Ta zvláštní radost, nebýt ve Varech

Blog nebýt ve Varech 2.jpg

Filmový festival v Karlových Varech jsem zažila v různých dobách různě.

Nejdřív jako karlovarské dítě: výpravy do Thermalu s památníčkem a lovení autogramů od východoněmeckých a polských filmových hvězd 80. let.

Potom, v devadesátkách, jako nadšená baťůžkářka (jen bez baťohu, protože bydlet jsem pořád mohla u mámy): fronty u pokladen a euforie, když jsme pronikli na večírek u bazénu.

Pak pracovně, v redakci festivalových novin: rozhovory s kazachstánskými režiséry a tiskovky se sedmnáctiletými filmovými hvězdami, o kterých nikdy nikdo neslyšel.

Nakonec znovu pracovně, na velkolepém večírku, na který se hvězdy zkrášlovaly ve speciální beauty lounge a ve frontě na záchod stály nejznámější herečky a návrhářky.

Ať jsem byla ve Varech jakýmkoli způsobem, vždycky mi připadalo hrozně důležité být u toho, na místě, které mi v tu chvíli připadalo jediné na světě. Letos už podruhé ve Varech nejsem. A užívám si tu zvláštní radost, u toho nebýt.

Na tom posledním velkolepém večírku se mi s lidmi, se kterými jsem mluvila, ani nedařilo navázat oční kontakt, protože neustále skenovali očima celé okolí, jestli se tam nepohybuje někdo slavný a zajímavý. Když jsem odtamtud ve čtyři ráno odcházela, nikdo mě nedoprovázel. Mířila jsem rovnou na první ranní autobus do Prahy. Procházela jsem po skoro vylidněné kolonádě, okolo velkých billboardů na filmy v korytě řeky Teplé, kolem zavřených stánků a nahoru po “třídě TGM”, kde jsme kdysi bydleli, na autobusové nádraží zalité šedivým ranním světlem. Ještě jsem si v bílých hedvábých šatech z večírku zdřímla v čekárně. A možná to bylo to nejlepší loučení s Karlovými Vary, jaké jsem si mohla přát.

Včera, zatímco ve Varech zahajovali další festival, jsem byla na jiném večírku, kterého se účastnili jenom dva lidi. Já a moje kamarádka Pavla. Seděly jsme u nich na dvorku, kde se za okny pořádají kurzy tanga, pily jsme tramín z místní vinotéky a dívaly se na hvězdnou oblohu zarámovanou žižkovskými střechami. Nebyly jsme “u toho” ve Varech, ale byly jsme u toho, co pro nás právě bylo důležité.

Před časem jsem četla o fenoménu FOMO – “fear of missing out”. FOMO je strach, že něco v životě zmeškáte. Že zatímco si doma vaříte večeři, díváte se na reprízu Jak jsem potkal vaši matku, stříháte si nehty na nohou nebo přesazujete kytky, vaši známí právě v tu chvíli zažívají něco mnohem úžasnějšího a strhujícnějšího.

Vary jsou velká příležitost pro všemožné verze FOMO. Všechny ty premiéry, projekce, červené koberce a přesuny z jednoho večírku na druhý! Ale taky jsou příležitostí pro pravý opak FOMO: radost, že nejsem tam, kde jsou “všichni”, a dělám něco, co jsem si v tu chvíli sama vybrala.

Třeba jdu běhat s bráchovou fenkou BB. Jedu otrhat rybíz na chalupu. Sednu si do kavárny a píšu.  Zajedu na kole na Jiřák pro vietnamské závitky. Jen tak koukám z okna.

A jsem “u toho”.

Advertisements

7 comments

  1. Karlovky jsme letos taky zazdili. Původně jsme tam chtěli s manželem oslavit desetileté výročí naší svatby. Tenkrát jsme tam byli na svatební cestě. Od té doby ne. Přece jen to máme hodně daleko a do toho malé dítě. Předtím několikrát. Letos jedeme nakonec do Uherského hradiště na festival. Z původního ubytování se mi tentokrát na rezervaci ani neozvali a nakonec nás to vlastně ani nelákalo…

  2. Milá Báro.Moce děkuji za tento příspěvek a krásné fotky.Zrovna včera před usnutím jsem přemýšlela nad tím,že letos zřejmě nestihnu žádný festival,protože v době jejich konání mám zrovna volné víkendy se svými dětmi a pro děti a rozhodla jsem se, že letos prostě „nebudu u toho“.Schovám se v lese,nebo u řeky se svými syny a zakuklím se ve své pohodě a možnosti být sama sebou, bez rudých nehtů a in oblečků, bez fotek v mobilu,“jen“se svými nejbližšími.Vary jsou pro mě daleko,ale stejně bych tam nejela.Největším setkáním s hvězdou byl pro mě nečekaně koncert Zaz,kterou jsem toužila vidět tak moc, že mi vesmír poslal lístek na její koncert jen tak zadarmo,protože jsem si ho nemohla dovolit.Krásné prázdniny a hodně pište, moc se těším na další články.Brigit

  3. Ahoj Báro, no já myslím, že to není přece o těch Varech. Důležité je být u „toho, co právě dělám“, i když je to právě třeba ve Varech na festivalu. Za to ti ostatní, co u „toho“ nejsou, přece nemůžou…A že to často je jen o našem vnitřním pohledu na věc, tak toho je přes clonu zažitých předsudků a minulých vzpomínek, celkem umění si všimnout. Jako si často krásně všímáš v řadě jiných příspěvků na svém blogu, a díky Ti za to. Katka

  4. Moc pěkně jste to napsala. Pro mě dost pomáhá když se odpojím od internetu – a FOMO se redukuje na podprahovou úrověň 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s