Dobrodružství, která zažívám při vaření

115

Často mívám pocit, že v mém životě je málo prostoru pro dobrodružství. Vzrušující nejistota, jak něco dopadne, ta nejomamnější ingredience jakéhokoli dobrodružství, se ve všedních dnech vyskytuje ve svých nejméně zábavných podobách (nachlazené děti uprostřed týdne, když nemáme hlídání; zácpa na magistrále, když mám být za dvanáct minut u zubaře; rozbitá lednička těsně před Vánoci).

Při vaření nicméně zažívám dobrodružství, včetně té dechberoucí nejistoty, docela často.

Někdy, ale jen hodně výjimečně, to je velkolepé a luxusní dobrodružství jako africké safari. Třeba když jednou za rok pro kamarády vařím kohouta na víně, nakoupím si všechny ty opulentní ingredience a užívám si ten čtyřdenní rituál porcování, nakládání, opékání a dušení a pečení.

Mnohem častěji to ale je spíš jako když zabloudíte někde na zamrzlé silničce někde v Krušných horách, nevíte kde jste, smráká se, máte málo benzínu a dětem se chce čůrat. To když vytáhnu z mrazáku něco – nevím co – a chci z toho udělat něco k jídlu. Vždycky to vypadá stejně: jako na kost zmrzlý balíček pokrytý krustou ledu. Takže musím pár hodin počkat, až ledy povolí. Když mám štěstí, vyklube se z toho třeba králík, kterého můj muž před měsícem přivezl z chalupy. Když mám smůlu, jsou to dršťky, které si před rokem přivezl ze zabijačky. Když mám ještě větší smůlu, mohou to být třeba vnitřnosti, které si u nás kdysi dávno nechala kamarádka pro svého psa, který mezitím už umřel na stáří. Můj mrazák mě prostě vždycky překvapí. Nedávno jsem se doslechla, že některé biomatky si v mrazáku schovávají vlastní placentu jako památku na porod. Obávám se, že kdybych to udělala já, jednou ji nějakým nešťastným omylem sníme k večeři.

Ta největší dobrodružství se ovšem odehrávají tehdy, když vařím bez přesného receptu. Musím k tomu trochu sbírat odvahu. Mám ráda, když mi někdo řekne přesný počet gramů mouky, když si můžu odměřit mlíko v odměrce, když vím, na kolik stupňů nastavit troubu a kolik minut vařit špagety. Pokud mi někdo řekne „dej do toho trochu másla“ nebo „peč to, dokud to nebude hotový,“ připadám si, jako by mě vystrčil na úzkou lávku nad propastí. Bez zábradlí. Ale je to tak vzrušující!

Letos na konci prázdnin v jižních Čechách můj kamarád Marek, velký zastánce spontánního vaření, udělal výbornou houbovou omáčku s krupicovými noky. Chtěla jsem po něm recept.

„No, vezmeš krupici, mlíko a vajíčko….“

„Počkej,“ zarazila jsem ho a běžela si pro papír. „Kolik krupice? Kolik mlíka?“

Marek se zatvářil otráveně. „To nevím!“

„Aspoň odhadem?“

„Aby to mělo takovou tu správnou lepivou konzistenci.“

„Takže kolik krupice!“
„Takhle ty noky nikdy neuvaříš!“ pronesl nade mnou ortel.

To mě vyprovokovalo. Sebrala jsem odvahu a uvařila jsem je. Skoro bez receptu. Byly potrhané a nevzhledné, ale byly.

„Přistupujte k lásce k vaření s hravou a bezstarostnou odevzdaností,“ řekl dalajláma. Jo, o to se snažím. Alespoň někdy.

Reklamy

8 comments

  1. Když někdo neví, jak má ta konzistence na knedlíky má vypadat, když to neviděl ani u maminky, ani babičky, dokonce neexistuje ani pořádný videotutoriál na youtube, tak to vaření nevyjde ani s přesnou gramáží.

    Máte pravdu, kdyby mě maminka naučila vařit, o kolik záhadných výprav do kuchyně bych přišla! :DD

  2. Nejste Vy náhodou chemik?? 😀 Ne, já vím, blbá sranda. Ale hrozně mi to připomíná moje studia na chemické škole. V laboratořích jsme taky měli na všechno přesný návod, kolik čeho tam mám dát, jak dlouho to mám vařit:). A v kuchyni mě to teď hrozně ovlivňuje, nějak jsem si na ten luxus zvyknul:). Přestal jsem být příznivcem improvizace.

    Děkuji za článek..

  3. Jo, u vaření mají možnost se projevit mé vědecké geny. Experiment za experimentem. Na deset nepovedených jeden povedený, jak už je to u experimentů běžné. Jen můj manžel to nějak ne a ne pochopit :-))))) On radši ty klasické osvědčené postupy :-)))) Ale to je nuuuuda. Jo, není to to správné dobrodružství 🙂 Pravda, manžel by na to asi řekl, že on zažívá ta dobrodružství na horách a v lese, zatímco já si troufnu jen na to „domácí šušnění“ :-))

  4. To mi připomíná, jak maminka vykládá, jak zuřila u toho, když se učila vařit od babičky… „Tož to tam dáš trochy múky…“ „Počkej, kolik mouky“ „Toš trochy…tak nějak..“ 🙂

  5. Ta hravá a bezstarostná odevzdanost při vaření – tak to nedám. Je to spíš pokus – omyl. Málo jsem v mládí poslouchala babičku v kuchyni. Dobře mi tak.

  6. od všeho trochu – a přiměřeně, samozřejmě 🙂 Jsou věci, které nechápu – ale věřím, že pro jiné jsou „dobrodružstvím“. Tak – hodně štěstí …

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s