O co byste požádali, kdybyste se nebáli, že uslyšíte „ne“?

Nerada po jiných lidech něco chci, protože se bojím, že mi řeknou „ne“. Vlastně nevím proč, ale uslyšet „ne“ mi připadá horší než samotná skutečnost, že mi někdo nevyhoví. Nejenže nezískám to, o co jsem žádala, ale navíc jako bych dostala facku. Zdá se mi, jako bych se tím, že jsem chtěla něco, co se nedá splnit, nějak znemožnila. Jako by to „ne“ nebylo odpovědí na mou prosbu, ale patřilo mně samotné.

(S tou fackou to je mimochodem docela přesné, protože podle výzkumu psychologa Ethana Krosse působí odmítnutí na náš mozek podobně jako fyzická bolest.)

V praxi to řeším tak, že pokud to jde, nestandardním žádostem se vyhýbám, nebo se to snažím narafičit tak, aby mi pomoc někdo nabídl sám. Vypadá to často zoufale. Tak ještě před pár lety jsem při každém nastupování s kočárkem do tramvaje nejdřív sehrála tragikomickou scénku „já ten kočár uzvednu sama,“ než někdo vstal a pomohl mi ho vyzvednout na plošinu.

Žádat o něco znamená jít s kůží na trh, dát najevo zranitelnost. Ale právě proto může být odmítnutí i zajímavý zážitek. Právě na tom je založená hra Rejection Therapy – Terapie odmítnutím. (Dočetla jsem se o ní na webu Nestereo.) Pravidla jsou jednoduchá: v běžném životě žádáte lidi o různé neobvyklé věci. Za každé „ne“ máte bod. Když vám vyhoví, nezískáváte nic, ale dostanete to, co jste chtěli. Samozřejmě ti lidé by neměli být vaši podřízení nebo děti, ale výhradně osoby, které vás s klidem a beze všeho můžou poslat do háje.

761px-Édouard_Manet_-_Le_Déjeuner_sur_l'herbe

Édouard Manet vystavil svou Snídani v trávě poprvé roku 1863 na Salonu odmítnutných – Salon des Refusés.

Není to nádhera? Odmítnutí tím ztrácí velký kus své strašidelnosti. Najednou to není důvod, abych se cítila mizerně, je to jeden bod ve hře! S vědomím, že jde jenom o hru, můžu například:

  • požádat mladého muže o místo k sezení v metru, i když nejsem ani stará, ani těhotná
  • říct si v kavárně o normální mléko do kafe místo mini smetany v bakelitu
  • zavolat mamince spolužačky mé dcery a zeptat se jí, jestli by dneska nevyzvedla z družiny i Rózu
  • zeptat se lidí ve frontě, jestli by mě pustili před sebe, protože hrozně spěchám
  • říct manželovi, aby si se mnou zatančil

Z vlastní zkušenosti vím, že když po mně něco chce, snažím se vyhovět. Prostě jen tak. A dělá mi to radost. Teď jen uvěřit, že to tak mají i ostatní.

Před pár týdny jsem požádala o pomoc svého bratra Lukáše, který se vyzná ve webovém designu. Neřekl mi „ne“ a výsledkem je nová podoba Šťastného blogu. Jak se vám líbí? 

Reklamy

24 comments

  1. web hezký 🙂 dobře se to čte.

    Ale jinak tohle je zrovna fenomén, který opravdu nechápu. Proč si maminky s kočárkem prostě neřeknou o pomoc, stejně jako těhotné ženy o sedadlo v tramvaji? Nikdy mi to nešlo na rozum… vždyť chlapům je třeba zdat přesně úkol, protože jinak je to samo od sebe nenapadne (čest výjimkám), a že je žena těhotná si mladík nebo slečna nemusí vůbec všimnout… Já jsem byla vychovaná v tom, že když něco chci, není problém si o to slušně říct…
    Jo a na blogu nejdou vkládat komentáře, jestli se tenhle povedl vložit, tak je to přes WP šablonu, ne přes blog

    1. ad proč si maminky neřeknou v klidu, aby jim někdo pomohl s kočárkem. Možná proto, že když někdo hrubě odmítne, tak je to rozloží víc, než když se nezeptají. Odmítl mě takto v šestinedělí řidič autobusu a brečela jsem jak želva 🙂

