přibližnou představu o časech. A nakonec přišla na řadu aplikace a chytrý telefon. Jasně, ze začátku to bylo jako zázrak, člověk přesně věděl všechno a někdy i něco víc. Byla to i motivace – naběhat víc než včera, víc než minulý měsíc, rychleji, nejrychleji…. A taky frustrace – když nebyl signál (zima, sněží, mrzne a já stojím na prahu a doslova prosím), vypnul se náhodně telefon, zapomněla jsem ho stopnout po doběhu – rázem bylo všechno zbytečné. A teď? Znovu klikám do mapy, běhám na minuty a někdy ani to ne. Ale běhám pořád. A pořád ráda. A vím, že nepřestanu.

  10. pro svůj podvečerní chůzo-běh používám jakousi aplikaci v mobilu, ale v podstatě jen proto, abych zpětně věděla, kdy jsem jsem běhala, kdy cvičila atd. – prostě jsem si naordinovala každý den trochu intenzívního pohybu. Ze začátku mě orientačně zajímalo, jak daleko je kilometr (u mostu), kolik měří okruh až ke hřišti (skoro 5 km), ale rychlost/tréningově plány atd. mě nikdy nestresovaly – v podstatě jsem ráda, že to zvládnu a vrátím se, aniž by mě něco zásadně bolelo

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s