Problém chytrých holek

ZAR4a0a05_pelisky

„Rozšířilo se nám tu takové slovíčko…“

Moje dcera Rozárka je chytrá. Je dost chytrá na to, abychom my, její lemplovští rodiče, ani po třech letech školní docházky téměř nezaregistrovali, že vůbec chodí do školy. Je dost chytrá na to, že neřešíme její známky a domácí úkoly a přesto pořád patří k nejlepším žákům ve třídě. Je dost chytrá, takže se nemusí snažit a všechno jí jde.

Co to ale pro její další život znamená?

Znamená to, že v klidu vystuduje gymnázium a dostane se na vysokou? Možná.

Znamená to, že má před sebou úspěšnou pracovní kariéru? Ani náhodou.

Taky mám za sebou zářnou dráhu školní jedničkářky. A vím, že pro můj pracovní život to neznamenalo téměř nic. Když v práci došlo na lámání chleba, hlavní roli obvykle hrály vlastnosti jako odvaha, invence a sebevědomí, které se ve škole neučily a kluci jich obvykle měli mnohem víc.

Proč to ale tak je? Jak to, že děti, které snadno zazáří ve škole, potom v praktickém životě tak často zapadnou do průměru?

Profesorka psychologie Carol Dweck provedla rozsáhlou sérii testů s dětmi z páté třídy. Byly mezi nimi ty chytré, které paní učitelky odjakživa chválily. A taky ty, kterým učitelky říkaly, že se musejí „víc snažit“ a „dávat pozor“. Když děti dostaly úkol, který byl výrazně nad jejich současné znalosti, nebo který prostě jen vybočoval z toho, co se učily ve škole, ty „chytré“ děti si vedly ve skutečnosti o 25 % HŮŘ než ty ostatní. A zejména holčičky. Když se jim nepovedl nějaký hodně těžký úkol, posléze nedokázaly vyřešit ani ty jednodušší, protože velmi rychle ztratily sebedůvěru. Šlo jim víc o to, dostat dobrou známku, než o to, přijít na něco nového.

Carol Dweck tvrdí, že za to může výchova. Chytré holky od rodičů i učitelek odmalička slyší samou chválu. Jsou „šikovné“, „bystré“, „dobré žákyně“. A díky tomu uvěří, že jejich schopnosti jsou vrozené a neměnné a nemusejí na nich pracovat. Zatímco kluci, u kterých se sebekontrola a schopnost poslouchat pokyny rozvíjí později, jsou často káráni, že se mají „víc snažit“ a „dávat pozor“. Takže se naučí potýkat se i s úkoly, se kterými si na začátku nevědí rady.

Výsledek? Chytré holky se i do budoucna učí řešit jenom ty problémy, u kterých mají od začátku pocit, že na ně stačí. Zatímco chytří kluci si troufají i na víc.

Dá se s tím něco dělat, třeba i v dospělosti? „No jistě,“ říká Carol Dweck. „Změnit mentální nastavení není žádný chirurgický zákrok. Stačí přestat věřit, že vaše schopnosti jsou nezměnitelné, a být ochotnější se učit a růst.“

Znamená to ale zkoušet i věci, o kterých víte, že je vůbec neumíte. Zpívat ve sboru, i když odjakživa „neumíte zpívat“. Zapsat se do kurzů malování, i když „nemáte talent“. Jít běhat, i když si myslíte, že to bude hrůza. Říct svůj názor, i když všichni ostatní si myslí něco jiného.

Protože život není o tom, dostávat samé jedničky.

Reklamy

27 comments

  1. Protože život není o tom, dostávat samé jedničky.

    Tohle musím dát přečíst svým známým, je to perfektní!

  2. Nedávno jsem viděla video, které asi pojednávalo právě o tom, co popisujete… o tom, jak je zásadně důležité, aby se dětem neříkalo, že jsou „šikovné“, ale spíš to, že za jejich prací je vidět spousta snahy. Mně to velmi zaujalo nejen jako matku druhačky (v lednu jsem psala na podobné téma také článek i s otázkou, kolikpak je asi mezi jedničkáři kariérně úspěšných a spokojených lidí, a kolikpak mezi těmi, kteří tenkrát o dobré známky ani nezavadili – https://zitjak.wordpress.com/2015/01/30/marne-dumam-co-jsem-mela-ve-druhe-tride-v-pololeti-na-vysvedceni/), ale i jako učitelku. Protože jsem si uvědomila, jak i dospělým, které učím angličtinu, velmi málo říkám, že oceňuji jejich práci a nasazení…
    Asi takový hloupý zvyk z mých školních jedničkářských dob…
    Dcera v pololetí přinesla známky jen na kusu papíru (mají oficiálně písemné hodnocení), to mě velmi pobavilo… to je přesně ta hodnota, kterou to všechno má :-)))

  3. Já jsem vysvědčení Stely ani neviděla, byly na něm nějaké trojky … mě trápí jenom její malá sebedůvěra, známky neřeším. Život je o odvaze a taky o štěstí – ale štěstí neovlivníš. Tak aspoň tu odvahu do života by měla mít. Já ji měla přirozeně a zatím mám pořád, ťuk, ťuk. Ale známky jsem vždycky měla hrozný. Naštěstí se život nežije na známky, to bych propadla.

