Jak si pustit do života překvapení

KinderEgg

Jako malá holka jsem překvapení milovala. A nemyslím tím jenom dárky pod vánočním stromečkem. Překvapení byly uhelné prázdniny, čerstvý sníh, nečekané návštěvy, překvapení bylo, když jsem omdlela u tabule na hodině občanské nauky (i to mi přišlo svým způsobem zábavné a dobrodružné), když nám netekla voda anebo když někdo zatelefonoval do školy, že je tam bomba, a všechny nás poslali domů už o velké přestávce.
Později jsem začala být vůči překvapení rezervovanější. Slovo „překvapení“ se pro mě stalo synonymem průšvihu, jobovky, nečekaných komplikací. „Překvapení,“ to bylo zlověstné pokašlávání a zelené nudle mých dětí uprostřed nabitého pracovního týdne, kde jsem neměla šanci sehnat hlídání. Rozbité okýnko auta těsně před odjezdem na hory. Nevysvětlitelná bolest zubu v pátek večer. Tak jsem začala překvapením nedůvěřovat. Mít všechno pod kontrolou se mi zdálo bezpečnější.
Přesto si myslím, že je překvapení způsob, jak být šťastnější. Nejenže mě vyvede ze zaběhlé rutiny – přiměje mě dávat pozor, soustředit se na to, co je tady a teď. Proto mě potěšilo, když jsem dnes narazila na rozhovor se „surpriseložkou“ Taniou Lunou, která o umění překvapovat a nechat se překvapovat napsala celou knihu.
Tania Luna jako dítě žila v malé vesničce nedaleko Černobylu, takže jedno z prvních překvapení jejího života byla děsivá tragédie, která převrátila život její rodiny naruby. Po havárii atomové elektrárny její sestře vypadaly vlasy, ona sama strávila devět měsíců v nemocnici. Čtyři roky poté celá její rodina emigrovala do Spojených států.
Přesto vůči překvapením nezatrpkla. „My lidé máme k překvapením ambivalentní vztah. Jsou vzrušující a přitažlivá, ale taky plná rizika a nebezpečí. Ti z nás, kteří překvapení nemají rádi, buď od přirozenosti pociťují velkou potřebu jistoty, zažili v minulosti negativní překvapení, pociťují ve svém životě příliš mnoho nejistoty nebo se naučili všechno plánovat a mít pod kontrolou jako obranu proti stresu a úzkosti,“ říká. „A přesto ty nejlepší vztahy jsou ty, které mají vztah k překvapením dobře vybalancovaný. Jsou dostatečně předvídatelné na to, aby člověku poskytly bezpečí, ale i plné překvapení, která přinášejí vášeň a hravost. Když je člověk překvapený, uvolňuje se mu v mozku dopamin, hormon štěstí spojovaný mimo jiné s pocitem zamilovanosti.“
Tady jsou její tipy, jak překvapení do života vrátit. Třeba jen v úplně malých snesitelných dávkách:
– Nepřipravte se googlováním o radost z překvapení. Když se máte setkat s někým novým, nehledejte si o něm předem všechno na internetu. Když jdete do nové restaurace, nečtěte si předem celý jídelní lístek.
– Naplánujte si překvapení. Třeba v podobě nějaké nové činnosti, kterou jste ještě nikdy nezkusili. Překvapte sami sebe.
– Ve svém každodenním životě aktivně vyhledávejte momenty, které vás přivádějí k úžasu.
– Nikdy neodcházejte z něčího bytu nebo kanceláře, aniž byste pro něj zanechali nějaké malé překvapení na později.

Advertisements

3 comments

  1. Milá Báro,
    Paráda. Překvapení jsou má oblíbená kratochvíle.
    Hrozně ráda si je užívám, ale né až tak úplně skvěle je dokážu zorganizovat pro ostatní.
    Nejsem „dokončovací“ typ. Já si třeba vymyslím, co by někoho mohlo překvapit, ale pak mě něco v realizaci rozhodí a najednou nevím, jak to vyřešit.
    Nicméně, svého času jsme si s mužem psali po bytě vzkazíky (vždy po příchodu jsme věděli, že bude čekat někde, ale nevěděli jsme, kde). Nebo jsem pro něj k narozeninám vymyslela „putovací“ hru, kdy musel na každém stanovišti uhádnout hádanku, aby se dostal na další.
    V současnosti máme denní malé překvapení s dětmi, když losujeme malé úlevy, co se ten den nemusí (nebo může), co by se za normálních okolností mělo (nebo nemohlo).
    Je to fajn.
    Příbuzní, kteří překvapení nesnášejí a proto si vždy všechny dárky ke všem výročím obstarávají předem sami, aby nebyli z ničeho v rozpacích / zklamaní, mě vyvádějí z míry.

  2. To je nádherný článek 🙂 Přečetla jsem ho jedním dechem a došlo mi, že překvapení miluji (třeba ten pocit, když má člověk na poště balíček nebo když jede na nějaké nové místo…) ale občas se o ně opravdu sama ochuzuji. (to čtení jídeláků předem je mi víc než blízké!)
    Nicméně jsem ráda, že v naší rodině pořád pěstujeme tradici překvapení u vánočních dárků. 🙂

  3. Jít do restaurace a předem nečíst jídelní lístek by mi štěstí nepřineslo. Dlouho si vybírám, dlouho váhám… Radost mi naopak dělají ti, kteří jsou v té restauraci se mnou. V tu chvíli přece nebudu přes půl hodiny hloubat nad jídelním lístkem, když se můžu věnovat lidem, co mě dělají šťastnou.
    Ten Vámi navrhovaný zbytek činností ovšem i pro mě stojí za to. 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s