“Vždycky budeme mít Paříž.”

We-ll-always-have-Paris-casablanca-9495176-720-540

Tuhle větu říká Humphrey Bogart Ingrid Bermannové ve filmu Casablanca krátce předtím, než se navždycky rozejdou. Myslí tím, že vždycky budou mít společné vzpomínky na to, co v Paříži prožili.

Pro mě Paříž vždycky znamenala dvě věci, dvě různá města.

To skutečné, ve kterém jsou ulice permanentně ucpané auty, u stolečků v kavárnách je hrozně málo místa, každou chvíli stávkuje metro, pronájem garsonky s umyvadlem ve skříni a tureckým záchodem na chodbě stojí jako můj měsíční plat a úředníci jsou stejně neochotní jako u nás. A pak to druhé město, město z filmů a vzpomínek a snů, kde se pořád odehrávají romantické schůzky na nábřeží Seiny, kde všechny ženy nosí červenou rtěnku, kde je Montmartre plný básníků a malířů, kde Boris Vian hraje na trubku v kavárně Flore, kde na ulici zpívá mladá Edith Piaf a kde Hemingway píše svůj Pohyblivý svátek.

Po včerejšku, když pojem “pátek třináctého” dostal v Paříži nový a děsivější rozměr, myslím na to, že ani jednu z obou Paříží si nechci nechat vzít.

A vzpomínám taky na svou Paříž, jak jsem ji v různých okamžicích zažila. Na to, jak jsem v roce 1991 poprvé vystoupila z vlaku na Gare de l’Est, nevyspalá jsem chodila po ulicích a byla jsem v euforii už z toho, že nápisy na obchodech jsou opravdu ve francouzštině. Na malou a špinavou studentskou kolej pár kroků od Notre Dame, kde jsem bydlela o tři roky později. Na žlutě a oranžově svítící kavárny na bulváru Saint-Germain v listopadových podvečerech. Na trhy, kde jsem si kupovala chleba s rozinkama a hroznové víno. Na strkající se davy v levném obchoďáku Tati, kde člověk dostal každou chvíli loktem do žaludku. Na vykachlíkované stanice metra a ten zvláštní pach v něm. Na busty Voltaira a Rousseaua v pařížském mekáči. Na sochy, které vypadají, že každou chvíli uletí nebo se dají do tance, na kebab v Quartier Latin, na spadané listí a elegantní clochardy.

Myslím na to, že o tuhle Paříž bych nechtěla přijít, nechtěla bych, aby se proměnila v oplocený skanzen plný strachu. Vždycky budeme mít Paříž, takovou, jak ji známe a jak o ní sníme. Jenom se nesmíme začít bát.

Reklamy

6 comments

  1. Jak ti rozumím, miluji Paříž a po včerejšku mě z těch události mrazí, snad se město snů nezmění v oplocené ghetto, kde se lidi budou strachovat žít 😦

  2. a jak řekl včera pan Marek Eben: soucítíme s rodinami zavražděných, ale budeme se bavit a budeme tančit a nenecháme si vzít radost, protože to ti, kteří mají útoky na svědomí chtějí.

  3. Moc hezky napsané. Já jsem ještě v Paříži nikdy nebyla, ale je to můj životní sen – a taky si ho nechci nechat vzít….

  4. Cela Francie je holt francouzska … smutek, vztek, slzy, bolest, to vsechno ano, ale nikdy nebudou srazeni na kolenach. Takovy pocit mam po 12 letech zivota mezi nimi.

  5. Paříž je tvoje srdcovka, to je poznat z každého slova.
    A taky mě šokovalo, co se tam stalo. Ale život jde dál, bez ohledu na ty prevíty. Marek Eben to řekl jako vždy výstižně – nenechat se tím zlomit bude ta nejlepší odpověď pro ty úchyly z IS.
    Nicméně je možné,že se to bude opakovat. Možná za pár dní. Možná jinde než v Paříži a možná až po novém roce. Ale pokud Evropa padne do strachu, bude to konec… i když na konci Evropy se usilovně pracuje i ze stran politiků, zdá se mi a z toho je mi ještě víc šoufl než z útoků teroristů, protože od těch bych to čekala, ale od evropských politiků ne.
    Nicméně, pořád platí, že o Paříži jsi napsala moc hezky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s