13 bobříků odvahy pro každý den

liberty-leading-the-people-eugc3a8ne-delacroix-1830„Každý den udělejte jednu věc, ze které máte strach.“ Tenhle citát Eleanor Roosevelt mám ráda, a zároveň mě provokuje. Líbí se mi, protože připouští, že odvaha není nepřítomnost strachu – právě naopak. Bojím se totiž pořád a mám sklon se kvůli tomu různým věcem vyhýbat: nepříjemným telefonům, přímým konfrontacím, informacím, které nechci vědět. Ale když se odhodlám něčemu z toho doopravdy čelit, obvykle mě na konci děsivého bobříku odvahy čeká dávka ulehčení a euforie. Ta drobná tíseň z něčeho, čemu jsem se celé dny nebo měsíce snažila vyhnout, zmizí.

Takže, tady jsou ty mé bobříky. Některé jsem si už splnila, některé jen občas, některé ještě nikdy:

  1. Dát si studenou sprchu.
  2. Zeptat se zubařky, co přesně znamenají ty divné fleky na rentgenovém snímku mých zubů.
  3. Jít ven v klobouku.
  4. Zvážit se (nevážila jsem se přesně osm let, od té doby, co jsem byla těhotná).
  5. Říct do sluchátka, že opravdu nemám chuť na „krátký monitorovaný rozhovor“, a ne, nebudu mít čas ani večer, ani zítra.
  6. Mít oční kontakt s neznámým člověkem.
  7. Jít tančit, i když na parketu ještě nikdo není.
  8. Požádat mladíka v tramvaji, aby mě pustil sednout. I když nejsem tak stará ani těhotná.
  9. Říct těm slečnám s kasičkou, co stojí u východu z metra, že nechci „přispět na nemocné děti“, místo abych před nimi prchala velkým obloukem.
  10. Odmítnout práci, o které už předem vím, že mě bude štvát.
  11. Říct někomu, kdo to nečeká, že ho mám ráda.
  12. Položit otázku, která bude vypadat jako hloupá a primitivní.
  13. Říct, co si myslím, i když si všichni ostatní myslí něco jiného.
Advertisements

17 comments

  1. Krásný seznam věcí, kterých se člověk bojí, nebo bál. Nikdy mě nenapadlo si takový udělat, možná bych se o sobě něco dozvěděla. Říct, co si myslím a nebát se, co si o mě budou druzí lidé myslet, to už naštěstí většinou neřeším. Mít kontakt s cizím člověkem a ještě se na něj usmát, to je se mi většinou vrací zpět jako letmý úsměv zase ke mně. Nebo alespoň v dobré náladě… jak už se člověk začne usmívat, tak je mu prostě dobře :-)) Studená sprcha…. brrrr… tam klepá kladívko na hlavičku, auu :-))) Co se tančení na parketu týká, někteří mají dokonce velký problém i s tím, že by tam měli být první dva… málokdy se mi podařilo někoho přesvědčit jít tančit, když tam nikdo nebyl. Všichni čekají na 11 hodinu, ale to se mně už chce jít spát :-))))))

  2. Vidím, že soukromé strachy se podobají. Až na odmítnutí krátkého monitorovaného rozhovoru a vstoupení na váhu se mohu za ostatní body směle podepsat. 🙂

  3. Zo všetkými bodmi plne súhlasím, často sa snažím splniť všetky body k tomu, aby môj život bol lepší. Ale mám svoje životné situácie, ktoré trvá dlho kým sa vyriešia. 🙂

  4. Jít na parket první už jsem se naučila, ale pouze v mírném přítmí a s někým.
    Vážit se není třeba, když se dobře vejdu do svých džín.
    Studená sprcha se dá snést po sauně, jen na ruce, nohy, obličej, jinak se nehodlám týrat.
    Zubařky i gynekologa se ptám na vše, co potřebuji vědět a to do detailu. Naštěstí mám velmi ochotné a milé lékaře.
    Mám tě ráda neříkám cizím lidem, ale dokáži to projevit jinak. Slova jsou jen slova, činy jsou důkaz.
    Po jednom drinku se oční kontakty s podobně naladěnými lidmi dělají snáze 😉
    Když bych se cítila hodně špatně, o sedadlo bych požádala bez rozpaků.
    Hloupé otázky si překládám jako zvídavé a analytické, lepší než zůstat hloupý, že nevím, o čem je řeč.
    Nemám problém říci svůj názor, i proti většině. Jinak cesta vpřed pro mě nevede. Ještě ale musím vypilovat způsob.
    Klobouky jsem nosila, a doufám, že se k nim zase vrátím. Mezitím je „beztrestně“ nosím jako součást maškarních kostýmů apod., ale jen pro dokreslení kostýmu, užití si klobouků a závojíčků, ne pro jejich zesměšnění.
    Do telefonu se člověk snáze vycvičí odmítat otravné nabídky, na ulici je to horší, ty žádosti pro „nemocné děti“ kolikrát hraničí s citovým vydíráním.
    Víc nestíhám, letím, učím se neprokrastinovat 😉