  2. To je otázka… ve většině případů nemám problém si říct o pomoc… asi nějak žiju v přesvědčení, že na ni mám nárok 🙂 Že tím nějak umožním druhým udělat mi radost :-)))) To prý se pak zvedá serotonin, slyšela jsem 🙂 Možná si vybírám spíš situace, kdy bych nečekala, že někdo odmítne? Nebo naopak to beru tak, že to jen zkouším… půjde to, nepůjde? Předem prostě nějakým způsobem eliminovat možnost, že by mě odmítnutí zranilo. Protože facka je facka 🙂
    Pravda je, že třeba s tím kočárkem jsem já problém měla. Ale ne že bych se bála, že mě odmítnou, ale prostě proto, že jsem s tím nechtěla nikoho „otravovat“. Většinou jsem chodila pěšky – a hubla 🙂 Jen tehdy, kdy to fakt nešlo, jsem jela… a pak jsem neměla pocit, že otravuju a řekla si. Vždycky se někdo ochotný našel…

  3. Já žiju ve Španělsku a tady se říká: neboj se zeptat, protože „ne“ už máš předem. Staví tě tak do výchozího stavu odmítnutí, ale jen zeptáním se můžeš získat pozitivní odpověď. Mění se tak negativní úhled pohledu na pozitivní a to že, když se zeptáš, ne že tě můžou odmítnout, ale že můžou souhlasit. A fakt to funguje.

  4. A co s nasbíranými body? Já si třeba řekl, že každý den udělám jednu rejection therapy. Pokud dostanu „ne“, tak mám bod. Pokud dostanu „ano“ nebo to ten den neudělám, bod si odečítám. Za deset bodů pak mám pro sebe nějakou odměnu. Zatím mě to baví. Až nebude, tak zkusím najít jinou motivaci.

    Díky za Tvůj úhel pohledu, Báro.

    Morena: Super, takhle mě nenapadlo na to nahlížet! Ale bod si za výchozí stav dávat nebudu 🙂

  5. Teda, musím říct, že mě tenhle článek dost překvapil. Myslím, že mnohem více bolí, že jste se nezeptala, než když jste sebrala odvahu a byla odmítnuta. Není lepší si pokaždé říct, že není co ztratit, ale jen získat? Např. u seznamování musíme brát odmítnutí jako součást hry. Je to přirozené a týká se to všech, není to nic osobního a tak také musíme k odmítnutí přistoupit. Co se týká žádosti o pomoc – skoro vždy vám lidé vyjdou vstříc, většina lidí „chce jednou za čas pomoci“ 🙂

  6. Nová podoba není špatná, ale chybí mi tu ty usměvavé oči 🙂 Jako webdesignový hnidopich bych na tom našla pár much (třeba mi vadí zarovnání textu doleva a ne do bloku – jo, jsem TEN člověk), ale v zásadě je to příjemné a funkčně minimalistické.

    Asi jsem pesimista, ale když si představím sebe sama, jak tyhle otázky lidem pokládám, tak si v hlavě vybavuju snad ty nejhorší možné reakce, jako udělání ksichtu a „Ne, proč?“ nebo „My taky spěcháme, koho to zajímá, jen si to vystojte jako každej!“

    1. Podepisuji, oči byly skvělé. Současná hlavička mi přijde zbytečně moc vysoká (zabírá místo) a možná by názvu webu prospělo, kdyby byl vycentrován nad sloupcem s články.
      Jinak je minimalistický design fajn.
      A hlavně díky za články! 🙂

    2. Ne že bych v respektující asertivitě byla zrovna už borec, ale přece jen jsem v tom od mládí z nevalných začátků už trochu pokročila 🙂 Prosbu o puštění dopředu jsem v životě vyslovila už nejmíň desetkrát (i když v menším počtu případů jsem k ní taky nenašla odvahu). A musím říct, že mi zatím kupodivu nedomítl nikdo 🙂 Ale stát se to může, samozřejmě.

