Dovolit něco sama sobě je daleko těžší než požádat o dovolení někoho jiného

Snímek obrazovky 2013-12-17 v 0.17.15Když jsem byla malá a chtěla jsem jít bobovat na kopec Sokolák, musela jsem se nejdřív zeptat mámy. Jít ven bez dovolení – to bylo nemyslitelné. Musela jsem se zeptat, když jsem si chtěla vzít čokoládový bonbón z plechové piksly. Musela jsem se zeptat, když jsem se chtěla po osmé večer dívat na televizi. Musela jsem se zeptat, když jsem na procházce chtěla zmrzlinu.

Máma mi to všechno obvykle dovolila. A já jsem pak šla bobovat na Sokolák – naplno a bez výčitek svědomí. Naprostá svoboda byla ohraničená jen půl šestou hodinou večer, kdy jsem se musela vrátit domů. Ani v nejmenším jsem se přitom netrápila pocitem, že bych měla dělat něco jiného. Měla jsem to přece dovolené!

Čokoládový bonbón jsem spolkla bez stínu pochybnosti, jestli nebudu tlustá. Dívala jsem se na televizi a vůbec jsem se nesužovala tím, že zítra ráno musím brzo vstávat. Máma mi to dovolila, takže to musí být v pořádku!

Přesto, že na striktní zákaz jsem v dětství narazila jen málokdy, žádat o dovolení mě maličko otravovalo. Těšila jsem se, že až budu dospělá, budu si dělat, co budu chtít. A bez dovolení.

Takže teď jsem dospělá a bez dovolení můžu dělat naprosto cokoli. Ani můj muž mi nic nezakazuje. Když se rozhodnu, že pojedu na týden na filmový festival nebo půjdu na tři večírky během jediného týdne, prostě mu to oznámím a společně vyřešíme, kdo nám pohlídá děti. Bez dovolení můžu sníst čokoládky z adventního kalendáře hned prvního prosince. Bez dovolení si můžu koupit šíleně drahé boty. Bez dovolení můžu přijít domů z baru ve čtyři ráno, i když druhý den vstávám do práce.

Ale jen teoreticky.

Zjistila jsem totiž, že dovolit něco sama sobě je daleko obtížnější, než muset žádat o dovolení někoho jiného. Dokud jsem měla maminku, dědu, paní učitelku, kohokoli, koho jsem musela poslouchat, to, co bylo dovolené, jsem prováděla naprosto svobodně. Teď, když si mohu všechno dovolit sama, mě stále provázejí pochybnosti, jestli jsem si toho nedovolila moc. Jestli tohle už není přes čáru. Jestli jsem právě nepřekročila nějakou hranici, za kterou se nachází „špatná matka,“ „sobecká kariéristka“ nebo „zhýralá barová povalečka“. Dovolit si sice můžu cokoli, ale jen tak napůl. Dělám si sice, co chci, ale mé ustaranější já mi stále stojí v zádech a mrmlá: „Já ti nevím, holka, jestli děláš dobře.“

Proto bych se chtěla naučit dát si dovolení doopravdy. Třeba ne příliš často, ale se vším všudy. Bez preventivních výčitek svědomí. „Ano Báro, klidně si dej ten hermelínový chlebíček.“ „Ano, můžeš jít do baru, ale do čtyř do rána ať jsi doma!“ „Ano, můžeš každou neděli večer chodit na jógu.“ A to, co si dovolím, si potom užít stejně svobodně a bezstarostně jako to bobování na Sokoláku až do půl šesté do večera.

