Znáte Pollyannu? Holčička, která se umí radovat z čehokoli, mě rozčiluje i inspiruje

pollyanna-coverPollyanna je knížka pro děti, která letos oslavila právě 100. výročí, a v americké literatuře platí za stejnou klasiku jako u nás Kája Mařík. Mně se její český překlad dostal do ruky tenhle týden. Svým dětem ji ke čtení vnucovat nebudu – neprokousaly by se přes její archaický jazyk a tempo pozvolna drkotajícího dostavníku. Sama jsem ale byla na Pollyannu zvědavá hlavně proto, že na zmínky o ní narážím tu a tam v článcích, knihách i psychologických studiích o štěstí.

Titulní hrdinka je jedenáctiletá chudá sirota, která přichází bydlet na venkov ke své nevlídné tetě. Pollyanna ale stále hraje sama se sebou zvláštní hru. Doslova na čemkoli, co se jí přihodí, dokáže najít důvod, proč se z toho radovat. Takže když ji teta strčí do holé komory v podkroví, Pollyanna jásá nad nádherným výhledem z okna. Když ji nechá za trest večeře v kuchyni suchý chleba a mléko se služkou Nancy, Pollyanna jí nadšeně děkuje, protože zbožňuje chleba, mléko i Nancy. A svou neudolatelnou schopností najít na všem něco pozitivního proměňuje i lidi kolem sebe.

Takhle Pollyanna svou hru vysvětluje:

„Inu, je to hra. Naučil mě jí tatíček a je hezká,“ odvětila Pollyanna. „Hrávali jsme ji vždycky, ještě když jsem byla docela malá.“

„A co je to ? Já se nevyznám dobře v hrách.“

Pollyanna se opět zasmála, ale také si povzdechla; a v houstnoucím soumraku vypadal její obličej hubeně a zamyšleně. „Inu, my jsme ji začali s jedněmi berličkami, které přišly v misionářské bedně.“

„S berličkami ?“

„Ano. Víte, já jsem si přála panenku a tatíček o ni napsal; ale když bedna přišla, psala ta dáma, že nepřišly žádné panenky, jen ty berličky. Poslali je tedy, že snad by se mohly někdy hodit pro nějaké dítě. A tak jsme začali s tou hrou.“

„Inu, to musím říci, že nevidím v tomhle žádnou hru, pražádnou hru,“ prohlásila Nancy skorem dopáleně.

„Ach ano; ta hra záleží v tom, že se musí vždy najít něco, čemu by člověk mohl být rád – ať je to co chce,“ odpověděla vážně Pollyanna.

„Inu, pro pána krále ! Nevidím v tom nic, čemu by člověk mohl být rád – dostane-li pár berlí, když si přál panenku !“

Pollyanna zatleskala rukama. „Je v tom – je v tom,“ jásala. „Ale ani jsem to nemohla najít, Nancy, s počátku,“ dodala s rychlou poctivostí. „Tatíček mi to musil říci.“

„Inu, tak to teď řekněte vy mně,“ skorem mrzutě vyzvala ji Nancy.

„Jemine ! Inu, člověk může být rád, protože –jich – nepotřebuje !“ zvolala s vítězným jásotem Pollyanna. „Vidíte, že je to docela snadné – jen když člověk ví, jak se to dělá !“

Musím říct, že přístup Pollyannina tatíčka mě trochu vytáčí. A na jejím místě bych asi bojovala s nutkáním praštit ho tou berličkou po hlavě. Proč například z těch berlí nevyřezal pro svou dceru panenky, místo aby ji nutil se z nich radovat? Myslím, že tahle strategie může být kontraproduktivní v situacích, které můžeme vlastní silou změnit.

Kdybych na malou Pollyannu narazila ve skutečném světě, nevím, jak dlouho by trvalo, než by mi její nadšení, optimismus a vděk za cokoli začaly lézt na nervy. Ale na druhou stranu, každý den zažívám desítky momentů, kdy Pollyannina hra je ten nejlepší způsob, jak naložit s všedními útrapami, se kterými nemůžeme nic dělat, anebo ani nestojí za to s nimi něco dělat. Jenom je musíme vydržet. 

