Obyčejné vzpomínky nám přinášejí víc radosti, než bychom čekali

_dog_day_afternoon__woman_walking_dog_in_city_6408a8aa99e27c2f71f383f0599b4598

Ráda vzpomínám na to, jak jsem chodila našeho psa Rudolfa venčit do Grébovky, a protože to byl vyhlášený rváč, na každého psího páníčka, který se k nám blížil, jsem zdálky halekala: „Máte kluka, nebo holku?“

Anebo na to, jak jsem na kolej na Jižňáku jezdila nočním autobusem pětset pětkou.

Na bramborovou kaši, kterou dělala moje babička. Vždycky ji měla takovou hrudkovatou a přesolenou.

Na mrňavý byt jedna plus jedna, ve kterém jsme bydleli s oběma dětmi i s Rudolfem a Rozárka neměla dokonce ani vlastní postýlku.

Na to, jak jsem s kočárkem pořád dokola obcházela tři vinohradské sekáče (neexistuje už ani jeden z nich) a snažila se v nich na sebe sehnat něco úžasného, co by mi nebylo malé.

Samozřejmě, že tyhle vzpomínky nemám nikde vyfocené ani zapsané v žádném deníku. Ve chvíli, kdy se odehrávaly, se zdály příliš obyčejné. Nebo hůř, vlastně mě štvaly. Vyfotila jsem si děti u vánočního stromečku, vyfotila jsem si naši rodinu na pláži u moře, zapsala jsem si do deníku momenty, které se mi tehdy zdály osudové. A přece mě teď, při zpětném pohledu, nejvíc těší znovu objevovat ty střípky minulosti, které byly součástí každodenního života. Třeba starý diktafon na mrňavé magnetofonové kazetky, který jsem si koupila do své první práce, nebo diplom, který děti kdysi dostaly ve školce, chvíli visel na ledničce a pak zapadl mezi hromadu zapomenutých papírů. Dělá mi radost dokonce i jet autem okolo domu, kde jsme kdysi bydleli. Nakláním se z okýnka a ukazuju spolucestujícím, které to vůbec nezajímá: „Támhle to okno ve čtvrtém patře!“

Že nám všední drobnosti z našich minulých životů dělají až nečekanou radost, potvrdila i čerstvá studie Ting Zhang, doktorandky z Harvard Business School. Zjistila za prvé, že nás ani nenapadne zaznamenávat si obyčejné každodenní momenty, protože si myslíme, že za to nestojí, a navíc předpokládáme, že se opakují pořád dokola, takže se ani nedají zapomenout. A za druhé, že když je posléze zapomeneme (a to se tak jako tak stane), shledání s nimi nás potěší víc, než bychom očekávali. „Lidi mají velkou radost, když najdou starý playlist, který si sestavili před pár lety, nebo si vzpomenou na vtip, který jim vyprávěl soused, i když v tu chvíli se jim to nezdálo nijak významné,“ říká Ting Zhang. „Naše studie zdůrazňuje, jak je důležité nebrat přítomné okamžiky jako samozřejmost a občas si je zaznamenávat, abychom si v budoucnu dopřáli radost z jejich znovuobjevování.“

A já vím jistě, že nechci zapomenout:

  • Každodenní cestu do práce tramvají šestadvacítkou přes Štefánikův most a po letenském nábřeží.
  • Sobotní dopoledne na farmářském trhu na Jiřáku a kafe se žižkovskými sousedkami (ze kterého se i takhle po ránu může stát půl litru vína).
  • Večerní předčítání dětem (které už brzy skončí, protože si obě začaly číst knížky samy).
  • Nanuky, které si kupujeme u stánku v Riegráku po cestě ze školy.

Protože to všechno dohromady je můj život.

Advertisements

10 comments

  1. Dnes mi mluvíte z celého srdce, já takhle chodím ukazovat okna do Polské ul na Vinohradech a obvykle k výkladu přidávám i vzpomínkové slzy 🙂

  2. Já miluji raní cesty do práce a zvuky probouzejícího se města. Vzpomínám i na jiná města, kde jsem tyto zvuky slyšela. Jo, a na okna minulého bytu se taky nostalgicky ohlížím.

  3. Zrovna nedávno jsem se na svém blogu pozastavoval nad tím samým, vzpomínal jsem na to, jak mě v dětství bavilo cestování vlakem, jak jsme byli bezstarostní, neřešili schůzky a hlavně čas..vzpomínat a znovu se radovat z těch momentů je krásné a každý by si na to měl občas najít volnou chvíli..

    http://www.ontheleaf.net

  4. Děkuji za vzpomínkové pohlazení duše… Musela jsem se smát při popisu „tamhle to okno ve čtvrtém patře…“. Já se vždycky koušu do jazyka, když jedu se svými dětmi městem, kde jsem žila prvních 24 let, abych p o k a ž d é neukazovala: „Tamhle jsem pracovala! Tam býval sekáč na boty! Tudy jsem chodila…“ 🙂 A ano, ty zdánlivě obyčejné vzpomínky se stávají čím dál významnějšími, zvlášť když děti stárnou nebo odejde někdo, kdo už se nikdy nevrátí. Ještě jednou díky a hezký den!

  5. Trefné. A tyto okamžiky si často připomínám právě ve chvíli, kdy jdu místy, kudy jsem kdysi chodívala hodně a teď jsou pro mě výjimečná. Pak mi najednou začnou vyskakovat v hlavě vzpomínky, o kterých jsem měla pocit, že už jsou zasunuté tak hluboko, že už skoro ani nejsou. A těší mě moc.

  6. Ano. To znám. A je to milé. Já ještě vzpomínám podle vůní, který parfém jsem zrovna tenkrát měla a co jsem „s ním“ zažila. Když si ho koupím znovu po letech – už to nefunguje. Ale ta vzpomínka je úžasná.

  7. Vune babiccina kynuteho testa, dodnes vidim jeji kuchyn pred dvacet lety. Pokazde. Strih. Sestra, asi petileta, sedi pod stolem, hazi kostkou a hlasi cisla pri nekonecne partii Dostihu a sazek, ktere jsme nasly pod stromeckem. Dodnes, kdyz kupuju Narcise, myslim na ni. Pokazde.
    Dekuji, ze mi pripominate dulezite okamziky. Ze mi casto ukazujete, co je dulezite videt. I kdyz u toho casto slzim. Slzim rada. Znamena to, ze muj zivot neni prazdny…

  8. tak nad tím jsem si teda pobrečela, protože ty vzpomínky… ach jaký byl ten život krásný a sladký :‘-)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s