Radost z krámování a nacházení pokladů

panenka.jpg

Miluju krámování. Otevírat staré skříně a zásuvky, čpící zatuchlinou a naftalínem. Vytahovat krabičky vykládané saténem nebo sametem – co v nich asi bude? Vyndavat na světlo věci, které ležely na svém místě několik desetiletí a předtím si prožily své vlastní příběhy. Jezdily na podnikovou rekreaci, třpytily se na premiérách v oblastním divadle, dělaly parádu na odborářských večírcích. Dodávaly sebevědomí a zdání luxusu, nosily se jen k vánočnímu stromečku, na svatbu anebo na pohřeb.

Dobře si pamatuju to vzrušení Indiana Jonese, když jsem se jako dítě přehrabovala v babiččiných pokladech, které pamatovaly lepší i horší časy: smaltovaný náramek s titěrnými obrázky západočeských lázní, divadelní kukáto, maličký kovový model Sacré Coeur, modrý štrasový náhrdelník, nůž na dopisy s hlavou koně. Po čase už jsem samozřejmě ty věci znala nazpaměť, ale stejně pokaždé, když jsem otevírala zásuvky prádelníku a vdechovala tu jejich tajemnou vůni, připadala jsem si jako na objevitelské výpravě.

V dospělosti příležitostí ke krámování postupně ubylo. A krámovat ve svých vlastních věcech není zas taková zábava. Jejich příběhy znám, chybí jim tajemství. Před pár týdny jsem si ale radost z krámování připomněla. Shodou okolností to bylo na Velký pátek, ten den, kdy se prý otevírají poklady. Helenka, žena mého táty, otevřela skříň s hračkami po svých dnes už dospělých dcerách a darovala naší Rozárce pytel oblečení na panenky. Těm svetříčkům a sukýnkám je skoro třicet let. Některé jsou kupované – třeba ta růžová vestička uprostřed – jiné jsou ušité, upletené nebo uháčkované doma. Nejvíc mě dojímá ten pruhovaný svetřík s pečlivě přišitými titěrnými knoflíčky. Někdo na něj zužitkoval i poslední zbytky klubíček – „přece se to nevyhodí“- možná ho pletl u televizních Bakalářů, nebo přitom poslouchal Svobodnou Evropu… Děti si s oblečky chvíli hrály, a pak na léta skončily ve tmě ve skříni. Aby se z nich po letech mohly stát poklady nalezené při velkém, poetickém, tajemném Krámování.

Reklamy

4 comments

  1. Moji rodiče koupili v mých cca 12 letech statek, který skoro unikl kolektivizaci a kde byly nejen komody, ale i místnosti a stodoly plné věcí starých padesát a více let. Ach, to vzrušení.

  2. Ja som to tiež ako malá zbožňovala, prezerať si oblečenie mojich tiet a mojej babky, vždy v lete sa totiž kedysi u nás tieto veci vytiahli na svetlo sveta a vetrali na slniečku, och to boli časy, mali sme ich zavesené vonku na šnúre na prádlo a ja som sa pomedzi ne prechádzala, niektoré som si aj skúšala, bola to moja obľúbená činnosť, volala som to parádenie sa. Tiež som sa rada prechádzala v opätkových topánkach všetkého druhu, aj sesternice ked chodili na návštevu a prišli v opätkoch už som si ich obula a hybaj prechádzať sa po chodníku, ved nech to počujem, opätky milujem dodnes.

  3. Taktak, procházet vlastní staré poklady není tak zábavné jako cizí poklady.

    A hurá, je tu foto, co sem patří, konkrétmí, aktuální a ne vypůjčené! To je mnohem lepší, ty cizí působí méně případně.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s