6 pravidel pro rozhovory s kýmkoli, kdykoli

free_wallpaper_of_an_abstract_paintingtwo_men_talking_on_the_clouds_

Když jsem začala pracovat jako novinářka, hrozně jsem se bála dělat rozhovory. Bála jsem se celebrit (a za celebritu jsem považovala kohokoli, kdo se někdy objevil na filmovém plátně nebo na obrazovce, třebas jen po půlnoci na ČT2). Byla jsem přesvědčená, že Slavný Člověk, otrávený z neustálé pozornosti médií, bude ještě otrávenější, když zjistí, že na něj poslali někoho tak nemožného, jako jsem já. Učila jsem se otázky zpaměti, přicházela jsem na rozhovory ochromená děsem a tudíž neschopná normálního povídání. Trvalo mi to hrozně dlouho, ale nakonec jsem se bát přestala. A postupně jsem se díky novinářským rozhovorům naučila několik věcí, které dokážou zlepšit i obyčejné rozhovory v každodenním životě.

  1. Opravdu poslouchat, co ten druhý říká. Ze začátku jsem se při rozhovorech tak strašně soustředila na další otázku, kterou mám položit, že jsem jenom čekala, až zpovídaný člověk domluví, aniž bych ho doopravdy poslouchala. Teprve když jsem dokázala ty svoje našprtané otázky na chvíli pustit z hlavy,mohla  jsem ho pořádně vnímat. V normálních rozhovorech se mi taky někdy stává, že místo abych poslouchala, nacvičuju si v hlavě svou supervtipnou odpověď. Ale vím, že čím míň to dělám, tím je povídání lepší.
  2. Nedělat chytrou. Dlouho jsem byla přesvědčená o tom, že Slavného Člověka musím při interview ohromit otázkami, které mu ještě nikdy nikdo nepoložil. Postupně jsem ale pochopila, že ty zdánlivě nejobyčejnější otázky fungují nejlíp: “Co vám dělá radost?” “Co byste se chtěl nového naučit?”
  3. Správně se ptát. Otázky, které jsou ve skutečnosti zamaskovanými proklamacemi rádoby chytrých názorů tazatele, jsou opravdu o ničem. Jako například: “Obliba nákupních center, která lidem nahrazují návštěvu kostela, je výrazem duchovního vyprázdnění a chybějící spirituality společnosti, souhlasíte?” Zpovídaný člověk nechce vypadat jako pitomec a tak mu nezbývá, než hlesnout: ano.
  4. Nechat toho druhého domluvit. Ale opravdu domluvit. To, že někdo udělá dvouvteřinovou pauzu, ještě neznamená, že je potřeba nastalé ticho ihned vyplnit další replikou.
  5. Mluvit i o sobě – přiměřeně. Drobné detaily ze života často pomůžou rozpustit ledy, což funguje i při obyčejných rozhovorech s úplně neznámými lidmi.
  6. Improvizovat. Tohle jsem si troufla až úplně nakonec: zapomenout na svou osnovu otázek a nechat se rozhovorem vést do neznáma, dál, než jsme oba původně předpokládali. To je to úplně nejlepší, ať už se to podaří kdekoli a s kýmkoli.
Advertisements

7 comments

  1. S tím posloucháním má problém opravdu hodně lidí. Já třeba nesnesu, když někomu něco říkám a on u toho dělá milion dalších věcí a tudíž se mi nedívá do očí a já mám pocit, že absolutně nevnímá co říkám (i když mi tvrdí „Já tě ale poslouchám!“ 😀 ) Já naopak, když někdo mluví, přestanu cokoli dělat a koukám se na něj.
    Nechat toho druhého domluvit – ach, v tomhle je expert moje maminka, jestli je nějaká věc, kterou mi maminka leze na nervy, tak je to její talent neustále skákat do řeči 😀 Nenechá druhého pomalinku ani pozdravit 😀 (Obrazně řečeno.) Musím říct, že jsem tohle podědila, ale pracuji na tom a vždy se omluvím, když vědomě někoho přeruším, častokrát na toho člověka mám tendenci i sáhnout jako omluvu 🙂 Což taky nevím, zda je či není dobře, ale je to takové gesto, u kterého si ještě nikdo nestěžoval 😀

  2. Počúvať, čo mi ten druhý hovorí je veľmi dôležité, ale stáva sa mi, že nejako nevnímam, ale snažím sa, sama viem, aké je to skvelé, keď si ľudia pamätajú o čom sa spolu bavili, prejavuje sa tým úcta a záujem voči tomu druhému.

  3. Jojo, cely moje dětství:

    Ja: byla jsem ve škole
    Tata: hmm…
    Ja: pak jsme šly s holkama domu
    Táta: hmm…
    Ja: holky jdou ted ven. Muzu taky?
    Táta: hmm…
    Ja: Tati, poslouchas?
    Táta: Ano
    Ja: A muzu?
    Táta: hmm………… A co?
    Ja: jit ven s holkama
    Táta: hmm…
    Ja: takze Jo?
    Táta: co? Ven? Ne.

    Bože, jak ja jsem to nesnasela!
    Ale zase to byla dobra pruprava do budoucna.
    A táta uz to ted nedělá :))

  4. Jak já tohle znám!
    Díky za připomenutí. Často jsem šla dělat rozhovor s někým hodně známým, ztrémovaná abych se neztrapnila, a on se začal po pár otázkách zajímat o to, jak se mám já, co mě baví a tak 🙂 Nejlepší na tom celém je, že nedokážu předem spolehlivě odhadnout, který zpovídaný mi tohle udělá, bývá to takové osvěžující překvapení. Díky tomu jsem se postupně naučila i na ty, kdo se náhodou sami od sebe nezajímají, aplikovat za účelem tání ledů bod 5. Funguje 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s