Jak jsem se zbavila strachu z vybíjené

01_00760343

Jako malá jsem nenáviděla míčové hry. Vybíjenou, volejbal, basketbal, prostě jakoukoliv kolektivní hru, jejíž podstatou je házení nebo pinkání s míčem. Moje instinktivní reakce na letící míč totiž vypadá tak, že zavřu oči, chráním si hlavu rukama a představuju si, že tam nejsem. V důsledku toho jsem pro každé jen trochu ambiciózní družstvo byla vždycky nevítanou přítěží. Před každým utkáním ve vybíjené na hodině tělocviku jsem musela přestát ponižující rozřazování do družstev, kdy si dva kapitáni postupně vybírají hráče do svých týmů, od těch nejšikovnějších, přes ty průměrné… až nakonec tam zbyla jenom tlustá Šárka a já. Už v tu chvíli bych se nejradši propadla do země, ale bylo to ještě horší, protože kapitáni se obvykle pohádali, který z nich si vezme Šárku, která sice byla pomalá, ale aspoň uměla chytat, a na koho zbydu já.

Myslela jsem si, že s ukončením školního vzdělávání jsem tomu definitivně unikla. A opravdu, asi dvacet let se mi úspěšně dařilo vyhýbat čemukoli, co mělo něco společného s házením míčem. Ale nedávno jsem se nešťastnou náhodou přichomýtla na návštěvu k tátovi, amatérskému trenérovi vesnického softballového týmu, právě ten víkend, kdy na hřišti za vesnicí pořádal zápas. Dětí bylo málo, takže musel hrát každý, kdo měl ruce a nohy. Nezachránilo mě ani to, že na těch nohou jsem měla podpatky.

Kapitáni byli dva místní jedenáctiletí kluci. Po dvaceti letech jsem na rozbahněném vesnickém hřišti znovu musela podstoupit rituál vybírání do družstev. Zjistila jsem, že jedenáctiletí kluci jsou ti nejnemilosrdnější kapitáni na světě. Nevyberou si vás, protože se tváříte jako jejich kámoška, nevyberou si vás, abyste nebyla smutná, nevyberou si vás, protože si vezmete větší výstřih, nevyberou si vás dokonce ani proto, že jste dcera jejich trenéra. Zajímá je jedině, jestli umíte dobře odpalovat a rychle běhat. A na mně bylo na první pohled zřejmé, že neumím ani jedno. Takže jsem znovu zbyla jako poslední, spolu s pětiletou sestřičkou jednoho z kapitánů.

Ne, nestal se žádný zázrak. Ukázalo se, že jako hráčka softballu jsem stejně příšerná jako ve vybíjené, volejbalu nebo košíkové. Míček jsem odpálila moc blízko a podpatky se mi zapichovaly do rozmoklé hlíny, takže než jsem se dobelhala k první metě, stihli mě vyautovat. Můj jedenáctiletý kapitán se tvářil, že mu to tak nějak byl předem jasný.

Ale tentokrát přece jen bylo něco jinak. Necítila jsem tu palčivou potupu jako kdysi na základce. Nechtěla jsem se propadnout do země. Vlastně jsem se celou tou situací docela bavila. Nevadilo mi, že před celou vesnicí jsem za úplně trapnou paní z Prahy, která nosí blbý boty a do míčku se trefí až napotřetí.

Advertisements

15 comments

  1. Milá Báro, vrátily se mi pocity ze základní školy s tím rozdílem, že já jako poslední postával s tlustým Láďou….
    Já na svůj happy end ještě čekám 😉
    Děkuju za pobavení!
    Tomáš

  2. Milá Báro, první část článku bych mohla podepsat. Můj muž říká, že mi to prostě nejde s kulatými předměty. Bohužel to dcera zdědila po mně, ale ta se tím netrápí. Já už se taky netrápím, na chalupě s místními jsem dokonce hrávala volejbal a dokonce i meziobecní turnaj za to nejslabší družstvo. Ale stejně mi dál nejde bowling, tenis ani pingpong. Prostě kulaté předměty…

  3. Krásně popsané mé noční můry… Kolik dětí se neskutečně trápí před každým dnem, kdy mají ve škole TV? Vždycky je lituju, když chce nový žhavý ministr přidat další hodinu TV týdně. A přesně, pohyb miluju, jenom ten „školní“ při míčovkách, bradlech a přemetech přes švédský stůl (měla jsem 100% jistotu, že si zlomím vaz:-) a na známky, prostě nebyl to pravé ořechové pro mě. Báro, děkuju.

