Jít tam sama a nepřipadat si jako zoufalec? Jde to.

hopper-automate.jpg

Nedávno jsem byla sama v divadle. Čekal mě rozhovor s herečkou, která v tom představení účinkovala, a jedinou vstupenku do jinak úplně vyprodaného hlediště mi nechala v divadelním baru.

Ráda podnikám spoustu věcí sama, ale když jsem před začátkem představení korzovala po divadelním foyer, připadala jsem si nepatřičně. Většina ostatních diváků byly dámy ve dvojicích nebo menších skupinkách a starší manželské páry. Připadalo mi, že mě pozorují. Pobaveně? Soucitně? Podezíravě? Když jsem si dávala kabát do šatny, měla jsem nutkání se šatnářce ospravedlnit:  „Jsem tady jenom kvůli práci.“ A uvaděčkám bych nejraději vysvětlila: „Není to tak, jak to vypadá. Dostala jsem jenom jeden lístek.“

Připadalo mi, že jít sama do divadla z pracovních důvodů nebo protože mi to někdo přikázal, je akceptovatelné. Ale jít sama do divadla jen tak, protože se mi chtělo? Trapas. Buď musím být divná anebo tak zoufalá, že si nedokážu sehnat žádnou společnost. Ráda bych si u baru koupila skleničku vína, ale nechtěla jsem navíc vypadat jako osamělá alkoholička. Posadila jsem se na svoje místo na konci řady a přála si, aby se už zhaslo.

O pár dní později jsem narazila na výzkum, který provedly socioložky Rebecca Rattner a Rebecca Hamilton. Jako by mě v tom divadle sledovaly a dělaly si poznámky. Zjistily totiž, že většina z nás bez doprovodu klidně vykonává věci, které přinášejí nějaký užitek (do toho spadá třeba i běhání, plení zahrádky, čtení v kavárně nebo plavání). Ale téměř tři čtvrtiny lidí mají zábrany dělat o samotě činnosti určené čistě jenom pro zábavu. Stejně jako já se obávají, že budou vypadat jako osamělí podivíni a že je „všichni“ budou pozorovat.

Obě Rebeccy ale také přišly na to, že osamělé výpravy do kina, do restaurace nebo na výstavu si ve skutečnosti užijeme víc, než si myslíme. Osamělým dobrovolníkům, na kterých to otestovaly, se návštěva galerie líbila daleko víc, než původně předpokládali.

Mně v tom divadle taky.

Ocenila jsem především…

  • že se nemusím starat o to, jak se představení líbí mým společníkům. Když vyberu film nebo představení, na které se půjde, vždycky si připadám jaksi zodpovědná za to, aby se ostatní dobře bavili.
  • že se nemusím s nikým přetahovat o program.
  • že mi nikdo během představení nešeptá do ucha a nemusím šeptat „co? cože?“ a pak to šeptání poslouchat znovu a šeptem odpovídat
  • že nemusím cestou z divadla s nikým mluvit o tom, jak se mi představení líbilo nebo nelíbilo a můžu si ho prostě nechat uležet v hlavě.
Reklamy

17 comments

  1. Jo, pokud clovek prekona ten prvotni divny pocit, casto se vnori do toho, co sleduje, daleko lip a hloubeji, nez v neci spolecnosti. Jenom je blby, pokud jsme po skonceni plni dojmu, ze je neni s kym bezprostredne probrat 🙂 Ale v podstate to rada stridam. Nekdy s partnerem, nekdy sama.

  2. Já chodím do divadla občas sama, když jdu na něco, o čem si nejsem jistá, že by se to líbilo někomu dalšímu – a v pohodě. Nepatřičně si nepřipadám. Vlastně jsem se v divadle blbě cítila jen jednou, a to jsem byla s kamarádkou – na dětském představení, kde jsme byly bez dětí. To teda divně vypadalo:-)

  3. Já si chození do divadla, kina nebo restaurace hrozně užívám. Jediné, co mě mrzí je, že pak nemůžu svoje dojmy třeba s filmu s nikým probrat. Pěkný článek, díky!