  4. Super článok a našla som sa v ňom. V škole som bola medzi najlepšími, učila som sa, dokonca som mala dobré známky aj vtedy, keď som poľavila v učení, lebo učitelia vedeli, že sa naučiť viem a že som šikovná. Lenže teraz, keď už som školu ukončila, tak mám pocit, že mi bola na nič. A je pravda, že človek s nízkym sebavedomím (pričom by ho pokojne mohol mať väčšie a nemá sa za čo hanbiť), s malou sebadoverou to nedotiahne ďaleko. Samozrejme, záleží od človeka a od povahy. Ja som aj taká povaha, introvert a dosť to vidno, že som väčšinou tichá, nevytrčam z davu, neprekrikujem, aj keď mám svoj názor, tak si ho radšej nechám pre seba, len aby nevznikali konflikty. Lenže stačí, keď už len pozerám na nete ponuky práce a všade vidím slovíčko komunikatívny, flexibilný a už je tu problém. Pretože ja taká nie som a pre ľudí s povahou akú mám ja, je trochu ťažšie sa takým človekom stať. 🙂

  5. Máte pravdu, v životě se nikdo neptá jaké kdo měl známky ve škole. Já maturovala na jedničky a holky se mnou skoro nemluvily. Přitom jsem se moc neučila, na základce mi stačilo, co jsem se pochytila ve škole a na střední už jsem se učit nenaučila. Měla jsem i trojky. U maturity šlo hodně o štěstí a tak je to i v životě. A člověk musí umět prodat to, co umí.

  6. Krásne spísaný človek, presne je o tom v živote že tie známky čo dostaneme v škole nikto v reálnom živote nebude riešiť, skôr bude riešiť že či to čo sme sa naučili dokážeme nejakým spôsobom využiť v praxi.

  7. Velmi dobre napisane. A uplne nahodou som vcera videla film Whiplash, kde jedna z postav hovori nieco podobne – slova „dobra praca“ su pre hudobnika najhorsie, lebo potom sa nenauci vytiahnut zo seba maximum. Az ked clovek stretne neuspech a dokaze sa z neho poucit, vysvihne sa vyssie.

  8. Nadání skutečně neznamená pro člověka mnohdy štěstí. Jedničky ve škole jsou samozřejmé jako ráno houska k snídani. Každý je očekává, nikdo v rodině nic nekontroluje. Ani se třeba nezeptá, zda se dcerka necítí sama, izolovaná, zda má kamarády, kteří ji chápou, se kterými si má co říci. Také zklamání z toho, že ji nikdo neposlouchá a že se věci neodvíjí tak, jak to ona vidí. Je to těžký život s nadáním a nemusí jít jen o děvčata. Mám velice nadaného dvanáctiletého vnuka. Nemá v kolektivu lehký život. A tuším, že to tak bude mít celý život.

    1. Nemusí to tak nutně být. Měla jsem na gymplu spolužáka, outsider jak vyšitej. V češtině při diktátu do sešitu místo slov kreslil obrázky – prej protože to je rychlejší. Neuběhl ani 5 metrů, plavat snad uměl, ale špatně. Šla matika, fyzika. Dneska má doktorát na elektrotechnice a pracuje v Japonsku, přetáhla si ho jedna obří mezinárodní firma. Naučil se japonsky i psát – obrázkové písmo je přece rychlejší.

      Vy jako rodiče uděláte nejlíp, když ho budete brát takového, jaký je a podpoříte ho v jeho nadání.

