Snažím se nezapomínat, že Vánoce přijdou samy od sebe. Nemusím je „zařídit“.

Snímek obrazovky 2013-12-10 v 23.14.03Dětská radost z Vánoc je úplně jiná než ta dospělá. Když jsem byla dítě, Vánoce se mi zdály jaksi opravdovější, protože přicházely samy od sebe, bez mého přičinění. Jako kouzlo. I když i tehdy kolem mě kypěl chaos a stres příprav, a moje máma během adventu propadala čím dál temnějšímu zoufalství, že „to nestihne,“ já jsem ani na okamžik nepochybovala o tom, že Vánoce budou a budou naprosto dokonalé. Protože o Vánoce, myslela jsem si tenkrát, se nikdo nemusí starat. Nikdo je nemusí „dělat“. Ty prostě přijdou a budou, stačí si je užít.

Dnes to je jinak. Advent prožívám s pocitem, že aby mohly Vánoce začít, musím je napřed „zařídit“. Nejsem ambiciózní vánoční perfekcionistka a netrvám na čerstvě umytých oknech, ale těch věcí, které musím udělat, aby Vánoce vůbec mohly být, vidím kolem sebe desítky. Některé z nich mě naplňují lehkou panikou, jen na ně pomyslím. Třeba nákup vánočního stromečku, shánění Lega-plachetnice, které je všude vyprodané, nebo vymýšlení dárků pro mužské členy rodiny, kteří „všechno mají a nic nepotřebují“.

Největší strach mám ale z toho, že i když do našeho bytu poctivě dodám všechny vánoční kulisy a rekvizity, stejně už nikdy nezažiju ten pravý vánoční pocit, který kdysi přicházel sám od sebe. Jako kouzlo.

Proto se snažím ho alespoň každý den přivolávat. Zíráním z okna. Prohlížením loňských i dávných vánočních fotek. Pečením perníčků. Popíjením svařáku u stánku na Náměstí Míru, i když pocintat si s ním v tlačenici prsty není nijak příjemné. A hlavně si snažím připomínat, že Vánoce se nezařizují. Ty prostě přijdou a budou, stačí si je užít.

Reklamy

4 comments

  1. To je fakt krásné. Ano, to je ten rozdíl mezi dětským a dospěláckým vnímáním Vánoc. Pro děti prostě přišly, zatímco my je musíme pro sebe, pro ty děti (a tam člověk ještě vnímá velmi hluboce nějaký smysl), „udělat“. Vnímat, že Vánoce prostě přijdou, i bez nás, to je velké umění 🙂 To je asi vůbec to největší umění: být zase jako děti a naučit se nechat věci přijít a nepropadat panice, že bez nás nebude nic :-))) Krásné, krásné, dík 🙂

  2. Takové to dětské těšení se na Vánoce mi také docela chybí. I když toho stále ani zdaleka nemám k zařizování tolik, co moji rodiče, zjištění, že dárky nenosí Ježíšek, ale členové rodiny mi značně zkomplikovalo život. Vymýšlení těch správných vánočních překvapení je sice na jednu stranu krásné, na druhou stranu velice stresující.

    Letos mám ale poprvé po pár letech pocit takové té správné vánoční atmosféry. Mohou za to zejména noví spolužáci, se kterými vymýšlíme aktivity jako vaření vánočního punče, hon na kuličku z orloje, společné pečení cukroví, chození do kina na pohádky a stavění minisněhuláčků „Olafíků“ z prvního sněhu. Takový malý návrat do dětství je nejspíš to, co mi na několika posledních Vánocích chybělo ze všeho nejvíc.

  3. Já si Vánoce pořád užívám, akorát se postupně mění ten způsob prožívání Vánoc a těšení se na ně. Nejdřív to byla ta dětská radost, a když začala pomalu odeznívat a Vánoce se pro mě staly rutinou, najednou jsem se odstěhovala od rodičů a začala si užívat ty svoje Vánoce s přítelem ve svém bytě. A jelikož byt stále předěláváme a vylepšujeme, tak mě to pořád baví, protože to tam mám hezčí a hezčí, takže si užívám to zdobení a dělání tepla domova. No a až i tohle nadšení odezní, tak budeme mít děti a budeme si zase užívat ty jiné Vánoce s nimi. Takže podle mě mají Vánoce v každém období života něco do sebe, i v dospělosti. Jen si to člověk musí umět naplno užít:)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s