„Jen počkej, až tě ty tvoje kamarádky prokouknou!“

little-red-riding-hood-gustave-dore

Myslím, že každý z nás si někdy v dětství vyslechl nějakou větu, která mu od té doby pořád zní v uších. Větu, kterou pronesl někdo starší a moudřejší, kdo to s námi myslel dobře. Jenže my jsme si tu větu pochopili a vyložili po svém, v duchu do ní vložili větší význam, než ve skutečnosti měla, a udělali z ní svého celoživotního strašáka.

Tak například jedné mojí kamarádce, která ve dvanácti letech vážila 33 kg, její maminka tenkrát řekla, že je třiatřicet kilo je „hrooozně moc.“ Myslela to samozřejmě ironicky, ale mojí kamarádce to došlo až o mnoho let později. Od dvanácti let se snaží hubnout.

Další osudové Věty, které si lidi okolo mě pamatují dodneška, znějí třeba takhle:

  • „Nebuď tak sobecká!“
  • „Nemysli si, že je na tebe někdo zvědavej!“
  • „V tomhle domě ti nepatří ani klika od dveří!“

Mně zase moje máma zhruba ve stejném věku řekla: „Jen počkej, až tě ty tvoje kamarádky prokouknou!“ Nejspíš tím jenom chtěla říct, že moje kamarádky by se asi zděsily, kdyby viděly, co za bordel mám ve svém dětském pokojíčku. (Opravdu nevím, proč si všechny maminky myslí, že cizí děti jsou pořádkumilovnější než ty jejich vlastní.) Jenže já jsem do té její věty vložila všechny svoje tehdejší i pozdější strachy a přeložila jsem si ji takhle:

„Jen počkej, až lidi zjistí, jaká jsi doopravdy! Nikdo tě nebude mít rád! Až přijdou na to, že ve skutečnosti nejsi tak veselá, přátelská a schopná, až zjistí, že ve skutečnosti jsi vystrašená, zamindrákovaná a sobecká, nikdo se s tebou nebude chtít kamarádit! Všichni od tebe utečou!“

A spoustu let jsem podle toho doopravdy žila. Pořád jsem se přizpůsobovala tomu, o čem jsem si myslela, že se to ode mě očekává, aby náhodou na lidi okolo mě nevykouklo moje „skutečné,“ tj. příšerné a nepřitažlivé já.

Až mnohem později jsem si uvědomila, že moje kamarádky mě prokoukly už dávno. Znají mě, v dobrém i ve špatném. Protože „skutečné já“ je koneckonců součtem všeho, co děláme. Není to nějaký přízrak, který se schovává někde uvnitř.

Asi nejlíp to za mě řekl čaroděj Brumbál v Harrym Potterovi. Harry se v jedné scéně trápí, protože při rozřazování studentů na začátku školního roku ho Moudrý klobouk (čarodějnická pomůcka, která dokáže „prokouknout“ talenty a dispozice každého žáka) chtěl poslat do Zmijozelu, nejtemnější koleje, ze které povstal i zlý Voldemort:

„Moudrý klobouk mě poslal do Nebelvíru jen proto,“ řekl Harry sklíčeně, „že jsem mu řekl, že nechci do Zmijozelu …“

„Přesně tak,“ přitakal Brumbál a znovu se zářivě usmál. „A právě tím se od Voldemorta velice lišíš. O tom, jací jsme doopavdy, Harry, mnohem víc než naše schopnosti vypovídá to, co si sami zvolíme.“

Advertisements

9 comments

  1. Ještěže tu nemusím psát svoje strachy z výroků z dětství. Víte proč? Většinu z nás spojují ty samé. :))
    Šťastné jsou ty, které přišly na to, jak se od nich odpoutat, přestaly hledat sebedůvěru v uznání ostatních.

    Přeci jen jedna věta mých rodičů byla pro mne zásadní. Měli na mysli mé nejvyšší budoucí dobro, a proto chtěli, abych vystudovala výběrové gymnázium a poté nejlépe ekonomickou VŠ. Řekli:
    „Tím, co tě baví, se stejně neuživíš.“
    Měli na mysli jednu uměleckou činnost, ve které jsem byla výjimečná a šla mi intuitivně úplně sama. Od té doby mám utkvělou představu, že žádný úspěch není zadarmo, a aby bylo něco doceněno, musím s tím mít od začátku problémy, je třeba zažít téct pot, krev a slzy, a teprve po té si zasloužím radost a pochvalu. Netřeba připomínat, že od té doby jsem v oné umělecké činnosti se stala pedantkou a záhy to, co předtím připomínalo velmi blízce talent, bylo ztraceno, pod tím co bylo „podstatné“, protože vedlo k dobrému živobytí.

    Tuhle Brumbálovu hlášku si některých chvílích připomenu, ale na tuhle osudovou větu mi přijde krátká.

  2. Asi každý máme nějakou podobnou větu z dětství 🙂 U mě a mamky to bylo nejspíš: A ne že to povíš 😀 Obě dvě jsme byly takové drbny, které všechno naprášily 😀

  3. „Nikdo na tebe neni zvedavej!“ ta byla „moje“. To jsem rada, ze nejsu sama, kdo to musel poslouchat 🙂

  4. Překrásně napsané, mnoho let svého produktivního věku jsem se přizpůsobovala a pak bylo velice náročné se v sobě orientovat a najít své já…

  5. „Ty seš tak hrozná holka, že jestli tě někdy nějakej kluk bude mít rád, přiveď mi toho blázna aspoň pod okno ukázat.“ A tak si podvědomě vybírám kluky, co mě rádi nemají, abych si tuhle větu potvrzovala dokola a dokola. Díky za tenhle post, Báro, je fajn vidět, že každý má svého bubáka.

  6. Moje věta byla napsanà třídní učitelkou, když jsem přestupovala na jinou školu. Bylo to v šesté třídě a bylo tam toho víc, ale já si pamatuju jen: „Občas je pomalejší.“ Myšleno tak, že mi občas trvá déle něco pochopit. Určitě tam bylo i něco o tom, že se mnou nejsou žádné problémy a mám spoustu kamarádů, ale já si pamatuju tohle.
    Horší pro mě ale je, že se občas přistihnu, jak podobné věty říkám své čtyřleté dceři. Musím si vždycky vzpomenout na to, jak jsem se jako holka těšila, až budu mít vlastní dítě a říkala jsem si, jak mu budu rozumět a jak mě bude mít rádo..

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s