9 věcí, které bych měla „někdy“ udělat, ale neudělám je nejspíš nikdy

  1. laundry-basket-webNapsat vánoční pohlednice, nalepit na ně známky a opravdu je odnést (!) na poštu.
  2. Odmrazit ledničku, aby dvířka mrazáku šla normálně otevírat a zavírat.
  3. Zadat v bance trvalý příkaz na placení záloh na sociálko.
  4. Vyžehlit oblečení, které už řadu měsíců leží na samém dně koše na žehlení.
  5. Cvičit s Rozárkou pravidelně logopedii (ne jen ten večer předtím, než jsme objednaní k logopedce).
  6. Odklidit zbytky bunkru z matrací a dek, který si děti postavily na narozeninové oslavě před deseti (!) dny.
  7. Vytisknout rodinné fotky, které mám uložené v telefonu a v počítači, aby si je mohl prohlížet i někdo jiný než já.
  8. Vyhodit truchlivé zbytky levandule a tymiánu v květináčích za oknem.
  9. Jít na vstupní prohlídku k závodnímu lékaři ve firmě, ve které pracuju už 13 let.

Všechny tyhle úkoly mám ve své hlavě trvale zařazené v přihrádce „udělat (někdy)“. Výsledkem je, že je nedělám nikdy. A, upřímně řečeno, většinou mi to prochází bez vážnějších následků. Když je neudělám, vlastně se nic nestane. A přesto mám z toho, že je nedělám, špatný pocit. Pokaždé, když si na některou z nich vzpomenu, rozklepe mě miniaturní, půlvteřinový záchvat paniky, následovaný kratší nevolností z výčitek svědomí. Tyhle pocit ale rychle odezní a nesplněný úkol je opět zasunut do složky „udělat (někdy)“. Takže stále žiju s pocitem, že mi šlape na paty hejno vzteklých, podrážděných restů dožadujících se mé pozornosti.

Možná bych jim to prostě měla říct: „Milá uschlá levandule, za tím oknem budeš minimálně do příštího jara, než se odhodlám zasadit novou.“ A přijmout skutečnost, že dokonale srovnaný a vyřešený život bez restů a kostlivců ve skříni nebudu mít nikdy.

Advertisements

19 comments

  1. Až nazraje čas! To si říkám já, když začnu trpět podobnými pocity z nevyžehlenýho prádla, neumytejch oken, zmrzlejch muškátů na balkoně. Protože vím, že on někdy nazraje 🙂 Je jedno, kdy to bude, ale jednou to prostě bude…

  2. Hehe, a já si lámu hlavu s neprovedenou vstupní prohlídkou – teprve tři a půl roku 🙂
    Jojo, jsou to strašáci, a když se mi některého z nich povede zlikvidovat, je to příjemný pocit 🙂
    Taky už jsem se ale naučila nebrat je tak smrtelně vážně..

  3. Mě nesplněné úkoly taky hrozně iritují, navíc, když vím, že mnohdy k jejich vyřešení opravdu stačí pár minut a minimální úsilí. Takže já sepisuju resty na papír, který mám neustále na očích, a postupně odškrtávám, hlavně to odškrtávání je hrozně fajn pocit. Důležité je, se pohnout, takže pro dnešek bych aspoň uklidila ten bunkr 🙂

  4. no právě, jde o to vybrat tu nejmíň otravnou věc aspoň pro začátek :o)) Pro mě nehorší přebrat a nechat vyvolat ty fotky (samozřejmě ten seznam mám skoro podobný :o))…

  5. ..a Báro klobouček dolů, já bych o sobě, o svých skrytých mindrácích neuměla napsat ani řádek, vlastně si je všechny uvědomím, až si je přečtu u někoho jiného…(a že toho není málo :o))

  6. Taky se mi nedaří bojovat s některými z podobných věcí. Některé z nich jsem si soukromě přejmenovala na „hrdinský úkol“. Přeci jen představa, že jsem hrdina co bojuje s nepřízní osudu je sice vtipná, ale funkční. Cíl – jeden hrdinský skutek denně. Prozatimní realita – jeden hrdinský skutek týdně… Nesmí zabrat víc než 10 minut (delší mi vyčerpají hrdinství na víc dnů). Už se mi takhle podařilo vzít a nafotit staré plesové šaty (jeden den) a (asi o tři dny později) fotky vystavit na Aukro! Ten pocit! Jsem skvělá – udělala jsem něco, co jsem nemusela… usekla jsem aspoň jednu hlavu svému mnohahlavému drakovi!

