Náhodný pocestný u vašeho stolu je způsob, jak být šťastnější

Snímek obrazovky 2015-12-25 v 9.26.20

Moje kamarádka se krátce před Vánoci rozešla se svým manželem a letošní Štědrý večer měla poprvé v životě trávit sama, protože děti na tento den byly u táty.

“Tak přijď k nám!” nabídla jsem jí bez rozmýšlení, když jsem se to dozvěděla.

Ne, nebylo to ani trochu ze soucitu. První představa, která mi v hlavě naskočila, nebyl smutný obraz mojí opuštěné kamarádky, jak se sama v prázdném bytě na Štědrý večer opíjí do bezvědomí. Představila jsem si ji u nás doma. Představila jsem si, o kolik by náš Štědrý večer byl díky ní radostnější a zábavnější. Můj muž by díky její přítomnosti víc perlil v konverzaci. Děti by nekňouraly a nehádaly se. Já sama bych při smažení kapra nebloumala myšlenkami někde mimo. Čekání na večeři bychom si nekrátili přepínáním televizních kanálů, ale jiskřivým rozhovorem. Prostě, všichni bychom se snažili víc než obvykle.

Nevím, proč to neděláme, když jsme spolu sami, ale je to prostě tak. Když je u nás doma na návštěvě někdo “cizí”, všichni mu nabídneme kousek svého lepšího já, který před nejbližšími členy rodiny zůstává utajený.

Nakonec to dopadlo trochu jinak, ukázalo se totiž, že jsem zdaleka nebyla jediná, kdo se mou kamarádku pokusil nalákat ke svému štědrovečernímu stolu. Nabídek dostala hned několik a kývla hned na tu první. Díky ní jsem ale začala přemýšlet o tom, jak by bylo skvělé, kdybychom aspoň jednou týdně mohli mít doma na večeři nějakou návštěvu, náhodného pocestného, který by nás přiměl chovat se k sobě navzájem líp, než to obvykle děláme.

Psycholožka Elizabeth Dunn se tímhle fenoménem zabývala vědecky. Všimla si totiž, že když má její přítel Benjamin mizernou náladu, je na ni protivný, “protože u mě mu to projde.” Ale když se Benjamin potkal s nějakým náhodným známým, “snažil se být milý a vtipný a to mu vždycky dokázalo zlepšit náladu víc, než moje utěšování”.

Aby Elizabeth zjistila, zda to funguje obecně, najala několik stovek párů, mužů a žen, kteří spolu chodili nejméně tři měsíce. Polovina z nich si v rámci experimentu měla povídat se svým partnerem nebo partnerkou, zatímco druhá půlka měla hovořit s partnerem nebo partnerkou z cizího páru.

Ještě než začali, dostali za úkol odhadnout, nakolik se jim to bude líbit. Ukázalo se, že ti, kdo si měli povídat s někým cizím, od toho nic moc neočekávali. “Ale když k rozhovoru došlo, snažili se být vtipní a příjemní, přesně jako Benjamin. A ve výsledku byli překvapeni, protože jim to zlepšilo náladu podstatně víc, než očekávali,” vysvětluje Elizabeth Dunn. Rozhovor s cizím člověkem podle ní zlepší náladu dokonce i introvertům, kteří se ho předem obávají: “Představují si to horší, než to ve skutečnosti je.” Prostě, před lidmi, kteří nepatří k našim nejbližším, se snažíme ukázat ze sebe to nejlepší. A právě díky tomu jsme s nimi na chvíli šťastnější.

Reklamy

5 comments

  1. No jo vlastně. Tak to sama velmi často vnímám, jen mě nikdy nenapadlo se na to dívat právě takto 🙂 Možná právě proto spousta lidí miluje návštěvy. Říkala jsem si, že jsou možná společenštější než já. Ale oni možná prostě jen chtějí, aby jim někdo udělal radost :-))))))

  2. Já jsem k nám letos na Vánoce lákala kamaráda, aby mu nebylo samotnýmu smutno. Čti: aby babička u štědrovečerní večeře nevyváděla, tak jako každy rok…

    Ale… Taky mi to nevyšlo :)))

  3. To skoro zní jako bychom nedokázali být „přívětiví“ a „šťastní“ v přítomnosti čistě svých blízkým, ale tomu tak snad není, nebo je?

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s