Najít věc, kterou jsem už dávno pokládala za ztracenou, je jako najít poklad

indiana-jones-1

Na Velký pátek ve tři odpoledne se prý otevírají poklady. Takové ty opravdové: hromady zlatých mincí, poháry vykládané drahokamením, pootevřené truhly přecpané šperky, zkrátka ty věci, kvůli kterým hrdinové dobrodružných filmů podstupují strašlivá nebezpečí, aby krátce před závěrečnými titulky pochopili, že ten poklad vlastně nepotřebují, protože během filmu objevili nějaké jiné a důležitější hodnoty. Pravou lásku, ryzí přátelství a tak. No nevím. Mě takovýhle konec vždycky trochu zklame. Pravá láska a ryzí přátelství jsou samozřejmě prima, ale co je proboha špatného na tom, mít k tomu ještě hromadu zlata?

V reálném životě ale zažívám pocit objevení pokladu docela často. Naposledy včera odpoledne, když jsem v sekáči na Vinohradech narazila na opravdu úžasný světlý jarní kabát. Neměla jsem čas si ho vyzkoušet, takže se tam budu muset dnes na Velký pátek vrátit a doufám, že můj poklad tam ještě bude.

Okamžiky „nalézání pokladů“ jsou obvykle nečekané. Patří k nim moment překvapení. A také určitý pocit nezaslouženosti. Poklad není něčím, co jste si odpracovali, poklad je prostě dar, ze kterého se můžete jen radovat a být za něj vděční. A konečně, poklad je něco, co vlastně tak úplně nutně nepotřebujete, ale přesto to ve svém životě chcete mít.

Tyhle momenty objevení pokladů pro mě nastávají taky třeba…

  • …když najdu věc, kterou jsem už dávno pokládala za ztracenou. Třeba barevnou hedvábnou šálu, která doputovala až úplně do zadního kouta skříně a tam se skrývala rok a půl.
  • …když mi někdo vypráví úplně skvělou historku a už se těším, až ji budu vyprávět někomu dalšímu.
  • …když úplně náhodou objevím v počítači starou složku z fotkami z doby, kdy děti byly ještě malinké
  • …když si na návštěvě prohlížím cizí knihovnu s hlavou natočenou do pravého úhlu k tělu a najdu knihu, kterou jsem si už dávno chtěla přečíst
  • …když anebo naopak když mi někdo vrátí půjčenou knihu, na kterou jsem už zapomněla
  • …když se můžu hrabat v cizí šperkovnici a poslouchat příběhy, jak se tam jednotlivé kousky ocitly
  • …když okolo půlnoci náhodně přepnu televizi a zjistím, že dávají Thelmu a Louisu nebo jiný film, na který se dokážu dívat znovu a znovu
  • …když jsem našla svoje staré deníky a kreslicí bloky
Advertisements

5 comments

  1. Indiana Jones a ztracená archa…. vidět tuhle fotku, to je pro mě jak nečekaný poklad! A ty vzpomínky! Jak jsem to jako malá viděla asi 7x a napsala jsem podle toho filmu knížku i s vlastními ilustracemi :-)))) A pobyt v Egyptě a výlet s egyptology do Abú Síru na vykopávky 🙂 Největším pokladem jsou pro mě asi opravdu krásné vzpomínky. A pak ten okamžik, kdy člověk přestane na něco pořád čekat… a pak je spousta věcí neočekávaná… ta radost, kterou pak vzbuzují… fakt dar :-)))))
    Hezké Velikonoce všem 🙂

    1. Milá Kájo, zatím nijak. Dorazila jsem tam v pátek a měli celý den zavřeno. Jenom skrz výlohu jsem viděla, že kabát tam stále visí 🙂

  2. Všechny tvoje články na mě vždy nějakým způsobem zapůsobí. Většinou mě dokáží přimět přemýšlet na sebe samou. Nad tím JAK BÝT ŠŤASTNĚJŠÍ, než doposud.
    Když mám špatnou náladu, přečtu si nějaký tvůj článek. A hned se na to dokážu dívat z jiného úhlu pohledu. Nevím, jak to děláš. Ale stala si se prvním člověkem, kterému jeho teorie věřím, i když nevím, jak si to mohla dokázat. Děkuji za tvoji tvorbu i přes časové vytížení, které v dnešní době u lidí běžně je. A prosím nepřestávej psát.
    PS: Často mě držíš nad vodou 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s