Život není hra na židličkovou. Naštěstí.

Brennan-SunOnAnEmptyChair-oil-50x60Když jsem byla malá, v družině jsme často hráli „židličkovou“. Židle se postavily do kruhu opěradly do středu a my děti jsme měly na hudbu poskakovat okolo nich. Když se hudba naráz vypnula, všichni jsme se měli honem posadit na židli. Vtip byl v tom, že židlí bylo o jednu méně než nás, takže jeden chudák, který žádnou židli neuzmul, vypadl. V každém dalším kole se jedna židle odebrala, takže nakonec zbyli jen dva zoufalci motající se kolem jediné židle.

Tu hru jsem dost nesnášela. Celý ten princip, že při zdánlivě bezstarostném poskakování musíte mít stále po očku v merku svou židli a v rozhodujícím okamžiku někoho jiného odstrčit, aby vám ji nezabral.

Když mám hodně špatný den, dodnes mi připadá, že celý život je taková hra na židličkovou. Že těch důležitých věcí, které potřebujeme k životu, není dost pro všechny. Dost peněz. Dost úspěchu. Dost lásky. Takže se stále musím strachovat, aby na mě zbylo. Sice předstírám, že bezstarostně poskakuju, ale přitom si stále hlídám tu svou židli.

Z toho vyplývají chamtivé, ustrašené, žárlivé a krátkozraké pocity a myšlenky, jako třeba (v různých fázích života):

  • „Když se někomu jinému daří, znamená to, že já mám zas o něco menší šanci na úspěch.“
  • „Nebudu se z toho tak moc radovat, abych si tu radost nevypotřebovala.“
  • „Sice ho moc nemiluju, ale přece se s ním nerozejdu, co když už nikoho jiného nepotkám.“
  • „Tenhle nápad si radši ušetřím na později, co když mě už nikdy nic tak dobrého nenapadne.“
  • „Velkorysost si nemůžu dovolit.“
  • „Kam bych přišla, kdybych…“
  • „Teď není čas na hrdinství.“

Ale když mám o trochu lepší den, uvědomuju si, že život není hra na židličkovou. Přinejmenším v zemi, kde žijeme, je všeho dost. Dost peněz; dost příležitostí k úspěchu; dost příležitostí k lásce. Když si připustím, že mám všeho dost, a že ani do budoucna se nemusím strachovat, dokážu uvažovat jinak: dělit se; pomáhat; mít radost z úspěchů ostatních.

A funguje to kupodivu i opačně: když se přiměju dělit se, pomáhat, radovat se z cizích úspěchů, najednou mi dochází, že mám všeho dost. A jsem šťastnější.

Mimochodem, na jednom blogu pro smolaře v lásce, kterým se nedaří se s nikým seznámit, jsem našla tuhle vtipnou radu:

„Jenom na vteřinku si představte, jaký by to byl život, kdybyste s naprostou jistotou věděli, že bez ohledu na to, kolikrát jste byli odmítnuti, potkáte hned za rohem další neuvěřitelně úžasnou holku? Představte si tu svobodu, kdybyste věděli, že máte nekonečné množství šancí. Nebáli byste se pak daleko míň?“

Já určitě ano.

Advertisements

10 comments

  1. Na druhou stranu, pokud mám pořád ještě energii bojovat o svou „židličku“, znamená to, že jsem ještě všechno úplně nevzdala… Věčné dilema 🙂

  2. Nikdy mě nenapadlo o tý hře tak přemýšlet, ale něco na tom je, vlastně to v člověku podporuje hroznou úzkost a strach o svoje místo. Ještě abychom se tak necítili v dospělosti, když to do nás valej už odmala.

    I já si ráda uvědomuju, že příležitosti jsou všude a vždycky přijde další. Neuvěřitelně mi to pomáhá překonávat krize. I třeba rozchody. Tělo a psychika mi všemi možnými způsoby dávají najevo, že život skončil a už nikdy nebudu šťastná, ale v mysli prostě vím, že jsou to jen lži a že to přejde. V moři je spousta ryb.

    1. Přesně. Hlavně si myslím, že je velmi škodlivá ta představa, že aby se někdo mohl mít líp, musí na tom někdo jiný být hůř.

  3. Krásně řečeno… taky mě nikdy nenapadlo to tak vnímat. No, hry prý nás mají připravovat na život… tak možná to ti, co tu hru vymysleli, původně mysleli dobře. Bojuj o židli! Když jsme se tedy narodili do společnosti, kde se hraje na to, kdo bude lepší. A nejlepší. Proto se dnes také objevují pedagogické přístupy, které vůbec jakékoliv hry na to, kdo vyhraje, nepovažují u malých dětí za úplně správné. Aby někdo vyhrál, musí někdo prohrát. Aby se někdo něco měl, musí o to ten druhý přijít. Hmmm. Nedivím se už vůbec ničemu, co se na Západě děje… a strach a sobectví, které z toho vyplývá je pak dost pochopitelné…

  4. Opět skvělý a nový pohled – na zdánlivě „obyčejnou“ hru. Mne zase naopak zajímali všichni ti, kteří v průběhu židličkované o své místo přišli. Družili se, špitali, že to neni spravedlivý, že už sesli skoro drželi, že už tam téměř seděli, a naoko dávali najevo, že „stejně už nehrajou“ a svým množstvím a negativní převahou vždy válcovali vítěze. A ten na konci stál sám a většinou všemi tak trochu nenáviděný. Tahle hra je o dravosti a alespoň za mých časů děti za dravčí úspěch body nepřipisovaly.

  5. Nadherna myslenka :)…presne se v tom vidim a ta hra me taky stresovala, akorat jsme tomu rikali skatulata hejbejte se :D…A jinak Baru, super Stastna kniha, dostala jsem ji na Vanoce a moc se mi libila 🙂 Doufam, ze neni tva posledni 😉

  6. Život není hra na židličkovou, to je fakt. Taky mě tahle „hra“ vždycky hrozně stresovala, navíc, čím méně židlí je ve hře, tím agresivnější začínají hráči být, takže hra pak končí dobitými lokty a koleny, odřeninami a tak dále. Ta metafora k životu je moc hezká, líbí se mi. A přesně koresponduje i s tím, jak se někdy cítím sama. Vždycky je nutné se v takové chvíli snažit najít nějakou jinou a lepší perspektivu, pak už to člověk zase vidí pěkně v barvách. Jo. Život není hra na židličkovou, možná je hra, rozhodneme-li se hrát a hrát si. Zkouškou na život je život sám, jak se píše v nějaké moudré knize, tak musíme zkoušet a žít a být co nejlíp, abychom se taky co nejlíp cítili 🙂

  7. taky mám své fráze.. třeba když se mi něco povede tak mám pocit že jsem si tím vypotřebovala svůj životní příděl štěstí a v budoucnu už se mi dařit nebude :-/

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s