Reklamy

22 comments

  1. :))) Pollyanna, to je idol celé naší rodiny (nejvíc mého otce). Jednu dobu se u nás její filmové zpracování pouštělo minimálně jednou týdně. Já k ní zůstávala spíš chladná, sama jsem sice nenapravitelná optimistka, ale co je moc, to je moc. Nicméně, v některých situacích si na její „hru na radost“ vzpomenu a říkám si, že to asi není zas tak úplně hloupej nápad.

  2. Asi bych nedokázala denně a v každé situaci hledat Pollyanninu radost z maličkostí a drobností, ale rozhodně je dobré občas připomenout sami sobě, že nic není tak hrozné – mohlo by být přeci i hůř. O této knížce jsem nikdy neslyšela, avšak možná by nebylo od věci se k ní časem také dostat…

  3. Pollyanu poznám 🙂 prečítala som skoro všetky diely ( posledne 8 a 9 mi chybaju :/ tie v kniznici nemali ) vačšinou ma inspiruje, ale suhalsimn s tym, ze kebyze taku osobu stretnem realne tak by ma strasne iritovala a liezla na nervy 😀 ale je to dobra inspiracia a rada to citam a obcas si na nu spomeniem a snazim sa hrat tu jej hru 😉

    1. Ono to má už 9 dielov? Mám dva. A ten druhý mi už pripadal trochu násilný… ale prvý som vcelku „žrala“. Aj keď niektoré veci určite boli pritiahnuté za vlasy (alebo skôr zveličené? 🙂 ).

  4. Pollyana, nejoblíbenější kniha a postava mojí maminky 🙂 Její přístup je super, ale jsou věci, za které je fakticky lepší bojovat 🙂
    Sama jsem knížku četla několikrát a mám ji ráda. A taky jsem bezbřehý optimista, ale Pollyana už je opravdu spíš svatá a někdy mě vytáčí do vrtule 🙂

  5. hezké odpoledne přeju,

    Polyanna mě ještě v dětském věku, už kdysi dávno a v televizním podání docela nadchla. Před pár lety jsme ji četly se ségrama dětem o prázdninách v rámci poledních klidů a všechny děti od 2 do 20 doopravdy poslouchaly. A předčítající maminky občas usínaly. Nebo brečely. Tak je asi fakt cílovou skupinou preadolescent. Jsou dost velký realisti.
    Děkuju za připomenutí, úplně jsem zapomněla, jak ji mám ráda, jdu ji sehnat.

    jo, jo, tichým a pokorným v duchu patří to hlavní.

    Jiřina

  6. Domnívám se, že přístup Polyanny je opravdu vhodný spíše pro situace, které nejdou změnit. Třeba člověk něco zbabral, tak se z toho může poučit a to je na tom to dobré. Myslím, že kdybych ji v životě potkala já, asi bych to od ní brzy chytla…. už teď se za ni tak trochu považuji. Mimochodem, myslím, že Vy jste taky trochu Polyanna, pro mě jste se stala vzorem tím, že se na všem snažíte hledat něco dobrého… už nevím, v jakém článku jste to psala… možná se k němu jen potřebujete vrátit. :-))

  7. Pollyannu mám doma ve slovenštině. Alespoň jsem se kdysi naučila, že mačka znamená v češtině kočka. 😀

  8. O Polyanně jsem slyšela… snad jsem viděla i kus filmu… ale moc si toho nevybavuju. Asi jsem se nedokázala dívat na to, jak se k ní tetička chová.
    Není to podobné té zpívané Popelce, tuším se Štědrým a Medřickou? Já tu unylou Popelku nemusela. Co si nechá všechno líbit a jen tak smutně hledí. Ale třeba se Polyanna skutečně raduje?? 🙂 Na to je přece takové to pořekadlo, něco ve smyslu: dej mi pokoru přijmout to, co nemohu změnit, dej mi sílu změnit to, co mohu změnit, a dej mi moudrost to od sebe rozeznat. Umění přijmout je fakt tím posledním krůčkem ke štěstí, jak jsem o tom jednou psala. Ale skákat radostí, že jsem dostala k večeři jen suchý chleba, to mi přijde trochu moc 🙂