  9. Ona je ta šikovnost vůbec dvojsečná zbraň. Základkou a gymplem jsem proplul levou zadní bez učení. Na VŠ už nestačilo jen dávat pozor na přednáškách, tak jsem na tu sebedůvěru dojel…

  10. Je to tak, a mám jak porovnávat. Můj brácha měl samé jedničky až do Bůh ví kolikáté třídy. Já je neměla nikdy – ani v první třídě, protože jsem se styděla zpívat… Jenže pak se to otočilo, musela jsem se naučit učit a to bylo něco co se mi do života hóóódně hodilo, střední jsem prošla dost dobře, vejšku dokonce na prospěchová stipendia – uměla jsem se učit a neskončilo to jen školou i teď když se prostě o něco chi pokusit, tak si seženu materiály a pustím se do toho, nebojím se zkoušet a hledat si informace. Takže jsem vlastně ráda za to, že jsem nebyla na základce premiantkou třídy. A jakožto učitelka si myslím, že děti, kterým jde vše přirozeně by se měly motivovat ke zvláštním úkolům a povzbuzovat, aby neusnuli na vavřínech… Což je teorie, která se ne vždy setká s praxí. Pozitivní ale je, že takto nemusí motivovat jen učitelka, ale mnohem větší význam bude mít motivace rodičů, či zkoušení nových věcí v rodinném týmu. 😉

  11. Nadpis je zavadejici, to ze holky maji na zakladce jednicky neznamena ze sou chytry, Zakladka
    je jednoducha na na sprtani se uciva a holky sou vetsinou hodny takze se sprtaj a jedicky se jen sypou.
    Kdyz pak ale po nich nekdo chce aby s tema nabytejma informacema pracovaly (treba uz matika na stredni), tak je problem protoze jim treba chybi trocha inteligence. Sebevedomi vyplyva spis z inteligence, pokud je nekdo nadprumerne inteligenti a stava se mu ze prechytraci vetsinu lidi s kteryma se potka(ok to je tvrdsi tak jinak – kdyz vidi ze obecny problemy resi rychleji a elegantneji nez vetsi cast ostatnich), a casto vyresi necekany problem (improvizace) tak si proste veri a znamky ve skole o nicem nevypovidaj obzvlast v predmetech kde se staci jen nalejt vedomosti do hlavy a chvili je tam udrzet.
    Ale to ze jim lidi vstepujou jak sou sikovny a kvuli tomu pak nemaj sebevedomi je podle me blbost.

    1. Sebevedomi z inteligence nevyplyva. Rada velmi inteligentnich lidi ma mizernou sebeduveru a sebevedomi, napr. proto, ze je kolektiv neprijima. Na zakladni skole je to oblibene osoceni: Ty jsi sprt/sprtka. Druha vec je, ze tem holkam pravdepodobne inteligence nechybi. Naucit se slozite matematicke vzorce nazpamet do inteligence patri stejne jako umet tyto vzorce pouzivat, nicmene se jeda o ruzne dovednosti a ‚ty holky‘ (nebo kluci, to je fuk) proste zjistily, ze kdyz se nauci vzorec nazpamet, tak jim to k te jednicce bude stacit. Nikdo uz jim nerekl, ze jim to bude v zivote k nicemu. To je i o tom, jakou vahu takove jednicce ziskane z memorovani prikladaji ucitele a hlavne rodice tech deti. Nemyslim si, ze rozhovory mezi rodici a detmi by se mely tocit jen kolem toho, kolik dnes dite dostalo jednicek a kolik poznamek. Howgh.

  12. Pravda pravdoucí…

    Trvalo mi 22 let zjistit, že škola fakt není důležitá. Učení mě nikdy nebavilo, chodit do školy taky ne, ale protože se to ode mě očekávalo, protože je to „normální“ a protože mi to ve škole šlo levou zadní, odchodila jsem si základku, gympl a pak šla na vysokou. Co z toho mám? Tak akorát pocit, že jsem zatím promrhala spoustu let, kdy jsem se mohla zabývat užitečnějšími věcmi. A teď se to konečně snažím napravit 🙂

    Kdyby měl někdo chuť, přijďte se podívat ke mně na blog 🙂 http://aberlovecoraline.blogspot.com/

  13. ……existuje hodně stará analýza – o životních úspěších vynikajících studentů – a „těch druhých“. Nečekaně velké procento vynikajících studentů v životě jednoznačně propadlo – se svým zvykem vyhovět všech daným standardním požadavkům – a snahou „nevhodně“ nevyčnívat….
    Z vlastní zkušenosti mohu navíc říct, že čím víc dostane člověk „naděleno“ – tím je to jeho větší handicap. Jednoduše proto, že spoustu věcí zvládne se zlomkem námahy, co musí vynaložit ostatní – a nemá tudíž návyk systematicky pracovat. Který je nutně třeba, když s božími dary chcete taky opravdu něco dosáhnout 🙂

  14. Super článek! Je to právě asi tím, že nejsou zvykle si věci vybojovavat. Já jsem na prvním stupni byla jednickarka, ale ty jedničky jsem si často musela vybojovat. Pak na osmiletým gymplu to šlo už z kopce 😀 ale jsem šťastná a hodně mě to naučilo a teď na VŠ to je zase lepší, hlavně jsem se našla v tom, co mě baví. Myslím, že potřebujeme děti povzbuzovat v překonávání problémů, kritickém myšlení, ale zároveň vést k zdravému sebevědomí 🙂

