Chvála trapných pomlk v rozhovoru

coffee-and-conversation-daily-painting-oilVětšina důležitých, jiskřivých a zajímavých rozhovorů, které jsem kdy vedla, začínala tak nějak neslaně nemastně. Tápavými otázkami jako „tak jak se máš,“ mělkými historkami, co bylo dnes v práci, nebo kde zas byla zácpa, dlouhými trapnými pomlkami, při nichž je slyšet jenom lžička míchající kafe, a oboustrannou obavou, že si vlastně nemáme o čem povídat.

K tomu, aby se z takové zahřívací konverzace stal nezapomenutelný rozhovor, byl potřeba hlavně čas. Odhodlání přebrodit ty nekonečné pomlky. Odvaha vyhledat oční kontakt. A ano, občas taky pár litrů vína.

Když si s někým píšete textovky, maily nebo zprávy na chatu, je to jiné. Ve virtuálním světě jsou všichni hned vtipní. Formulují přesně a mluví k věci. Trapné pomlky neexistují. Nikdo se nemusí bát očního kontaktu a nikdo nebloumá očima po stěnách kavárny.

Jenže možná právě proto se z elektronické konverzace skoro nikdy nestane nezapomenutelný rozhovor. Takový ten, kdy se témata hrnou sama, jedno přes druhé, a občas přesně víte, co ten druhý řekne, a když si jde odskočit, honem si to musíte srovnat v hlavně, abyste mohli hned navázat, až se vrátí. A pár hodin po půlnoci se ocitnete jen krůček od Velké životní pravdy, ani nevíte jak.

Reklamy

5 comments

  1. Pravda pravdoucí. Po pár litrech vína je hlavně můj manžel vždy najednou velmi upřímný, otevírá své srdce všem okolo (i těm, se kterými by se za normálních okolností nejspíš vůbec nebavil) a právě v těchto okamžicích ho mám v rozhovorech nejradši. Protože se kolikrát fakt dotýkáme těch nejhlubších pravd… i když to zní tak strašně jako klišé. V tomhle ohledu je to dost podobné našim prvotním smskám a mailům… tak otevřené… ale něco tomu chybělo. Dodnes přesně nevím co. Asi ten dotyk člověčenství? To zní ještě víc jako klišé 🙂 A když nemá ani ten alkohol, ani ten mobil, a prodíráme se někdy těmi odmlkami, tím, že nevíme, o čem si máme zrovna povídat (ale víme, že bychom si jako manželé snad měli povídat, ne? :-)), tak o to je to pak zajímavější, když se to rozjede. Je to prostě pravda 🙂

    1. Tohle je jedna z věcí, které na životě nejvíce miluju! Když umí člověk vidět za řádky, když neodpoví tak, jak se čeká, ale příjde s něčím přátelským, chápajícím a upřímným. Ano nejčastěji tohle nastává po pár sklenkách vína, a třeba i cimbálovky. Ale jde to vyvolat i za střízliva, když má člověk prima náladu, a je energeticky pročištěn, pak to jde taky samo. HEzky jste to napsala – asi je to fakt dotyk člověčenství.

      Pak je otázkou, co za svět jsme to stvořili, že potřebujeme láhev, aby se z nás dralo to hezké. Že se to z nás nedere každý den a za jakékoliv situace?

  2. Náhodou … 🙂
    Na blogách jsme kolikrát měli takové hovory, co se dají charakterizovat posledním odstavcem článku výše.

    A ještě ke všemu v komentářích na jednom blogu leckdy běžela dvě témata, dvě konverzace se prolínaly …

    1. No… tak jo :). Asi si to neumím představit, protože jsem to nikdy nezažila. Pro mě je ta „fyzická“ stránka rozhovoru – vidět toho druhého člověka, vnímat jeho mimoverbální reakce – tak důležitá, že rozhovor bez ní je pro mě opravdu chudší.
      Ale vidíte, taky si povídáme :).

      1. Někteří lidé – mezi které já asi zrovna nepatřím – umějí velice dobře vyčíst mezi řádky psaného textu hodně o osobnosti druhého, jakoby jim tam nechybí tohle „navíc“, co je při osobním hovoru přítomno.
        A k tomu je pravda, že ty nejvydatnější rohovoryna blogách josu ty,kde se část diskutujících zná(-me) osobně.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s