Co se doopravdy stane, když odložíte deadline?

Hlavně si to nesmím nechat na poslední chvíli, umiňuji si pokaždé, když dostanu zadanou práci, která má být odevzdána, řekněme, za čtrnáct dní.

A taky že nenechám. Začerstva, dokud ještě doutná původní nadšení, si k danému tématu vyhledám veškeré podklady: články, fotky, statistiky. Všechno si to hned horlivě vytisknu (neztrácím čas)… a dalších deset dní nechám vytištěné papíry ležet na stole. Zadanou práci potom zvesela pustím z hlavy, protože mám pocit, že už na tom přece dělám.

Zhruba o dvanáct dní později to pak vypadá pokaždé stejně. Nemůžu ty zatracené papíry najít. Proklínám se a vyhledávám podklady znovu. A uprostřed noci probdělé nad rozepsaným článkem posílám tomu, komu mám práci odevzdat, maily škemrající o prodloužení termínu.

(Mimochodem, taky máte pocit, že pracovní e-mail odeslaný ve dvě hodiny v noci je tak trochu citové vyděračství?)

Občas to vyjde. Dostanu víc času. Ale sotva pomine první okamžik úlevy („Uf! Mám ještě spoustu času!“), je mi jasné, že je to to nejhorší, co se mi mohlo stát. Ať už se mi podařilo uzávěrku odsunout o dva dny nebo o týden, je zcela jisté, že za dva dny nebo za týden mě ten zoufalý předuzávěrkový sprint čeká znovu.

Protože když se mi podaří odložit deadline, docela určitě se stanou tři věci:

1. Ztratím motivaci. Čím blíž jsme cíli svého snažení, tím vzrůstá naše motivace práci dokončit, tvrdí psychologové. „Jak se přibližujeme k cílové rovince, cíl se v naší mysli zdá významnější, víc ovládá naše myšlení a strhává na sebe pozornost,“ vysvětluje Heidi Grant Halvorson, autorka knihy The Psychology of Goals. Naopak, když se cíl vzdaluje, tak motivace opadá. Takže když úspěšně odložím odevzdávku článku na příští týden, mou mysl snadno ovládnou aktuálnější cíle, jako třeba podívat se, jestli v televizi zrovna nereprízují Sběratele kostí, a vydolovat z mrazáku zmrzlinu.

2. Začnu práci znovu odkládat. Bezprostředně poté, co se mi podaří odsunout deadline, následuje krátká úleva. „Teď přece mám nárok si chviličku odpočinout!“ Jenže onen krátký zasloužený odpočinek se, ani nevím jak, rychle promění v plíživou prokrastinaci, lenošení prolezlé výčitkami svědomí.

3. Udělám to na poslední chvíli. Prodlouženou uzávěrku nakonec stihnu. S odřenýma ušima, s černými kruhy pod očima a ve stavu blízkém kocovině po dvoudenním večírku. Tedy tak nějak podobně, jak jsem ji mohla stihnout už napoprvé…

Advertisements

10 comments

  1. Tohle je tak strašně strašně strašně moc velká a děsivá pravda 🙂 🙂 Nejhorší je, že ve chvíli, kdy ten termín za tři až čtyři týdny odsouhlasím, že to přece bez problémů zvládnu, připadá mi, že je NEMOŽNÉ abych to nestihla… ale dopadá to potom přesně jak v článku 🙂 Není někde studie o tom, jak by člověk měl sám sebe koučovat, aby se donutil tohle nedělat?

    1. Někde jsem četla, že člověk by si měl nastavovat své vlastní, dílčí deadliny, které ho donutí rozložit si práci rovnoměrně. Pro mě je problém v tom, že uzávěrky, které si nastavím sama, se odkládají ještě daleko snadněji než jakékoli jiné 🙂

    2. Odpoved na to lze najit v knize Konec prokrastinace. Jak pise Barbora, pomuze stanovit si dilci cile, zaroven s tim, je ale potreba mit jasno v tom, proc delam, to co delam. Mit nejakou osobni vizi, kterou ta prace naplnuje, pak mam prirozenou vnitrni motivaci. Jinak mi zbyva jen motivace vnejsi, tedy odmeny a tresty, coz je mene ucinne.
      A taky hodne pomaha, vytvorit si navyk tu praci neodkladat a delat prubezne. Jak se rika, zvyk je zelezna kosile!

  2. ja odkladam primo zurive… potrebuju nad sebou bic ve forme deadlinu… a mam, moje preklady musi byt kazdy den do urcite hodiny a pres to nejede vlak…nastesti, jinak bych misto do pul jedenacte sedela u pocitace do vecera a stejne nebyla porad hotova…

  3. Prokrastinace je super. Nikdy bych neviděla tolik filmů, nepřečetla tolik knížek a neprojela své oblíbené blogy a weby, kdybych všechno dělala včas a s dostatečným předstihem. Jednou měsíčně mám odevzdávat článek v úterý do 9:00. Mám celý měsíc spoustu času a pokaždé v úterý v 8:55 zuřivě buším do klávesnice a modlím se, ať zase nevypadne internet, abych to odeslala včas. Každý čtvrtek ve 14 mám odevzdávat projekt, který zásadně posílám 13:59.
    🙂

  4. Dnes – aha, vlastně včera 5.9. – byla deadline na odevzdání žádosti o grant, do 17:00 hodin.
    V poledne kolegyně napsala vše, s předstihem (dopsala v půl třetí v noci), jen zbývalo napsat poslání naší organizace v souvislosti s cílem projektu. Já že to napíšu po poradě, tzn. po 15. vhod odpoledne. Ona to radši napsala sama, rovnou před poradou (která začíná ve 13 hod), přišla tam proto pozdě. A po poradě se mě ptala, jestli už jsem to odeslala. Já na to: „Vždyť ještě nejsou ani čtyři hodiny! A před pátou už stejně musím odejít…“

    No a odeslala jsem to včas a raději jsem před pátou napsala kolegyni sms už z mé cesty autobusem pryč, že je to odesláno a přijetí potvrzeno.

    Odesílání žádostí o grant na statisícové sumy zásadně na poslední chvíli, to je vono! To je můj adrenalin teď na podzim. Jinak během roku je mlj adrenalin každé ráno, když se snažím chytit autobus do práce a nikdy si nejsem jistá, jestli ho chytnu. Vždycky chodím „naknap“. Jinak mě to nebaví. Je to můj každodenní thriller.
    Nepotřebuju televizi s napínavými kriminálkami. Nemám ji.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s