„Radovat se, to chce odvahu! Je těžké cítit radost, protože víme, že nepotrvá navždy, že ji zase ztratíme.“

Dandelion2Na tenhle postřeh jsem narazila v rozhovoru s výzkumnicí a myslitelkou Brené Brown:

„Strávila jsem deset let zkoumáním strachu a studu a ani za milión let by mě nenapadlo, že radost je pravděpodobně ta nejobtížnější emoce. Je těžké cítit radost, protože si intenzivně uvědomujeme, že je pomíjivá. Radovat se, to chce odvahu! Musíme se pro ni zastavit v daném okamžiku, i když víme, že nepotrvá navždy, že ho zase ztratíme. Skoro nám připadá, že kdo se příliš nechá pohltit radostí, je blázen, protože pak zase přijdou ty špatné věci. Zdá se nám, že když si dovolíme se radovat, rozčarování pak bude o to horší. Abychom si ušetřili zklamání, žijeme zklamaní celý život. A přitom hladovíme po radosti. Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by nechtěl víc radosti ve svém životě.“

Tenhle pocit důvěrně znám a ten tichý hlas, který říká „jen se moc neraduj, nezapomeň, že…,“ mě provází téměř neustále.

„Nezapomeň, že zítra ráno jdeš k zubaři.“

„Nezapomeň, že po víkendu na tebe v práci čeká pěkná smršť.“

„Nezapomeň, že Vánoce jsou jenom na pár dní a pak tě čeká jenom povánoční depka a daňové přiznání.“

Preventivní obavy, jejichž smyslem není nic jiného, než vzít radosti vítr z plachet. Jako by se zítřejší trable daly nějak zmenšit tím, že dnešní radosti tak trochu zatneme tipec.

Reklamy

14 comments

  1. Tak to jsem na tom podobně myslitelka :-))) O strachu přemýšlím často, a často o něm píšu… ale o radosti jsem ještě, tuším, nepsala nic, protože je to fakt „zatrachtilé“ téma .-) Nemám problém s tím, že bych si říkala, že se tomu nemám moc poddávat, že je moc pomíjivé. Všechno to „moc se neraduj“, to naštěstí nezažívám. Já ten problém budu mít někde jinde… ale kde??? Ale taky jste si všimli, jak strašně rychle se v okamžiku, kdy jsme konečně dosáhli (nebo nám bylo dáno) něco, z čeho bychom se měli radovat… jak strašně rychle se zase přepneme do té „za něčím se honící“ funkce? Já mám dojem, že ten pes je zakopaný v tom, že prostě nedokážeme chvíli pobýt v přítomném okamžiku. Že jsme pořád někde v budoucích obavách, nebo v minulých chybách. A kde jinde tu radost cítit??

  2. Velmi pěkný článek k zamyšlení nad tím, jak se necháváme neustále odvádět od přítomného okamžiku a kazíme si radost 🙂 Zrovna před týdnem jsem psala článek na stejné téma. Myslím, že často zapomínáme prožívat naplno obyčejné okamžiky, které nám právě tu radost mohou přinést a jsme pohlceni spíš starostmi z toho, co nás čeká a to jste v článku dokonale vystihla. Pavla

  3. Dřív se mi stávalo, že v momentě, kdy jsem si řekla: „Teď jsem dokonale šťastná.“ se něco přihodilo. Něco, co mě srazilo na kolena a trvalo dobu než jsem se z toho dostala a nebo to byla změna nezvratná. Od té doby, co jsem si to uvědomila si podvědomě zakazuji říkat si tu větu, i když už ji mám na jazyku. Mám strach, že se něco pokazí. No možná jsem to trochu obešla: užívám si každodenní malé radosti, chvilky klidu, teplý domov, takže i když tu větu nahlas nebo v podvědomí neřeknu, blahem se tetelím každý den 🙂

  4. Kdysi jsem považovala za velký pokrok směrem k dospělosti, že si každou radost užívám s malým přídavkem pesimismu, že nečekám, že zítřek bude stejně krásný a nebudu zklamaná. Možná je pak život vyrovnanější, ale trochu nudný.

  5. Já nad tím ani moc nepřemýšlím. Když se raduji, tak se raduji a nezabývám se něčím, abych si tu krátkodobou radost něčím pokazila 🙂 snad jsou to ještě ty a mladistvá-bezstarostná léta! 🙂

  6. Za mě také nesouhlas… Snad jsem dítě štěstěny, když mohu říct, že si užívám radosti a štěstí každého dne, byť jen třeba malý okamžik toho dne. Občas se mě lidé ptají, proč se té oné situace směju a já s chutí odpovídám „Brečet kvůli tomu nebudu“ 🙂 a že mě druhý den čeká zubař nebo nepříjemná schůzka s klientem? Nevadí, to je přeci až zítra… 😉

  7. Už nějaký ten pátek o radosti přemýšlím. Ona se mi totiž nějak vytratila. Za poslední tři týdny se mi pár věcí fakt povedlo, ale ten báječný „wow“ pocit se jaksi nedostavil. No jak říká moje kamarádka – každý dobrý skutek a pocit je po zásluze potrestán. Ale už mě to nebaví, být takhle „předposratá“ – jak říká můj tatínek :-)) Ale nějak zatím nevím jak to v tý hlavě jinak srovnat.

    1. Mě se občas dostaví „wow“ pocit naprosto nečekaně kvůli nějaké maličkosti. Nedávno jsem odstranila zbytky lepidla, které zůstalo po háčku na kachličkách v koupelně. Po roce váhání, jestli někde najdu ten spadlý háček nebo koupím nový nebo to nechám být, jsem vzala nůž a jednoduše oškrábala. Wow, hřejivý pocit kdykoliv jdu okolo 🙂

      1. Dneska ráno jsem zabrousil na tyto stránky. Tvrdí se, že schopnost „to be happy“ je 50% v našich genech. Ten zbytek je asi na nás. A tak hurá na to.
        Máme asi 456 milionů příruček. Ale jenom najít tu pravou !
        Někdy je ten příjemný pocit v naprosté jednoduchosti.
        Ještě teď se usmívám nad příspěvkem slečny která si říká kamzik.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s