Když nás cvičení baví, funguje víc, než když ho nenávidíme, tvrdí vědci

trail-runner-and-lupines-anastasia-nelson

Když mi bylo devatenáct, dělala jsem au-pair ve francouzské rodině na venkově kousek od La Rochelle, uprostřed nekonečných slunečnicových polí. A každý večer jsem okolo těch polí chodila běhat.

„Amuse-toi bien,“ říkala mi na cestu moje „madame,“ když jsem si obouvala tenisky. Tedy: „Dobře se bav.“

V duchu jsem skřípala zubama. Jak jako, že se mám dobře bavit, když sotva popadám dech a supím okolo těch slunečnic? Madame byla štíhlá jako proutek, většinu dne se pohybovala jen pár kroků okolo svého zahradního lehátka a v životě by ji nenapadlo, že někdo může sportovat kvůli něčemu jinému než pro zábavu. Trochu jsem ji za to nenáviděla.

Jenže madame, jakkoli mi tím lezla na nervy, měla trochu pravdu. Tenhle týden jsem dokonce narazila na studii, která dokazuje, že když berete cvičení jako zábavu, a ne úmornou povinnost, funguje jako zeštíhlující metoda mnohem víc. (Mimochodem, ten výzkum vedla francouzská profesorka z Grenoblu. Kdoví, jakou to sehrálo roli?)

Každopádně, výzkumníci najali 56 žen, které se potýkají s nadváhou. Všechny dostaly za úkol absolvovat rychlou chůzí asi dva kilometry dlouhou trasu po parku. Polovině z nich řekli, že jde o cvičení, které by měly provádět kvůli svému zdraví, a vůbec se jim snažili představu rychlé chůze co nejvíc znepříjemnit. Druhá polovina naopak dostala na cestu sluchátka s příjemnou hudbou, a i když je vědci také motivovali k rychlé chůzi, za hlavní cíl v tomto případě vydávali příjemný zážitek z pobytu venku.

To hlavní ale přišlo až pak. I když všechny ženy urazily stejnou trasu stejnou rychlostí, ty, kterým vědci vsugerovali, že jde o „cvičení,“ byly na konci mnohem otrávenější a unavenější. A když jim organizátoři nabídli pohoštění, ženy, které „cvičily,“ mnohem častěji sáhly po sladkém pudinku a limonádě, zatímco ty, které si v parku jen „užívaly,“ většinou zvolily obyčejnou vodu a jablko.

Vědci pokus opakovali několikrát s různými skupinami běžců, kteří absolvovali trasu od 5 do 10 kilometrů, a pokaždé došli ke stejnému závěru: ti, které běhání nebavilo, měli mnohem větší sklon dopřát si vzápětí nějakou nezdravou sladkost. „Čím víc se při cvičení bavíme, tím menší máme potřebu odměnit se za odvedenou námahu,“ shrnuje to Carolina Werle (to je ta Francouzka z Grenoblu).

Takže zítra ráno nejdu běhat. Ale poslouchat do parku ptačí zpěv.

 

P. S. Už příští týden se koná úplně první autorské čtení z mojí Šťastné knihy. Ráda se s Vámi uvidím ve čtvrtek 19. června v 17 hodin v Informačním centru Prahy 3 na rohu náměstí Jiřího z Poděbrad a Milešovské ulice.

Advertisements

2 comments

  1. Podepisuji, u mě to funguje stejně – když je to zábava a koníček, baví mě to. Kdybych si ze cvičení udělala nutnost (v pravidelný čas, stejná hodina i cvičitelka), asi vyletím z kůže 😀

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s