Čas ubíhá tím rychleji, čím jsme starší. Tady jsou 4 způsoby, jak se dá zpomalit!

horse-chestnut-in-shell-maigi

Včera při běhání v Riegráku mi málem spadl na hlavu zralý kaštan, a přepadl mě pocit, že podzim se přihnal nějak rychleji než obvykle. A není to jen kvůli počasí.

Když jsem byla malá, rok se zdál úplně nekonečný. Ve třetí třídě – teď už to snad můžu přiznat – se mi strašně líbila ruská písnička „pusť vsěgdá bůdět sónce.“ Učitelka mi řekla, ať si počkám, že v páté třídě se ji budeme učit nazpaměť. Byla jsem z toho nešťastná, protože v „páté třídě“ mi znělo stejně jako „za milion let, ve vzdálené galaxii.“ No a teď mám pocit, že než stihnu ze skříně vytáhnout letní sandály, už padá listí, a já stojím frontu v papírnictví, kupuju dětem nové obaly na sešity a trojúhleník s ryskou a zase mažu chleby k svačině do školy.

Jak stárneme, vnímání času se zrychluje. Mých posledních pět let v práci ve srovnání s prvními pěti roky na základce vypadá jako brigáda trvající pár týdnů. Psychologové tvrdí, že se to děje mimo jiné proto, že jako dospělí nezažíváme tolik nových věcí. A právě z toho vychází několik způsobů, jak jeho ubíhání zpomalit.

Subjektivní čas se zpomaluje, když

  1. děláme něco poprvé. Když zažíváme něco poprvé v životě, mozku déle trvá, než se s novými informacemi vypořádá, a má pocit, že celé to trvá déle. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem poprvé v životě sama projížděla křižovatku u Bulhara. První den v New Yorku letos na jaře byl delší než všechny ostatní.
  2. …se soustředíme na přítomný okamžik. Kdykoli se toulám myšlenkami někde v minulosti nebo v budoucnosti, z přítomnosti okolo mě se stává vybledlý film, který vlastně moc nevnímám, a přefrčí okolo mě, ani nevím jak.
  3. …zažíváme pocit úžasu. Při pokusech s dobrovolníky se zjistilo, že když jsou vystaveni „žasnutí“ třeba nad ohromujícími záběry přírody, mají skutečně pocit, že čas se zpomalil.
  4. …nekontrolujeme tak často e-maily. Právě při bezmyšlenkovitém kontrolování e-mailů, bloudění po Facebooku a podobných automaticky prováděných činnostech se často dostanu do podivné časové díry – čtyřicet minut je fuč, ani nevím jak, nic jsem neudělala a nemám tušení, co se kolem mě v tu dobu dělo.
Reklamy

12 comments

  1. Všiml jsem si toho taky, zrovna nedávno při cestě vlakem jsem nad tím přemýšlel. A ono je fakt nejlepší se na chvíli zastavit, popřemýšlet a hledat si na věcech a všednodenních situacích něco nové..ne vždy se to podaří, ale sem tam se okamžiky najdou a ten den je pak najednou něčím víc než tím dalším v řadě „ať už ho mám za sebou“ =)

    http://www.ontheleaf.net

  2. co je to proti tomu, když je člověk na přelomu a dojde mu, že to dětství, které bylo tak „nudné“ a „už aby bylo pryč“ je nenávratně pryč a svět je zlý :))))

  3. Když jsem začala mít dojem, že dny kolem mě kloužou, aniž by po sobě zanechaly nějakou zapamatovatelnou stopu, začala jsem si znovu psát deník. Hezky ručně, do tlustého sešitu. Píšu tam zážitky, ale i pocity a sny. Koho jsem potkala, co jsem zaslechla v tramvaji. Dneska tam bude zmínka o tom, že jsem četla moc pěkný příspěvek na Štastném blogu.

    P.S. Neučili jsme se náhodou ve třetí třídě českou verzi, která se jmenovala „Jen ať nám slunce hřeje…“?

  4. A to ještě kolem sebe máte děti, se kterými děláte mnoho věcí poprvé, jste s nimi v přítomném okamžiku a neustále Vás přivádějí v úžas…

    Ty moje už mi spíše píšou ty mejly.
    Ale máte pravdu, život je čím dál tím rychlejší…

  5. Když si to doma vydupu a zařídím, tak jezdím psát na chalupu. Udělám tam spoustu práce, mám velký prostor na přemýšlení a den trvá 100 hodin! Jak je to možný, netuším.

  6. Kdesi kdysi jsem slyšela, proč s přibývajícími roky čas utíká relativně rychleji: když je nám 5 let, tak 1 rok je pětina života. Když je nám 50 let, tak rok je padesátina života.
    A pětina celku je mnohem větší (delší), než padesátina celku. Padesátina celku je vlastně malý dílek, ufrnkne strašně rychle.

  7. Krásně napsáno!
    Přesně dneska na procházce u Proseckých skal jsme se také podivili, že už jsou ZASE kaštany.
    A první jízda křižovatkou u Bulhara mi také utkvěla – nešla světla..

  8. bomba článek, děkuju za inspiraci, toto mě oslovilo.. ne ani tak že bych se trápila tím jak mi život utíká, to zas tak nepociťuju, ale spíš mi připadá takový nijaký a prázdný a už vím proč… něco čtu, na něco koukám, přemýšlím o milionu různých věcí a vůůbec nevnímám kde jsem a že se vlastně kolem mě něco děje.. takže to je takové míjení se životem a pak je to takové prázdné.. někam si to musim napsat, abych si víc všímala toho že žiju tady 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s