  5. Zdá sa že som tu jediná, čo si myslí, že autorka buď netuší čo je strach alebo (vzhľadom na zoznam) trpí vážnou sociálnou fóbiou. Mať očný kontakt? Povedať svoj názor? Wtf? Ako to, že ste vôbec zamestnaná a vychádzate z bytu? A veci ako dať si studenú sprchu a postaviť sa na váhu? Ja viem, že ste nemysleli strach ako ten ozajstný vážny Strach s veľkým S, no ale aj tak. To znie tak hlúpo. Ok, ten klobúk, to chápem, odkiaľ sa to vzalo, dnes sa to už moc nenosí, tak je to nejaké lámanie pravidiel, ale studená voda? Keď sa tak dívam na váš zoznam, váš všedný deň musí byť nesmierne traumatizujúci.

    1. 🙂 Díky za komentář, to mi připadá docela zábavné, že chápete strach z nošení klobouku (který mně osobně z těch 13 věcí připadá takový nejfrivolnější a nejzanedbatelnější), a naopak strach z toho, říct odlišný názor, se vám zdá nepochopitelný. Ale už z toho, že jste tenhle komentář napsal(a), je zřejmé, že to fakt umíte. Tak ještě jednou díky. To myslím bez ironie :).

      1. To ste ma pobavili(v dobrom) že sme sa v tom klobúku nezhodli. Mne sa to zdá práve nepochopiteľné, lebo nosenie klobúku je také nedôležité že si človek môže dovoliť mať obavy ale povedať svoj názor, hoci je proti väčšine, je veľmi dôležité, takže strach nie je namieste(lebo sa venujem ľudskoprávnym aktivitám, tak tam by mi tento strach moc k dobru nebol keď chcem presadiť svoj názor v bande supov). Ale ste ma tak trochu donútili zamyslieť sa nad tým, že čo je čudnejšie/nezmyselnejšie: mať strach z tých vecí ktoré sú nepodstatné ako nosenie klobúku hoci je tento strach neškodný alebo z tých veľkých vecí, kde strach veľmi škodí ale zasa ide predsa o veľké veci, takže je to na mieste. iIekedy s vami súhlasím, väčšinou nie, ale napriek tomu že zniem kúsavo, rada vás čítam, lebo aj keď nesúhlasím, nútite ma hádať sa sama so sebou. Ako teraz. Lebo obe veci mi dávajú sojim spôsobom zmysel. 🙂 A to myslím bez irónie a v dobrom. P.S. Ale vážne, studená voda?

  6. Právě překonávám svůj „strach“ z účasti na internetových diskuzích 🙂 Chtěla jsem pouze podotknout, že je škoda, že někteří nepochopí literární nadsázku. Snad pouze exhibicionista by veřejně proklamoval své skutečné strchy uchované v nejhlubším nitru. Strašáčci, o kterých bylo psáno, jsou něčím, co neděláme rádi, či něčím, co bychom rádi udělali, jen ta hlava se něja ošívá a nechce se jí do toho. Pokud se ale nebudeme schovávat před strašáčky a tu a tam nějakého pokoříme, logicky vzrůstá naděje, že až přijde TEN STRACH, tak budeme lépe připravení a budeme mít větší šanci „přežít“. Většina z nás se do toho ale musí nutit a drobné připomenuví vůbec neuškodí 🙂

  7. Vaše články obdivuji, vždycky mě dostane, jak dokážete vtipně a přesně vystihnout typické pocity pro danou situaci.
    Překonávání každodenních „strachů“ považuji jako introvert za nezbytné a článek opět za velmi výstižný 🙂

  8. Oční kontakt ani odmítnutí monitorovaného rozhovoru mi těžkou hlavu nedělá. Občas je složité říct svůj názor a ještě složitější říct ne. Nedávno jsem to vyzkoušela a byť jsem se se zlou potázala, na duši je mi moc dobře! Konečně jeden svobodný projev … no a teď se ještě vypořádat s těmi následky 😀

  9. Eláni zpívají: „ťažko byť odvážny, odvážny bez strachu…“ je to píseň Červená čiapočka a je moc pěkná. 🙂 Jinak ten citát mám taky moc ráda.

  10. Obzvlášť se mi zalíbil bod 7, potěšilo, že je to obecný problém (soudě dle komentářů) 🙂 Mimochodem, doporučila byste mi nějaký slušný taneční klub v Praze? Děkuji. 😉

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s