Jak si nedat ten druhý (třetí, čtvrtý…) kousek koláče

quiche_vegPrvní vanilkový rohlíček, který před Vánoci ochutnám, je vždycky ten nejlepší. Tak křehce se rozsype na jazyku a hned potom následuje sladko-slaná chuť vanilky a oříšků v máslovém oparu. Ten druhý… je taky dobrý. Třetí už vlastně nepotřebuju. Ale vždycky na něj dojde.

Stejné je to s první jahodou v červnu. Nebo s prvním úlovkem v nově objeveném sekáči. Taky mě to táhne vracet se tam znovu a znovu, i když tuším, že další osudové setkání s perfektně padnoucími šaty z 60. let za 250,- Kč asi hned tak nenastane.

Tenhle týden jsem byla na tiskovce, kde se podávalo občerstvení. Vlastně jsem neměla hlad a jen tak ze zvědavosti jsem ochutnala kousek quiche. A zjistila jsem, že to je ten nejlepší slaný koláč, co jsem kdy jedla. Nejkřehčí těsto a nejvláčnější náplň z pórku, sýra a nevím ještě čeho! Fascinovaně jsem ho zhltla a šla jsem si pro další. Taky dobrý. I když tentokrát jsem už věděla, do čeho jdu, takže to postrádalo ten moment užaslého ochutnávání. A potom (když jsem se předtím pokradmu rozhlédla, jestli mě někdo nepozoruje) ještě pro jeden. Ten už mě vlastně tolik nebavil. Neměl šanci v ničem předčít ten úplně první.

Proč jsem si vlastně pro ten třetí kousek šla? Asi jsem měla pocit, že na tak skvělý quiche asi hned tak zase nenarazím a chtěla jsem si ten první zážitek nějak víc zintenzivnit a uchovat – i když jsem věděla, že to nejde.

Proč se ve mně vždycky, když narazím na něco opravdu dobrého, projeví pošetilá touha mít toho víc, víc, VÍC? A to i v případech, kdy mít VÍC není celkem k ničemu? Asi se nějak neumím smířit s pomíjivostí vanilkových rohlíčků, červnových jahod a skvělých quichů, s tím, že teď jsou, ale brzy zase nebudou. A tak je jím dál a dál, i když vím, že prvnímu kousku se ten další nikdy nevyrovná.

A už v prvním kousku je obsažen celý ten zážitek, který si chci odnést.

Na blogu Ricka Hansona Your Wise Brain jsem narazila na tip, jak se s tím (možná) vyrovnat. I když on neměl na mysli jenom jídlo:
„Náš mozek si dobře pamatuje špatné zkušenosti, ale hůř si zapamatuje ty dobré. Pomozte mu tím, že svůj zážitek obohatíte, necháte ho trvat o 10-20 vteřin déle, naplníte jím své tělo a mysl a zintenzivníte ho. Vědomě ho vstřebávejte. Dělejte to pětkrát denně, vždycky třeba půl minuty. A do svého mozku i do života tím postupně vetkáte vědomí, že nepotřebujete víc, protože už máte dost.“

Advertisements

7 comments

  1. Člověk má asi „vlastnění“ v genech. Věřím ale, že na žloutkový věneček, který jsem si dala ve spěchu v cukrárně Saint-Tropez v pasáži Lucerna a snědla bych jich mnohem víc, kdybych měla víc času, třeba jen tak nezapomenu. Snad právě že byl jediný …. 🙂

  2. Chápem to tak, že ten „vtip“ je v tom, že prvý krát sa jedná o moment prekvapenia.Tak ako dobrý koláč je najlepší v prvom súste, tak aj citrón je najkyselejší v prvom nahryznutí, lebo v druhom viete čo vás čaká a už sa taký kyselý nezdá. Je tu menej poetickejšie a viac prozaickejšie vysvetlenie, na koláčik aj na citrón si naše chuťové poháriky proste rýchlo zvyknú a opadá prvotný „šok“. Samozrejme, to čo vraví Rick Hanson je dobré dodržať a vychutnať si chuť/pôžitok, ale jeho vysvetlenie na blogu má potenciálny vedecký základ to tvoje je ako „óó, prvá jahoda chutí najlepšie, prečo, prečo???“ Ja sa pýtam, že prečo sa pýtaš, ako je to celé možné, keď evidentne poznáš odpoveď, keď čítaš blogy neuropsychológov.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s