      Je určitě rozumné přitom uvést objektivní důvod a na lidi se neškaredit, ani zase nekňourat, prostě zpříma, s úsměvem a s vírou v jejich pochopení, protože jsou to přece taky lidi 🙂

      Asi vůbec při těchhle cvičeních – což v článku nebylo zmíněno – je důležité aspoň v tu chvilku důvěřovat v úspěch (ne proto, že jsem superman, což nejsem, ale proto, že ti naproti mě jsou určitě dobří lidé a pochopí mě :). To dělá hodně, člověk prostě už předem něco mimoverbálně signalizuje svou vibrací, a na to ti lidé reagují.

  7. Ano, klasický strach z odmítnutí je to, proč jsou lidi nešťastní a neřeknou si o to, co by chtěli. Já nedávno přítele požádala o jednu věc a odmítl mě. Nejdřív jsem byla zklamaná, pak uražená a pak jsem to prostě přijala jako fakt a hodila to za hlavu. Né vždycky člověk dostane to, co chce, ale za pokus to stojí každopádně! Už jen to, že jsem měla odvahu se ho zeptat, mi dodalo sebevědomí 🙂 A hra může odvahu rozhodně dodat.
    Тнє ∂ιαяу σƒ ριєяєттє

  8. Když z praxe známe „facky“, logicky se v pudu sebezáchovy nebo spíš sebeklidu příště střetu vyhneme. Tedy pokud to zrovna není typ člověka, kterému to dělá dobře. Ale myslím si, že to souvisí s touhou po dokonalosti. Takový ten přístup, já si to radši udělám sama, a nejlíp. A nebudu muset nikoho tlačit do oprav a náprav a vlastně žádat o další ne. Co si člověk neudělá sám to nemá. A taky to bude určitě dáno dávkou lenosti. Líný lidi určitě žádají maximálně nemají co ztratit.

  9. ¨Oslovila bych muže v tramvaji, jestli by sem mnou nešel jen tak na kafe. Zeptala bych se docenta, zda by ještě jednou nezvážil moji známku z diplomky. Požádala bych svou jedinou lásku, abychom to zkusili zase dohromady. 🙂

    1. Jojo, pozvat neznámého fešáka z mhd na rande 🙂 Poprosit asistenta u zkušebních kabinek, aby mi to triko donesl ještě ve dvou dalších velikostech, abych tam nemusela já. Nebo přijít do krámu s oblečením, vyložit prodavačovi, že nemám páru, jakou velikost a střih potřebuji, a ať mi to od pohledu řekne, abych se nezdržovala se zkoušením a zklamáním nad desatery páry kalhot 😀 Požádat šéfovou, aby se vrátila k původně domluvenému placení jednou týdně namísto stávajícího sotva-jednou-měsíčně. Pár věcí by se určitě našlo 🙂

  10. Vďaka za odkrytie iného pohľadu. Nikdy som nechápala ľudí (a rozčuľovalo ma to), ktorí odmietajú požiadať po pomoc. Snažia sa len naznačovať, očakávajú, že si všimnem, alebo keď už, tak svoju žiadosť formulujú tak, že ma to vlastne ani nebude nič stáť a vlastne nemám dôvod odmietnuť ich… Vždy mám sto chutí práve vtedy odmietnuť pomoc, aj keď by som normálne rada pomohla.

    Nikdy som nevedela pochopiť taký prístup a márne som hľadala spôsob, ako im vysvetliť, že si majú jednoducho normálne povedať, čo potrebujú. Ale ak prípadné odmietnutie vnímajú ako facku… asi ich začnem viac chápať. A možno poradím aj vašu hru… i keď teda neviem, či to prejde. 🙂

    A áno, keď niekto potrebuje pomoc odomňa, je to vždy príjemné a rada pomôžem aj keď to stojí nejakú námahu. 🙂

  11. Na Slovensku sa hovorí : Lenivá huba – hotové nešťastie.A preto ak čosi chceme,treba nájsť odvahu,nadýchnuť sa a a a požiadať.Asi to patrí k odvahe života…

  12. V nové podobě blogu mi chybí ta témata, ze kterých jsem si někdy náhodně vybírala, na co jsem právě měla náladu. A článek je vážně úžasný. Asi si vás dovolím citovat, protože myslím, že „odmítací hra“ je stejně dobrá jak ta Pollyannina.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s