Co mi dělá radost: najít svou babičku a útržky vlastních vzpomínek v Zázemí od Jany Šrámkové

KLA4b13cc_zazemiV neděli se začetla do Zázemí, knihy od spisovatelky Jany Šrámkové, a od té doby ji čtu pořád. Čtu ji v metru, na eskalátorech, ve frontě v Albertu, doma při čištění zubů. Jde mi to ovšem dost pomalu, s přestávkami, protože z knihy, poskládané z útržků vzpomínek, často deformovaných dírami v paměti a zkreslených dětskou optikou, na mě neustále vyskakují mé vlastní vzpomínky. Taky jsem měla babičku, a dům „kterého jsem si všimla, až když ho prodali. Zahradu, o které se mi začalo zdát, až když si na ní hrajou cizí děti“ (jak píše Jana Šrámková ve své knize). Ten můj babiččin svět se rozplynul, když mi bylo deset: dům v Kynšperku koupili cizí lidi, babička se přestěhovala do domu s pečovatelskou službou, obrazy a porcelánové tretky se porůznu roztrousily do našich domácností. Do dnešních dnů mi zůstala jen porcelánová soška sovy, která se docela dobře zabydlela na naší kuchyňské polici, ale pro mě už navždycky bude vypadat jako vytržená z kontextu. A potom spousta bizarních vzpomínek, viděných očima mého tříletého, pětiletého, osmiletého já: nádherné loutkové divadlo s ručně malovanými kulisami, které jsem si nábožně prohlížela v kufru na půdě; další kufr s dědovou mikulášskou výbavou: opravdová divadelní líčidla, lepicí vousy, mitra kdysi zapůjčená přímo z kostela; strašně ošklivé barevné vázy a popelníky, které prý byly vzácné a říkalo se jim „hutní sklo“; černá jarmulka, kterou si děda nasazoval, když šel pracovat do sklepa; a jeho gargantuovské svačiny – tři přepůlené rohlíky namazané taveňákem; a jak babička vždycky říkala, že „roste do hrobu“, čímž myslela, že se stářím zmenšuje, a já jsem si představovala, že se jednou zmenší tak, že bude jako trpaslík.

Proto mi čtení Zázemí trvá tak dlouho – protože za každým odstavcem si sama pro sebe začnu vyprávět to svoje. Připomíná mi to, že někam patřím, i když to místo už existuje jenom v mojí paměti. A taky mi to připomíná, že ta nová místa, na která budou jednou vzpomínat moje děti, vznikají právě teď.

Advertisements

7 comments

  1. Práááávě :)! Ta kniha je výborná, těším se, až si ji přečtu podruhé, pomaleji. Už jsem četla dost „odsudků“, že je nudná apod., nepřipadala mi ani trochu. Jednak že člověka donutí přemýšlet o svém světě, své babičce, jednak jazykem, větami, asociacemi, a že je zdánlivě o něčem, ve skutečnosti víc o něčem jiném (o Janě, o mateřství…). Klame trochu, řekla bych, je vlastně docela těžká, i když na první pohled (čtení) vypadá „jen“ vzpomínkově.

  2. Já jsem zástupce té druhé strany. Sice často vzpomínám na svoji milovanou babičku (asi mám štěstí, že její byt stále existuje a je v něm teta), ale na tenhle popis situací a asociací jsem se prostě nenapojila. Škoda. Moc jsem se těšila.

    1. Vidíš, a právě tvůj blog o kupování knížek někdy z konce května pro mě byl jeden z impulsů, proč jsem si Zázemí koupila. 🙂

  3. Také si kolikrát říkám, jaké vzpomínky na sebe u svých dětí zanechám. Obě naše babičky fungují naštěstí naprosto suprově, jedna má tu zahrádku, psa, kočku, sestřenice, bazének a garáž plnou starých knížek a hraček a vůbec starého harampádí, které má dcera prostě miluje, prohrabuje se tím a nachází tam věci, se kterými jsem si hrávala já, moje sestra, její děti, moje matka a ty věci ožívají. Je to holt zase trochu jiný pohled na „vyhazování starých věcí“, o kterých jste tu psala minule. Někdy není dobré ty věci vyhazovat 🙂 A ta druhá jí zas vyhoví ve všem, co jí na očích spatří…. 🙂 Tyhle vzpomínky z dětství bude mít, myslím, naprosto nádherné, a jsou tomu moc ráda…

  4. Knížku si dávám na seznam K přečtení 🙂 Díky za tip. Taky mám v paměti svoje momentky od babičky – jak mi ráno dělala tu nejúžasnější bílou kávu (vyrovnala se jí jen ta nemocniční z Podolí, když se narodil Junior), malá jabloň, na kterou jsem lezla, velká třešeň, kam jsem lezla se žebříkem a sklízela skvělé třešně, malinový koktejl udělaný v dětském mixérku, dědovo chrápání, játrová omáčka a bohužel i hrsti léků, které babička musela jíst :-(. Zajímavé, že z domova tolik obrazů nemám, jako z těch prázdnin a víkendů u babičky. A nebo se mi ještě schovávají. Doufám, že Junior bude mít taky krásné vzpomínky, zatím na tom pilně každý den pracujeme 🙂

  5. Zdravím Vás, Báro, a děkuji za hezké čtení. Líbí se mi, jak na nás naše babičky (či vzpomínky na ně) vykukují z tolika různých míst/předmětů/situací. Já na tu svou vzpomínala před časem třeba při pohledu na sukulenty v květináči, které nám darovali sousedé. A musím říci, že sepsat pár vzpomínkových řádků je rozhodně jeden ze způsobů, jak propašovat trochu štěstí do svého života, a proto: http://trojce.cz/o-nasi-babicce/ 🙂

    Ještě jednou děkuju, čtu to tu moc ráda!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s