  4. Já si myslím, že člověk musí pouze překonat ten prvotní pocit, že jej všichni pozorují a dotyčný se musí chovat podle toho (to už zní pomalu jako sociální fóbie kdyby se to dělo často:) a prostě si uvědomit, že je tam hlavně kvůli sobě, on si to přece chce užít a něco z toho zážitku mít. Já jsem si dřív nedokázala představit, že budu sama chodit do kaváren, na výstavy atd. No a teď si to užívám snad víc než když jdu s někým. Ještě jsem tedy nezkoušela jít sama do divadla, ale myslím že by to byla ukázka samostatnosti v tom smyslu, že nepotřebuju nikoho dalšího k tomu, abych si mohla dělat, co chci… 🙂

  5. Evička, mám niečo málo po 20tke a dlho som bojovala s blbým pocitom ísť trebárs len na kávu bez spoločnosti. Teraz si to užívam! Kino, divadlo, galéria, obed, dokonca cestovanie osamote je ako životná maturita. Stres z toho, že nás niekto pozoruje, je prinajmenšom naša vlastná paranoja :)) (dobre aplikovateľné na návštevy posilňovne) 🙂 Prajem veľa pekných zážitkov!

  6. Ač vdaná, chodím sama do kina, kavárny, galerie, cvičit, nakupovat, na oběd apod., to mi už vůbec divné nepříjde, jediné, s čím trochu bojuji, je smát se na celé kolo při vtipném filmu v kině sama, to mám zábrany a úplně si to neužiju, i když bych ráda. Výborný článek:–))

  7. Připadá mi, že je to o poprvé.

    „téměř tři čtvrtiny lidí mají zábrany dělat o samotě činnosti určené čistě jenom pro zábavu“ – takový výzkum mi nesedí. Počítačové hry jsou přece čistě pro zábavu!

  8. Mně naopak přijdou vrcholně smutné dvojice žen v divadle. Když ne s partnerem, tak raději sama. Berličku v podobě kamarádky nepotřebuji.

  9. Naprosto souhlasím! Zbožňuji též sama cestovat a to přibližně ze stejných důvodů, jaké uvádíte na konci blogu 🙂
    A někdy bych též ráda sama žila, abych se nemusela dohadovat o tom, zda je možné konečně vypnout televizi!
    Což se mi asi jen tak nepoštěstí (http://eeeelektro.cz/internet-televize-2/), o to radši navštěvuji váš šťastný blog!

  10. Prima článek i komentáře 🙂 Mockrát jsem měla stejný pocit jako Bára, že jsem „zodpovědná“ za to, jak se to druhému líbí a pak jsem si představení ani moc neužila. Právě proto jdu občas ráda sama do kina, divadla apod. a radši to nikomu ani neříkám, aby se nechtěl připojit 🙂 Teď jsem začala chodit sama i do sauny a moc si u toho odpočinu. Jenom cestovat sama jsem nezkoušela, mám hrozný orientační nesmysl a jsem schopná zabloudit i ve vlastním hotelu (opravdu se stalo) 🙂

  11. Občas mám problémy i když si kupuju osaměle salám u pultu a musím hlásit kolik chci deka….takže takové osamělé divadlo se vstupem a šatnou by mě nejspíše odrovnalo na hodně dlouho. Ale zcela jistě bych si to užila víc. Jenom jsem na samotu ve společnosti moc sráč.

  12. Já chodím např. do galerií zásadně sama, protože pak si ty obrazy a exponáty vychutnám daleko líp. A u každého se můžu zastavit na jak dlouho chci a nikdo mne nepostrkuje, že už musíme jít 🙂 Ale do divadla chodím ráda a s malým dítětem bez babiček se tam s manželem společně prostě nedostanem. Tak jsi mne trošku popostrčila, abych to vyzkoušela i sama. Díky!

  13. No, mne „nechutí“ samej ani pozerať film doma (v tv, alebo na počítači) a takisto jesť (či doma, alebo už vôbec v reštaurácii). Nielen kvôli „blbému pocitu“, ale jednoducho si ten zážitok nevychutnám, ak ho zároveň nezdieľam s niekým ďalším.
    Práve tie veci v závere by mi chýbali. Šepkanie počas filmu, rozprávanie sa o zážitkoch cestou domov… A zodpovednosť, či sa páčilo ostatným? Isteže, kto vyberie program, že cíti aj určitú zodpovednosť. Ale to už k tomu patrí. 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s