Odlož už ten foťák!

candles1_PREVIEW

Ve středu slavila moje dcera Betynka třinácté narozeniny. Koupila jsem jí na dort takovou tu velkou tlustou zlatou prskavku, která se má zapíchnout doprostřed dortu, dort se zapálenou prskavkou se přinese do setmělé místnosti, kde čeká natěšený oslavenec, a všichni udělají „ááách!“

U nás to probíhalo poněkud jinak. Naše velká kuchyň nám slouží zároveň i jako obývák, takže přípravy na ohňovou show se odehrávaly na kuchyňské lince přímo před očima oslavenkyně. Nejdřív jsem udělala tu chybu, že jsem zapálila všech dvanáct svíček po obvodu dortu a teprve potom jsem kroužila zapalovačem nad prskavkou uprostřed. Nedělo se nic, jenom jsem si od svíček popálila prsty a zápěstí. Potom mě vystřídal můj muž. Svíčky mu ožehly rukáv a chvíli bylo slyšet jen jeho tlumené nadávání, ale najednou z prskavky zasršel syčivý sloupec jisker, z nichž některé mu skončily v obočí, udělal „aaau“ a děti udělaly „ááách!“

Vítězoslavně jsem prskající dort nesla na stůl a můj muž si vzpomněl, že je potřeba slavnostní okamžik vyfotit. Vrhl se ke skříni, vytáhl foťák, zápolil s jeho tlačítky… a než stihl zmáčknout spoušť, prskavka dohořela, Betynka se zhluboka nadechla a sfoukla všechny svíčky. Těch pár narozeninových vteřin, kvůli kterým málem podstoupil popáleniny, strávil tím, že studoval čudlíky na foťáku.

I mně se už mockrát v minulosti stalo, že jsem ty nejhezčí a nejdůležitější okamžiky v našem životě prožila s očima upřenýma do hledáčku foťáku nebo na displej telefonu: dětské koncerty v hudebce, školní akademie, stavění hradů z písku u moře, dovádění se psem. Chtěla jsem ty okamžiky zachytit na památku, zastavit je v čase, mít je už napořád, což se mi sice částečně podařilo, ale zároveň jako bych je vůbec neprožila. Mezi sebe a svou zkušenost jsem postavila filtr digitálního aparátu. Mám sice v počítači uložené video, jak Rozárka tancuje na besídce ve školce, ale jediné, co si z té besídky pamatuju, je právě to, jak jsem zápolila s videokamerou ve svém telefonu.

Podle jedné studie focení skutečně zhoršuje naši paměť: skupina dobrovolníků se zúčastnila prohlídky umělecké galerie. Ti, kteří na prohlídce obrazy a sochy fotili, si je pamatovali míň než ti, kteří se na vystavená díla jenom dívali.

A tak jsem si letošní Betynčiny narozeniny nevyfotila. Ale zato jsem viděla její obličej ozářený svíčkami, když nafukovala tváře, aby je sfoukla. A budu si ho pamatovat. Možná ne napořád, ale určitě dlouho.

Advertisements

13 comments

  1. Já jsem takhle natáčela na video dceřino vystoupení v Mahenově divadle…. řekla bych, že nejde jen o paměť, ale že člověk takhle nemáš šanci se do toho přítomného okamžiku úplně položit a nechat ho na sebe působit…

  2. Řekla bych, že natáčení je v tomhle směru daleko horší než focení.
    Já totiž fotím moc ráda, ale spíš krajinu než události a lidi. Mám pohotový lehký kompakt a zkušenost, že na výletě s foťákem vidím víc než bez něj.

  3. Jsem docela uazvřený člověk a nezvladatelný záchvat smíchu dostanu tak 2 krát do roka. Takže svůj letošní první jsem dostala při čtení odstavce o zapalování svíček na dortu. Samotnou mě to překvapilo, když jsem to chtěla přečíst manželovi- nešlo to. Smála jsem se tak až přes slzy nebylo možné číst 🙂 Děkuji za krásný článek!

