Jak vrátit zpátky do života dobrodružství?

the_neverending_story_still_0

Když mi bylo sedmnáct, jela jsem sama s batohem do Paříže. Měla jsem tam původně domluvené ubytování, které nevyšlo. Takže jsem tři noci přespávala v hostelu (v nejlevnějším pokoji, což znamenalo já a nějaká šestičlenná smíšená parta z Německa) a jednu noc jsem spala u kluka, kterého jsem ten den potkala u Eiffelovky. Jmenoval se Patrice a byl z ostrova Mauricius. Neznásilnil mě, ani jsme se do sebe nezamilovali, ani nic podobného, jenom jsme si pak asi pět let dopisovali a vzpomínám na to dodnes.

Kdyby v sedmnácti chtěly něco podobného podniknout moje dcery, asi bych zešílela strachy. Nebo bych je alespoň třikrát denně kontrolovala mobilem.

Ráda si namlouvám, že pořád toužím po dobrodružství, ale ve skutečnosti jsem ve svém dospělém životě udělala všechno, abych veškeré prvky dobrodružství ze svého života vyplela. Když se řekne „nepředvídatelnost,“ představím si dětskou virózu, která udeří uprostřed nabitého pracovního týdne, nebo bolest zubů na dovolené, nebo jedenáctitisícový nedoplatek za plyn. Většinou si oddechnu, když se mi podaří proplout dnem podle plánu a nečekané události nebo akce s nejistým výsledkem vnímám spíš jako ohrožení.

Po nepředvídatelnosti dobrodružství se mi sice stýská, ale většinou mám pocit, že si ji nemůžu dovolit.

Psycholog Gregory Berns ovšem tvrdí, že zážitky, které nemáme tak úplně pod kontrolou, dělají náš život nejen šťastnějším, ale zároveň bystří mysl a chrání nás před Alzheimerem.

Naštěstí se dají vrátit do života po úplně malých dávkách. V mém případě je to třeba…

  • začít se učit něco, co vůbec neumím. Bez ohledu na to, že při tom možná budu vypadat jako pitomec.
  • jít s dětmi v akvaparku na tobogan, a ne jim jenom držet ručníky dole na lavičce
  • mluvit s cizími lidmi, a občas se jich na něco i doopravdy zeptat, nejen udržovat v chodu zdvořilostní small talk
  • jít v Praze někam, kde to sice „znám,“ ale ve skutečnosti jsem tam nebyla už léta. Když mě před pár týdny navštívila sestřenice Petra z Německa, byly jsme se podívat na Karlově mostě a já si uvědomila, že jsem po něm naposled šla asi před sedmi lety. Připadala jsem si jako turistka.
  • běžet závod. Běhám sice pět let, ale zkusila jsem to jen dvakrát.Teď se chystám na We Run Prague, i když deset kilometrů jsem ještě nikdy neuběhla.
  • dělat věci, které se ke mně „nehodí,“ protože to „vůbec nejsem já.“ 
Reklamy

10 comments

  1. Přesně vím, o čem píšete 🙂 … jen u mě to nebyla Paříž, ale Budapešť. To je nějaké „deja vu“, protože ten článek odráží mé současné myšlenkové pochody. Díky za krásné čtení!

  2. Howdy! This is my first visit to your blog! We are
    a team of volunteers and starting a new initiative
    in a community in the same niche. Your blog provided us useful information to work on. You have done a extraordinary job!

  3. Krásný úvodní obrázek… nekonečný příběh o hledání dobrodružství… které, když přijde, tak máme tendenci si stěžovat :-))))
    Já jsem zvědavá, jestli dopřeju své dceři nějaké to dobrodružství 🙂

  4. Milá Báro, miluji Váš blog a denně nakukuji, jestli je něco nového.
    Máte dar krásně, vtipně a s nadhledem popsat ty nejjednodušší okamžiky ze života, které všichni každý prožíváme …
    Moc Vám fandím a děkuji za Vaše stránky.
    Monča z kopečku♥

  5. Having read this I believed it was extremely enlightening.
    I appreciate you spending some time and energy to put this information together.
    I once again find myself spending a significant amount of
    time both reading aand leaving comments. But sso what, it
    was still worth it!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s