Nemusí to být dokonalé, stačí, když to bude dost dobré

Ve škole jsem byla šprtka. Cokoli jiného než jedničku jsem považovala za neúspěch. A jediný způsob, jak tu jedničku získat, bylo umět danou látku opravdu dokonale, bez jediné mezery. Fungovalo to ve všech předmětech kromě tělocviku a branné výchovy (ze stojky do kotoulu a ze střelby na terč jsem vždycky měla čtyřku a na vysvědčení dvojku ze soucitu).

A vlastně mě ty jedničky tenkrát nestály ani moc úsilí.

Pak jsem se strategii samých jedniček pokusila přenést do normálního života s osmihodinovou pracovní dobou, dvěma dětmi, frontami v Albertu a občasnou kocovinou.

Chtěla jsem mít jedničku prostě ze všeho.

  • Jedničku z teplých večeří pětkrát týdně.
  • Jedničku z vždycky včas odevzdaných článků do práce.
  • Jedničku z dětí, které hrají každé na jiný hudební nástroj (a samozřejmě mají samé jedničky).
  • Jedničku ze včas zaplacených účtů za telefon a kabelovku.
  • Jedničku z nejkrásněji zabalených vánočních dárků.
  • Jedničku z domácího štrůdlu k snídani a vyžehlených triček.
  • A jedničku z toho, že u toho všeho dobře vypadám a vůbec nikdy si na nic nestěžuju.

Dopadlo to tak, že jednou v noci jsem se probudila v kuchyni na gauči před televizí, ve které běžel pořad Volejte věštce. Přede mnou bylo žehlicí prkno se stále zapnutou žehličkou. Vedle mě na gauči z jedné strany hromada nevyžehleného prádla, z druhé strany počítač s rozepsaným článkem.

Tak jsem vypnula žehličku a počítač a řekla jsem si, že půjdu spát. A radši tentokrát dostanu dvojku.

Včera večer mi udělal radost článek od jiné šprtky, psycholožky Emilie Lahti, která píše o tom, jak na univerzitě překonala sebezničující snahu o dokonalost:

„Během svého druhého semestru na univerzitě jsem zvolila jinou taktiku: neučit se dokonale, ale jenom dost dobře. K úkolům jsem přistupovala bez své obvyklé úzkosti jedničkářky, která musí ospravedlnit svou existenci na této planetě tím, že ve všem překoná veškerá očekávání. Vědomě jsem zaujala jiný postoj: Udělám toho dost, a dost znamená jen tolik, kolik je toho rozumně v mých silách. Výsledek? Tři jedničky a jedna jednička mínus. Ale hlavně jsem si užívala každou minutu.“

Myslím, že udělat jen kolik, kolik je rozumně v mých silách, je jediný způsob, jak dlouhodobě přežít… a užívat si to.

Mimochodem, moje starší dcera Betynka včera přinesla své první vysvědčení z prvního roku na osmiletém gymplu.

obrázek

Dvě trojky, čtyři dvojky a pár jedniček. Nezhroutila jsem se. A šla jsem zavolat svému muži, jakou máme šikovnou dceru.

Reklamy

19 comments

  1. Podepisuju 🙂 Jedničky nejsou všechno… možná právě proto, že tu touhu po dokonalosti mám taky za sebou, tak se na tu svou prvňačku dívám shovívavě a nečekám žádné jedničky. Trojka je přece dobrá… no ne?

  2. To je zvláštní, já jsem nikdy netoužila být dokonalá, možná proto, že jsem nikdy v ničem nebyla nejlepší. Vždycky byl někdo přede mnou. Úplně stačilo, že jsem jiná – což se vždycky každýmu chlapovi na začátku líbilo – a pak to bylo důvodem k rozchodu. Ale já se netoužila nikdy nikomu přizpůsobit, ta jinakost (která ve tvém známkování zahrnuje 1-5 ze všech činností) mi vyhovuje dodnes. Dokonalost je totiž zbavená všech dalších možností. A to nechci.

    1. Tohle začíná vypadat jako začátek zajímavé debaty 🙂
      Ze svého okolí znám pár žen, co to mají podobně jako ty. Myslím, že jsou daleko lépe připravené na různé katastrofy a na život vůbec.
      Ale ještě víc znám takových, které se za „srovnané s vlastní nedokonalostí“ jenom vydávají. Tzn. sice zdůrazňují, jak mají doma bordel, jak nestíhají, jak zanedbávají rodinu a podobně, ale ve skutečnosti je to jenom zástěrka za velmi usilovný hon za vlastní dokonalostí.