 

Reklamy

7 comments

  1. Možná je to i o tom, že odpovědnost za ta svobodná rozhodnutí padala v dětství na rodiče nebo jiné dospělé. V dospělosti si to musí každý se svým svědomím vypořádat sám, sám si odpovídá za svá rozhodnutí a to je mnohem těžší a také otravnější. 🙂

  2. Jó… být dospělý je fuška 🙂 A otázka zní: kde je tu někde vůbec nějaký dospělý???? :-))) Já si také nedávno říkala: jsem ve fázi, kdy velmi, velmi těžko snáším, aby mi někdo říkal, co a jak a kdy mám dělat. Vnitřně cítím, že čas vnější motivace vyprchává. Že to tak už nechci. Aby mi někdo dával ty mantinely, nějak mě motivoval atd., atd. To, co se snažíme dělat pro děti. Vnitřně cítím, že bych se ráda přeorientovala ZCELA (protože čas od času se rozhodujeme všichni i vnitřně, si myslím) na tu vnitřní motivaci. Jenže. Kdo z nás to doopravdy umí? Naslouchat svému vnitřnímu hlasu, dát na něj, nehledat si výmluvy proč tohle ano a proč tohle ne… a být svobodný/á. Bez těch vnitřních konfliktů, rozpolcení (chci, ale neměla bych, nechci, ale měla bych…)….

  3. Krásné a pravdivě vystihnuté, taky to tak cítím. Třeba teď v zápočtovém týdnu, kdy je tolik možností někam vyrazit. To by se hodilo zeptat se mámy, jestli můžu na punč, když mám zítra test z celé teorie umění… 😉
    Ale někdy mám pocit, a docela často to vidím kolem sebe, že někdy by si lidé spíš potřebovali umět něco odepřít..

  4. Myslím, že to je hlavně o zvyku. Já si už celkem zvykla, že když si něco dovolím, nevadí, že je to potenciálně špatné. Dovolila jsem si pustit si pohádku, protože je advent a chci si ho užít, tak se koukám na pohádku. S vědomím, že jsem příčina a že vím, že pak budu psát vánoční pozdravy trochu později.

  5. Skvělý námět na zamyšlení tohle domnělé přenášení odpovědnosti na toho, kdo dovoluje. Já to beru tak, že za svá rozhodnutí jsem zodpovědný (v dětství jsem to určitě moc neřešil), ale kolikrát se člověk musí i v dospělosti dovolovat vyšších instancí – nadřízeného, doktora, zákona… Pak se taky dovolujeme ze slušnosti – „Mohu si k vám přisednout?“, „Smím prosit?“, „Můžu se vás zeptat, jak se dostanu na…?“

    Jenže v obou případech dovolení/nedovolení pořád zůstává ten vnitřní schvalovatel. Můžete se rozhodnout bez ohledu na dovolení, nebo ho brát pouze jako jeden ze vstupních parametrů rozhodování. Trochu to bude souviset se vztahem k autoritám, který máme každý jiný a vyvíjí se. Máte děti i dospělé, kteří stejně vaše nedovolení poruší bez mrknutí oka, máte situace, kdy vám někdo něco dovolí a vy se stejně raději rozhodnete to nakonec neudělat.

    Z blogu to ale spíš vypadá, že řešíte více to, že si neumíte ty situace užít a napadá vás, že to může souviset s tím, že v dětství vám to někdo dovolil. Mě se ale zdá, že za tím vězí ten obecně bezstarostnější způsob uvažování v dětství, kdy jsme uměli vypnout ty kontrolní mechanismy na pozadí a na 100% se věnovali jedné činnosti, často zábavné.

  6. Ach, toto jsem teď nedávno taky řešila 🙂 Můžu si toto koupit?? Můžu tohle udělat? Už jsem velká holka, zodpovědná sama za sebe… Než mi to došlo, byl to celkem boj 🙂

  7. Nejhorší pro mě je, že mám tendenci žádat o dovolení svého muže. A to jde o věci, které jemu jsou fuk, většinou se ho vůbec netýkají. Myslím, že je to způsobem výchovy a já musím myslet na to, že se nemusím pořád dovolovat a že si můžu dělat věci, jak sama uznám za vhodné. (což tak stejně většinou dopadne, jen mám tendence si to u něj „pojistit“)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s