  4. Milá Báro,
    Také jsem zrušila videa dětí.
    Respektive, změnila jsem k nim přístup.
    Natáčím je tu a tam, když dělají něco nového (jezdí na kole nebo pečou cukroví), abych to mohla poslat babičkám/dědům a nebylo jim líto, že u toho nebyli. Pro nás to ale neuchovávám.
    Mě nebaví vidět je víckrát dokola, děti by na sebe naopak zíraly nejradši denně, co kdy dělaly (i když jsou to naprosté obyčejnosti) a nežijí pak v přítomné chvíli.

    Dělám jinou věc – zapisuju si jejich hlášky. To mě totiž baví i po několikátém přečtení, jsou kouzelné.
    Díky za článek.

  5. I já jsem se královsky pobavila při čtení o zapalování prskavky, trůnící uprostřed již hořících svíček… 🙂 Děkuji za další skvost k polechtání bránice i za pěkné zamyšlení. A výroky dětí mám naštěstí hodně zapsané a bavíme se jimi všichni, čím jsou děti starší, tím víc.

  6. Stejnou zkušenost, že když člověk fotí nebo natáčí, tak si daný byť velmi emotivní zážitek tolik neužije jsem udělala již před časem také. Ale stejně mi to někdy nedá, například nedávno měly holky společný koncert – housle a klavír a Anežčin učitel na něm navíc nemohl být, tak jsem ho potěšila tím, ze to budu natáčet… Na hodinách jsem je na tablet točila několikrát, při koncertě to také vypadalo v pohodě a doma jsem zjistila, že z neznámého důvodu to začalo nahrávat až ve chvíli kdy holky dohrály a já tablet vypla. Takže jsem byla na sebe několik dni naštvaná, učitel byl také smutný a ještě jsem si to ani tolik neužila. Jediná moje rada na to je: dát kameru na stativ a nestarat se o to, ale to vždycky holt nejde. A příhod kdy jsme vše nainstalovali a pak zjistili, že kamera má vybitou baterii, těch máme taky dost.

    1. Na druhou stranu jsme asi před rokem objevili video holek kdy jim byly asi 2 roky a před spaním „četly“ knížku a moc se tím bavíme dodneška a některé jejich hlášky u nás nově zdomácněly 😄

  7. Já třeba fotografie jako vzpomínky nepotřebuji. Dokážu se skvěle přenést v čase a zavzpomínat jaké to v tu chvíli bylo. Jaké se mi honily hlavou myšlenky, co jsem viděla, jaké vůně jsem cítila atd. Občas jdu například po ulici a ucítím nějakou vůni např. květiny, pečivo…Většinou mi při tom okamžitě naskočí nějaká vzpomínka 🙂 Říkám tomu zážitková paměť a stále mě to nepřestává fascinovat 😉

  8. Přesné! Taky k tomu postupně dospívám a zvlášť při těch besídkách apod., s foťákem z toho fakt nic nemám. Když syn zpívali koledy na Staromáku, natáčela jsem pro babičku, která zrovna byla mimo republiku, a hrozně mě mrzelo, že z toho mám já prd a kvalita je na prd úplně stejně 🙂 O to víc jsem si pak užila, když zpívali před školou. Foťák zůstal doma.

  9. Také nemám rád, když mám přijít na nějakou událost a mám to vše dokumentovat. Ono si pak člověk nepamatuje nic i díky tomu, že neustále něco kontroluje na přístroji, hledá lepší pozici pro focení a pořád nad tím přemýšlí, místo toho aby si naprosto vychutnal ten daný okamžik. Proto nefotit a pamatovat. 😀

  10. Tohle se nedá jednoznačně odsoudit. Říkám to jako člověk, který je tvorbou obrázků fascinován a jsou pro něho jakýmsi smyslem života. Oslavy, vystoupení, koncerty… tyhle věci fotím naprosto úmyslně pouze chvíli, třeba na začátku, s tím, že zbytek následně naprosto vědomě NEFOTÍM a snažím se vnímat naživo bez jakékoli clony. Videa už skoro vůbec nedělám, nemají pro mě takový význam (moji rodiče to mají zase naopak). Ale já jsem takový ten druh člověka, co jde po ulici a fotí si zvláštní stromy nebo opuštěné domy… prostě proto. Introvertní tvorba. U akcí s dětmi je to jinak, tam se fakt musí věci vnímat naplno, jinak to nemá cenu.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s