    1. Lidi PROSÍM
      Už od mala se bojím míčových her. Už si nevím rady……dívala jsem se na internet, ale nikde jsem se nedočetla jak se zbavit strachu z míčových her. Jsem zoufalá a mám z toho deprese. Kdyby někdo věděl jak mi pomoct, prosím napište.
      Děkuji za pochopení

  4. Na hodinách tělocviku jsem na tom byla naprosto stejně, to potupné vybírání ze strany kapitánů (což byli vždy ti nejlepší sportovci) by se mělo zakázat. Rozřazování „první-druhý“ se sice dá našvindlovat, ale je o něco méně potupné.
    Já jsem naštěstí měla to štěstí 🙂 že jsem cca od 14 let výš občas hrávala volejbal s partou lidí, kterým šlo víc o vztahy, než o výkon, takže mě vzali do týmu, i když věděli, že nejsem žádné terno, a nikdy mi nedali sežrat, když se mi něco nepovedlo. Díky tomu jsem se přestala bát a naučila se ten volejbal aspoň trochu hrát a mít ho ráda.

  5. Krásný příběh.Přijmout vlastní já se vším co k němu patří je asi jedna z nejdůležitějších a zároveň nejtěžších věcí v životě…

  6. Nemohu říci, že bývám mezi posledními, jelikož umím právě chytat tak, že jsem pro míč schopna tančit i balet. Snad jen když se vybírá do fotbalu, tak zbudu, ale zase mohu chytat aspoň v bráně. V baseballu mě vybírají též jako poslední, neumím odpalovat. Hraní softballu v podpatcích šlechtí… Minimálně z tebe dělá hrdinu!

  7. A je to tady! Sebepřijetí! Pořád se sebou bojujeme, a najednou je tu výhra na celé čáře, a je fuk v jakém zápolení, výsledek je rozhodující, a ta úleva! Díky Barunko, vždycky trefíte do černého.

  8. Mám pěkný iniciační zážitek u volejbalu, kdy jsem se z fáze „netrefím se do míče“ takřka přes noc dostala k „umím podat a moc to nekazím“ díky jedné hře ve stavu ovínění, v noci a navíc v karnevalovém kostýmu. Byla to zábava a úplně mě to odblokovalo i pro další střízlivé hry 🙂

    (Jinak vybíjená je podle mě traumatizující a měla by se zakázat. Co je to sakra za hru, kde je cílem někoho něčím vší silou praštit…)

  9. Milá Báro,
    moc díky za vykouzlení úsměvu hned po ránu.
    Podepisuji v celém rozsahu … já jen nestihla ještě ty podpatky:o))))
    Jsem úča a naprosto „mé“ dětičky chápu a na rozdíl od mnoha kolegyň, dělám úpravy, aby se mi nezhroutily a nemusely jednou psát takové články.
    Díky moc♥
    Monča

  10. Jak krásný příběh !
    Hned jsem si taky vzpomněl na školní léta, ojoj, jak to jenom bolelo, při výběru vždycky mezi posledními, během hry stejně tak vždy o krok pozadu. Dodnes doslova zuřím že jsem se několikrát ztrapnil jen díky tomu, že nám učitel tělocviku NIKDY nevysvětlil pravidla, kompletní pravidla, fotbalu, protože si myslel, že to všichni na vesnici automaticky znají. A já pak dělal zmatky, cítil se hloupě a stejně mě akorát každý od toho míče odhodil. Až ve dvaceti jsem pochopil, že tak se to má hrát. Že není účelem dotýkat se jenom míče, ale že se mají odstavovat i hráči. Nesnáším kolektivní sporty. A to třídění na školách je dehonestující lidskost a kvalitu života.

    Díky Báro za další pěkný článek.

  11. Báro, jsme na tom úplně stejně. Ten první odstavec jako by byl o mně! 😀 Prozměnu jsem zůstávala poslední s jednou další podobně neschopnou spolužačkou…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s