„Život je jako nový klobouk. Nevíte, jak vám sluší, dokud si ho jen zkoušíte doma před zrcadlem.“

Breakfast-at-Tiffanys_Audrey-Hepburn_black-hat-sunglasses.bmpVždycky se mi líbily ženy v klobouku. Zdají se mi tajemné, elegantní, dobrodružné. Jako by jejich každodenní příběhy v sobě měly navíc nějaké kouzlo díky tomu, že jsou zarámované širokou krempou.

V mém vlastním šatníku se ale klobouk už dávno nevyskytoval. Jediný, který jsem kdy měla, se už před časem ztratil: pravděpodobně zašel na úbytě z toho, že jsem ho nechala dva roky ležet bez povšimnutí v předsíni na botníku, nebo někam odcestoval, aby beze mě mohl vést zajímavější život.

Protože obdivovat klobouky na jiných lidech a vyjít sama v klobouku na ulici jsou dvě úplně různé věci.

V klobouku totiž okamžitě cítím, že jsem víc vidět. Oči lidí čekajících na tramvaj po mně nesklouznou se skelným výrazem, na chviličku se na mě zastaví a opravdu se dívají. A to je velký rozdíl. Už nejsem neviditelná. A hned začnu pochybovat o tom, jestli nejsem viditelná až moc: „ta v tom klobouku,“ trochu divná, potrhlá, nepřiměřená ušmudlanému ránu v 7:45 na zastávce tramvaje. Asi vypadám, že si trapně hraju na nějakou filmovou hrdinku. Možná tu ze Snídaně u Tiffanyho.

Na druhou stranu, právě tohle je možná ten nejlepší důvod, proč si nějaký klobouk pořídit: vnést do ranního postávání na zastávce tramvaje trochu nepřiměřenosti.

Já teď jeden mám. A opravdu ho nosím. Pokaždé k tomu musím sebrat trochu odvahy (před pár dny jsem o tom psala tady), ale právě proto mi jeho nošení dělá radost.

CELIA_BK001_MAIN

To je on. A nepřipadám si v něm jako filmová postava. Připadám si v něm jako já.

Advertisements

15 comments

  1. Když jsem četla Váš článek o kloboucích v ELLE, uvědomila jsem si, že se mi vždy líbily a nevídám je tady u nás. Max. na třech kamarádkách jsem je zahlédla. Jedna nosí klobouky, které vyhraje za alkohol v disco klubu, takže se mi nelíbí, druhé sluší, nosí je veliké a extravagantní a třetí takový ten malý. A taky bych nějaký chtěla. Můj problém je však ten, že mám velikost hlavy asi dítěte ve školce. Takže první důvod je ten, že na sebe nedokážu upoutat pozornost a druhý, že mi jsou prostě klobouky velké.

    PS: Vám však sluší a je ještě lepší, že se v nich cítíte sama sebou, než filmovou postavou.

      1. Já mám naopak hlavu velkou a je to komplikované: sehnat klobouk, který netlačí, je sice fuška, ale zas pak na té hlavě vypadá lépe (aspoň si myslím) 🙂

    1. Taky mám malou hlavu jak ze školky, i když nejsem malé postavy!
      Když mi máma – má přezdívku „Matka Klóbrcanda“ – kupovala rýžový slamák v mých asi třinácti letech, paní modistka v prodejně zapošila tkaloun,co je vložen do toho klobouku, udělala tam záhyb – a tím mi už klobouk nebyl velký a seděl.
      Já ho teda moc nenosila a klobouk nosím tak dvakrát za rok,protože mi splácne vlasy a to mě rozčiluje.
      Moje máma nosívala s širokou krempou i za socialismu. Ta setoho vůbec nebojí. A Snídaně u Tiffanyho je její oblíbený film – hm, že by přece jen tam byla souvislost..? Teď nosí pokrývky hlavy s menší krempou než dřív.

  2. Mám jeden, je to spíš taková buřinka. Je do pánského stylu, nic pro člověka jako já, kterému asi navždy zůstane styl dámičky 🙂 Obdivuji ty obrovské, jaké nosí francouzsky, sama bych si ho ale vzít do města nedokázala

  3. Já nosívám klobouky s radostí na dovolené, proti sluníčku i prostě jen tak, že je to „děsně elegantní“. Vytáhnu ty šaty a užívám si úplně jiný styl. Nějakou prokrývku hlavy nejradši nosívám i u nás, jen co začne být trochu lezavo. Aby mi nebyla zima 🙂 Ale ten peruánský už je dost obnošený a jiný jsem zatím ještě nehledala. Asi dojde až na tu zimní kšiltovku 🙂

  4. Já mám moc velkou hlavu, takže na sebe klobouk neseženu. Takže nemám příležitost zjistit, jestli bych měla odvahu ho vzít na hlavu či nikoliv. Ale na druhou stranu, bobříků odvahy je pořád ještě dost…

    1. Lucko, ale klobouky se dají rozpařit a zvětšit, musí se ale odpárat ty pevné krempy zevnitře a stuhy zvenku a pak našít zpět. Raději by to ale měl dělat jen profík, doma bych to zkusila u něčeho, na čem nezáleží, nebo to bylo levné apod.

  5. Klobouk letos na podzim taky řeším, vlastně řešila jsem. Zkoušela jsem si dva typy, které se mi líbily, ovšem když jsem je měla na hlavě, vypadala jsem jako vodník Česílko. S oběma. Tak jsem to vzdala. 🙂 Na letošek mám dvě nové čepice a hlavně bundu s kapucí! 🙂

  6. Á, teď jsem si vzpomněla, že mám jeden fialový klobouček, styl první republiky, který mi vlasy moc nesplácává, ten si vezmu hned příští týden,hurá.
    Dokonce jsem ho vyráběla já, před rokem, na kurzu paní Škorpilové.

    Sranda byla, že jsem spotřebovala polovinu materiálu, co jiní lidi – klobouček je hodně tenký, ne humpolácký. A nemá moc krempu a já mám malou hlavu. Ještě mám koupenou mohérovou vlnu na další klobouček – černý s červeným detailem. Nevím ale, jak to zmáknu bez gumové hlavy, budu muset najít nějakou mísu s kulatým dnem…

  7. Klobúky sa mi vždy páčili a stále veľmi páčia, ale nemám odvahu si nejaký na seba dať. Minulý rok na dovolenke u mora som nosila slamený klobúk ako ochranu pred slnkom, ale to je úplne iné, než vyjsť v ňom do mesta medzi ľudí. Možno raz…

  8. A proto jsem vytáhla ze skříně ten hráškově zelený kabát po tetě. Mám sice ten špatný pocit, že jsem vidět, ale na druhou stranu mě ti zírající lidé nutí k úsměvu

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s