  7. Já to někdy odkládám až do průšvihu 🙂 a pokud se jedná o průšvihy na úřadech, kde hrozí fin. pokuty, atd., dokážu se neuvěřitelně vzpamatovat, na každém úřadu si nasypat popel na hlavu, vysvětlit úřednicím, že jsem opravdu hrozná, ta nejhorší, atd., no a světe div se, když rozehraju takovouto hru, tak z toho většinou vyjdu bez úhony :-). Většina úřednic vždycky dodá – „No, mladá paní, kdyby všichni byli jako vy a přiznali svou chybu, ale oni se s námi ještě hádají. Proto to máte bez postihu“ :-). Takže mě vlastně nic nehoní a asi mám v podstatě ráda ten adrenalín :-). Doufám, že na to někdy „nedojedu“ 😀 :-D.

  8. Tu prohlídku bych udělala. Kdybys třeba měla nějaký prac. úraz apod., abys byla v cajku a krytá. Zbytek pak postupně dojedeš – někdy.

  9. Logopedie mě velmi potěšila, hned se necítím jako takový vyvrhel vedle dokonalých matek cvičících mnohokrát denně :)) A vůbec, většinu toho seznamu bych si mohla zkopírovat a vyvěsit taky :))

  10. Chápu, mám ten seznam ještě mnohem delší… 🙂 Jen za tu logopedii se přimlouvám. Zrovna nedávno jsem své mámě říkala, jestli si uvědomuje, že neumím mluvit kvůli ní, protože mě ty říkadla naučila vždy až po cestě k logopedce. V dospívání jsem pak měla komplex, protože se mi ostatní smáli a nebo mi špatně rozumněli. Dobře vyslovovat neumím sice do teď, ale už to beru s nadhledem, nicméně bych byla mnohem radši, kdyby si na mě tenkrát máma udělala čas.

  11. Tyto nevyřízené úkoly máme snad všichni. Mě vždycky nakonec překvapí, že ten efekt, kterému já říkam pracovně „zubař“. Prostě a jasně – řada lidí si před návštěvou zubaře docela živě představuje, jak to bude bolet, kolikrát zase ten zubař/zubařka zajede do nervů, až člověku lezou oči z důlku, jak se při tom potí a chválí každou chvilku, kdy zubař zavelí „vypláchněte si“, protože to je jeden z mála okamžiků, kdy si může odpočinout. No a těmito představami se trýzní spoustu dní. Nakonec však zjistí, že návštěva sice nebyla nejpříjemnější, ale zase tak hrozné to nebylo.

    Zpět k meritu věci: často mě překvapí, že ta představa často otravné práce je poměrně dost vzdálená realitě a jde tedy jen a jen o to, udělat ten krok a úkol začít plnit. Pak už to jde.

    Ale než se člověk přinutí udělat ten krok, to je často najednou jiné „důležité“ práce a málo času… Znám to sám velice dobře.

  12. Já už se zase přes měsíc objednávám k lékaři (kombinuje se mi to, že nerada telefonuju, s tím, že nerada chodím k lékařům obecně). Hned je mi líp, když vidím, že každý má své resty 🙂

  13. Čoveče, před pár rokama bych to byla přesně já. Ale časem jsem se naučila mít se ráda víc než to zdánlivé pohodlí nicnedělání. Právě proto, že si to nemůžeš odškrtnout, a tak nemáš klid, ať si to namlouváš jak si to namlouváš. Sama dobře víš, že to tam prostě „někde“ furt je.

    Po letech takovýho prokrastinování jsem jsem se na sebe nakrkla a čím dál častěji jsem se k těm věcem hecovala, abych měla pokoj. Ta úleva je neskutečná! A nakonec nechápeš, proč jsi tu věc vůbec odkládala tak dlouho.

    Tebe to neláká, udělat ty věci (třeba jednu každej den) prostě proto, abys pocítila to vítězství nad nima? 🙂 Ani kdybysis za každou z nich stanovila odměnu? Co si z toho udělat třeba prosincovou „challenge“?

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s