  15. Autorka si mýli chytrosť a biflenie. Skutočnosť, že to, čomu on hovorí „chytré deti“ nezvládajú úlohu mimo ich školských osnov, nie je tým, že sú chytré a majú nízke sebavedomie. Ani tým, že sú príliš chválené – už len prísť na takúto blbosť muselo byť dosť náročné. Znamená to, že vôbec nie sú chytré, skôr naopak, len sa vedia všetko potrebné nabifliť. Preto je logické, že keď treba aj samostatne porozmýšľať, končia… Kto je chytrý naozaj, toho neznáma úloha nevyvedie z konceptu.
    Preto aj hlúpi bifľoši obvykle pohoria v praxi. je to celkom prirodzené a netreba na to ani doktorát psychológie, aby na to človek prišiel.
    Nehovorím, že všetci jednotkári sú bifľoši a už vôbec nie, že sú hlúpi. Hovorím len, že jednotkárstvo ešte nie je nijakým dôkazom „chytrosti“, pokiaľ dotyční nedisponujú aj schopnosťou samostatného uvažovania. Podľa mojich skúseností, podľa toho, čo viem o svojich bývalých spolužiakoch zo všetkých škôl, aké mali známky a koľko mali rozumu, z jednotkárov je chytrých tak maximálne polovica. Skôr menej…
    Všetko ostatné sú len bifľoši, ktorí sa proste dokázali všetko potrebné nadrviť – a tí sa potom v praxi celkom logicky nedokážu presadiť.

    1. …na upresnenie – tí spolužiaci a spolužiačky, ktorí mali jednotky lebo boli naozaj chytrí, skončili všetci vysoko. Z tých ostatných, ktorí sa vedeli len bifliť, neskončil vyššie ani jeden, či jedna – áno, majú miesta s efektnou vizitkou s anglickým textom, ale nikto z nich sa nedostal vyššie než na miesto so služobným mobilom. A samozrejme, nikto z tých bidľošov nemá vlastnú firmu (prečo asi, že?).

  16. Ahojky, koukám že se nám tu rozproudila pěkná diskuse. Mám dvě dnes již dospělé děti. Starší chlapec měl tzv. LMD (lehká mozková disfunkce). Zároveň byl ale natolik inteligentní, že jsem ho nikdy neviděla se učit. Prošel s jedničkami gympl, a začátek VŠ (stavební), teprve později začal mít problémy. Dokončil bakaláře jen a to jen díky tomu, že si prodlužoval studium. A to byla nadaný jak technicky, tak jazykově. Chodící encyklopedie. Ale řekl mi „Víš mami, neuměl jsem se připravovat. Nepotřeboval jsem to.“
    Mladší dcera je dyslektik. Ve druhé třídě ZŠ dokonce měla jít do vyrovnávací třídy. Děti se jí smály když četla a dodnes dělá chyby v pravopisu. Díky mému povzbuzování a chválení a správné motivaci vystudovala střední školu s odborným zaměřením a později i vysokou. Dotáhla to až na strojního inženýra bez prodlužování studia.
    Obě děti jsem povzbuzovala jak to jen šlo. Že dcera vystuduje vysokou školu se mi ani ve snu nezdálo. Ale na rozdíl od nadaných jedničkářů se fakt musela připravovat. Když to nešlo, najít jinou cestu, improvizovat. Musela zkrátka vynaložit daleko více úsilí a tím se naučila daleko více dovedností, než kdyby jí ty jedničky do klína padaly samy.
    A co se týká sebevědomí. To hodně souvisí s láskou matky. A když jej matka nemá, nemůže jej ani předat dál. Vím o čem mluvím. Máme to v rodové v ženské linii. Také s tím zápolím, stejně jako moje babička, matka i moje dcera.

  17. (Nejen) o problému chválení a nálepkování (hodná holčička, šikovný kluk, líný, chytrý, nepořádný…) je velmi zajímavě pojednáno v knize Respektovat a být respektován – těžko se to shrnuje, doporučuji přečíst 😉

  18. Perfektně napsáno, hltal jsem každé slovo od začátku až do konce! Podepisuji, život není o tom dostávat samé jedničky, ale silný je teprve ten, kdo schytá nejvíce ran a je schopen se postavit znovu na nohy a bojovat. Přistupovat k různým problémům s optimismem a invencí. Je to vždy o společnosti a nastavení výchovy – jiné to bude v USA, kde se hodně povzbuzuje a učí jiným stylem, jiné zase třeba v Číně (a jiných zemích), kde je mnoho lidí a kdo se chce prosadit tak se musí sakra snažit. Důležité je být ale v životě šťastný 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s