Jak to, že k cizím lidem se chováme líp než k těm, se kterými žijeme každý den?

teaparty1

Když jsem byla malá a máma měla špatnou náladu, vždycky jsem měla radost, když někdo zazvonil u dveří. I kdyby to byla jenom pošťačka nebo sousedka, která si přišla půjčit vajíčko. Sotva se ta osoba objevila ve dveřích, máma rozjasnila obličej, změnila tón hlasu, a nebyla to jenom přetvářka – příchod cizího člověka ji přenesl do úplně jiné duševní polohy a ta zlepšená nálada jí vydržela i dlouhou chvíli potom.

V dnešní době zase ráda chodím se svým mužem na večírky, na kterých jsou naši společní známí. Ačkoli doma je zamlklý tak, že občas nevím, jestli to je „tichá domácnost,“ protože jsem něco provedla, nebo normální stav, mezi lidmi se z něj stane hovorný chlapík, který všechny baví lehce neomalenými vtípky. Mluví dokonce i se mnou. Dozvím se takhle kolikrát víc věcí než za celé týdny soužití ve společné domácnosti.

A nepochybuju o tom, že moje dcery milují, když jsou u nás na návštěvě nějaké cizí děti. Mimo jiné i proto, že v jejich přítomnosti umím být maminkou, jakou by chtěly mít pořád. Neječím na ně kvůli nepořádku, maximálně přátelsky houknu: „Koukejte to uklidit!“ Před cizími dětmi se prostě nějak dovedu líp ovládat a dělat věci tak, jak by se měly dělat, nepodléhat chvilkovému zatmění v hlavě a vzteklým impulsům.

Je to vlastně úplně nelogické, ale je to tak – já sama i většina mých blízkých se k cizím lidem chová líp než k těm, se kterými žijeme každý den. Přítomnost cizího člověka způsobí, že se začnu víc snažit, beru na něj větší ohled, nenechám se tolik ovládnout momentální náladou. A není to o tom, že bych si nasazovala nějakou pokryteckou masku, prostě se jen víc starám o tom, jak mě ten druhý vnímá.

„Když potkáváme cizí lidi, vynakládáme větší úsilí na to, abychom na ně udělali dobrý dojem,“ říká psycholožka Elizabeth Dunn. „A tím, že se snažíme být příjemní, se nakonec opravdu cítíme líp. Většinou si to ovšem neuvědomujeme.“

Někdy si říkám, že bych pořád chtěla mít doma na návštěvě nějakého manželova kamaráda nebo cizí dítě. Ale možná by stačilo začít se ke svojí rodině chovat jako k těm ostatním.

Reklamy

10 comments

  1. Zejména s odstavcem 2 musím souhlasit. Asi to funguje všude stejně. 🙂 Pokud bych ale měla mít doma trvale cizí dítě, mám obavy, že by to po čase sklouzlo do stejného stereotypu. 😦

    1. To určitě, ve chvíli, kdy by ten člověk, který by byl trvale u nás (u Vás), přestal být cizí, tak by přestal takto fungovat :). Asi by bylo potřeba ty kamarády nebo půjčené děti tak po týdnu střídat.

  2. Ale zase je fajn,že před těmi „našimi“ se nemusíme (neumíme) ať už vědomě či nevědomky přetvařovat…to je přece tak osvobozující…:)

  3. Tak tomu teda nerozumim ,proc by se nekdo choval k cizim lip nez ke sve rodine.Rodina je pro me to nejdulezitejsi co mam.U vas to zni docela smutne ale verim ze to tak asi uplne nebude.

  4. já nevím taky čím to je, ale je to pravda. I já se chovám jinak když k nám někdo přijde a řekneme si toho o moc víc i s manželem.

  5. Pravda nad pravdu, asi to platí všude. Vzpomínám si, že jsem asi před dvěma roky četla knihu, která se také zabývá tímto tématem. Jmenuje se Profesionál v práci, amatér v soukromí.

  6. Rodič měl podobný problém, a to velmi výrazně, všem nám to bylo vždycky líto. Naštěstí si to teď už uvědomujeme a snažíme se nemít podobný problém i v současné domácnosti. Sice na sebe občas zařveme, ale řekla bych, že spolu o věcech mluvíme hodně.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s