      1. Mám kamarádky, které jsou přirozeně dokonalé, ale stydí se to přiznat, že by nezapadly. Rády a dobře uklízejí, mají chytré děti, práce jim jde, jsou veselé a v pohodě. Nikdy jsem nepochopila, proč nosí masku a přiznají to až po láhvi vína 🙂

  3. Páni, tak málo předmětů? Co já bych za to dala, kdybych nyní nemusela hlídat všech sedmnáct. Ale naštěstí už jsem to vyřešila a mám samé. V devítce prý zázrak. Znám ten pocit, kdy člověk touží být dokonalým, ale asi jsem to malinko už překonala, protože já se neučím proto, abych to pak napsala do testu. Učím se na věci, které mě zajímají, u těch nezajímavých jen pozorně poslouchám v hodině. Dále učitelům říkám, co chtějí slyšet, v předmětech jako je Výchova k občanství a ke zdraví, kde se známkuje spíše za naše názory a úvahy. No a tělocvik mi též nejde, ale prý bojuju a mám chuť být lepší, tak mám i jedničku :3. Též nikdo nechtěl kazit vysvědčení. V životě, si myslím, budu taková, abych byla k snesení, ale nebudu zase pečlivě perfektní, to by ze mě všichni měli akorát deprese. ::-D

  4. Touha byt stale ve vsem nejlepsi je medle nemily dusledek kapitalismu, ktery k nam vtrhnul po dlouhych letech utlaku… Driv lidi meli svym zpusobem „svoje jisty“, takze nebylo zapotrebi vyvijet takove usili – dneska chce kazdy jen ty nejlepsi; staci jeden maly sramek a jste „na odpis“…

  5. mám to podobne. chcem všetko, naraz, veľa a vzorne. a keď niečo nevyjde, zrúti sa mi celý svet. až ma to niekedy vydesí.
    posledné mesiace sa ale snažím sem tam oddýchnuť, sem tam povedať nie, robiť veci, čo ma bavia a byť superwoman po svojom, hoci s chybičkami krásy, má tiež svoje čaro.

  6. Udělala jsem zkušenost, že řada mých spolužáků, kteří se rozhodně za jedničkami nehonili, byla v životě mnohem šťastnější a úspěšnější než ti jedničkáři. 🙂

  7. Taky máme doma první exemplář vysvědčení z osmiletého gymnázia. O dvě poznání horší, ježto studentem je kluk a holky jsou prý snaživější (aspoň se tímto kolébám). Taktéž se nehroutím, jen si dám večer skleničku navíc a s optimismem budu vzhlížet k druhému pololetí 🙂

  8. Těch „předmětů“ v reálném životě může být ještě asi tisíc: být pořád štíhlá a dobře vypadající, být stále milá, zdvořilá a usměvavá, vařit a jíst zdravě, ….. a pak přejít na vyšší level s manželem a dětmi: slušné, vychované a čisté děti, kterým se neustále někdo věnuje a „rozvíjí je“….a domácí teror je na světě 🙂

  9. Hlásím se do klubu – samé jedničky, vyznamenání do maturity, červený diplom a doktorát, všechny úkoly v práci na 110%… Vím, že to není dobře a tuším, kde a proč to začalo (dokázat rodičům, že jsem dost dobrá…nikdy se mi to nepovedlo, aspoň ne tímto způsobem). Jen nevím, jak z toho ven. Ale jsou oblasti, kde se mi to daří (třeba úklid a volný čas) 🙂

  10. Nejste prvorozena? Ti to totiz tak nejak maji dane….perfekcionisti ve vsem…my narozeni uprostred vrhu jsme se spokojili i s dvojkami…ale to by vydalo na dalsi clanek

    1. Naopak – jsem druhá (s odstupem šesti let) a poslední. Já trochu tuším jak to vzniklo, ale to není téma do veřejné diskuze.

  11. Na základce jsem byla také šprt, ale teď na střední už to dávno neřeším. Radši než v potu a krvi vykoupené jedničky mám dvojky a trojky, stíhám zájmy a zábavu a jsem spokojenější 🙂

  12. Někdy si myslím, že jsem tu svou touhu po dokonalosti vzdala příliš brzo. Asi tehdy, když průměr z mých prvních pěti známek z matiky na gymplu dával čistou čtyřku. Po těch všech samozřejmých samých jedničkách na základce.
    Na druhou stranu je ale fakt, že jsem teď mnohem víc v pohodě. /ikdyž ty šokované výrazy ve stylu „Cože?! Déčko ze zkoušky? Ty?!“ mě vytáčej stejně pořád. Budu asi muset své okolí konečně přesvědčit, že už pár let taky nejsem ta nejdokonalejší. Možná se s tím budou smiřovat ještě hůř než já./

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s