    1. „skákat radostí, že jsem dostala k večeři jen suchý chleba, to mi přijde trochu moc :-)“

      A viete si predstaviť, ako taká radosť dokáže odzbrojiť úbohú tetu, ktorá ju chcela potrestať? 😀

    1. Jednoduše proto, že ne všechno, co se nám nelíbí k pláči je. Myslím, že kdyby nebylo tolik bručounů, bylo by na světě lépe. Ne proto, že by se na špatné situace usmívali, ale proto, že by je přestali sobě i druhým vytvářet.

  9. Pollyanu neznam, ale silne mi to pripomina kresleny vecernicek „Radovanovy radovanky“. Tam se zmineny Radovan raduje ze vseho. Treba kdyz spadne do kopriv, tak se raduje, jak to krasne pali:) Nekdy rikam Radovan svemu manzelovi,casto se chova podobne. Nekdy bych ho kvuli tomu prizabila, nekdy jsou chvile,kdy je fajn mit takoveho cloveka vedle sebe.

  10. Nikdy jsem o Pollyanně neslyšela, ale jak to popisujete, vidím v tom ideál americké dívky, posléze ženy. Vždy spokojená se svým údělem, když se daří dokonce šťastná, i když pro ni nikdo nemusí udělat nic dobrého. Jsem ráda, že žiju v Čechách
    Jarmila

  11. Mám aktuální čeké vydání prvního dílu (další díly neznám), soudobou češtinou je to podstatně stravitelnější, a ani to tempo není až tak dostavníkové…četla jsem ji své 6ti leté dceři a moc se nám líbila…příklad s berličkami mi připadá být nejslabším místem knížky, vlastní „hru“ provozuje Polyanna v uvěřitelnějších situacích povětšinou… taky existuje celkem milý film podle knížky…
    Celé mi to připadá hodně inspirativní- zachycení toho, jak člověk může měnit i těžké okolnosti – u sebe i svého okolí jen svým přístupem, smýšlením… vděčnost za to dobré, co už teď mám totiž přímo magicky přitahuje více podobného… Polyanna tak velmi aktivně mění svůj svět – není to o nějaké pasivitě a trpění… ostatně původně dost příšerná zatrpklá tetička ji z holé místnosti velmi rychle přestěhovala do krásného pokoje a zkoušet ji trestat chlebem a mlékem místo večeře si taky napříště zatraceně rozmyslela :-))

  12. Vzpomněla jsem si na postavu Tori, psychoterapeutky z norského filmu Kurz negativního myšlení. Za všech okolností myslet pozitivně. Akorát její vycvičení „svěřenci“ jí na základě návštěvy nového člena skupiny (negativního Geirra) ukáží, že prostě nelze být pořád pozitivní a myslet někdy trochu negativně je taktéž k dobru.

    Zlatá střední cesta, což? 🙂

    M.

  13. Na jednom serveru, kam „chodím“, máme vlákno nazvané „najdi něco pozitivního na…“ a tam lidi píšou vesměs co je aktuálně trápí, a někdo další jim tam odpoví, jak se na to dá taky jinak nahlížet 🙂 Sice když nás něco trápí a nechcem se té myšlenky vzdát, tak nám to prostě nepomůže, ale je to prostě zajímavé sledovat, co lidi napadá 🙂

  14. No, ešte šťastie, že mne sa Polyanna dostala do rúk (v tom správnom veku) v súčasnej slovenčine. Cez preklad, ktorý uvádzate v úryvku by som asi tiež mala problém sa prekúsať. Nie preto, že by som nerozumela. Ale tých „Inu“ a pod. je tam na mňa priveľa. 😀

    A mimochodom – neviem, či ste už prečítali knihu celú, ale Polyanna teda veci menila. Aj tie, čo sa dospelým zdali nemeniteľné. 😉

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s