Jak jsem propásla nejúžasnější večírek v životě (a vlastně mi to zas tak moc nevadí)

original-oil-painting-marthaV úterý ve dvě ráno jsem seděla s šesti kamarádkami v ušmudlaném žižkovském baru, kam jsme se před chvílí přesunuly ze zahradní restaurace opodál, a chtělo se mi spát. Zívání jsem se vlastně už ani moc nesnažila zamaskovat. Stejně za chvíli půjdou všichni domů, říkala jsem si. A když se u našeho stolu začala probírat dobrodružství Ivety Bartošové, rozhodla jsem se, že večírek je definitivně za zenitem. Zaplatila jsem a dřív, než mě někdo stihl přemlouvat, ať ještě zůstanu, vytratila jsem se domů. Měla jsem to jen pár kroků přes ulici. Za chvíli už jsem usínala pod otevřeným oknem, za kterým šuměl déšť, a bylo mi krásně.

Bylo mi krásně i druhý den dopoledne, kocovina jen docela mírná. Dokud mi nezačaly chodit zprávy od všech ostatních, které zůstaly na večírku až do konce. Přesněji, do rána.

Z e-mailů jsem se postupně dozvěděla, že…

  • Obzvlášť milá obsluha nás až do půl sedmé ráno nalévala nějakým podivným drinkem s názvem čert a přitom nám pořád říkala, jaká jsme vzácná návštěva.“
  • Probíhala úžasná hudební produkce a sympatický barman s mladým kamarádem se předháněli v obdivu, jak jsme skvělé, posloucháme výbornou hudbu, jak je neuvěřitelný, že k nim dorazila parta tak sympatickejch holek, navíc tak krásnejch atd. Fakt nepřeháním!“
  • Dlouho nepamatuju, že by nám chlápci kupovali panáky a k tomu říkali, jak jsme krásný, chytrý a jakej máme hudební vkus.“
  • V závěru jsme ještě probraly všechna důležitá životní témata na chodníku a v 6:45 jsem byla doma.“

 

Zkrátka, ukázalo se, že ve chvíli, kdy jsem odešla, teprve to celé doopravdy začalo. Zatímco jsem poslouchala déšť a propadala se do spánku, propásla jsem jeden z těch památných večírků, na které se bude vzpomínat ještě po letech. Hlavně jsem jim záviděla ten nezřízený obdiv mladých barmanů. Zkusila jsem si rvát vlasy, ale s těmi krátkými, co mám, to moc dobře nejde.

Celá léta jsem zívala a pospávala na nejrůznějších nudných večírcích až to smutného konce s židlemi obrácenými nohama nahoru, protože jsem měla strach, že o něco přijdu. Že když odejdu dřív, určitě potom vypukne ta pravá zábava a budou se dít úžasné věci. Zrodí se legendární historky. Skoro nikdy se to nestalo, ale stejně jsem si pořád říkala, co kdyby.

Právě před pár dny jsem se někde dočetla, že v éře sociálních sítí se tomuhle strachu, že něco propásnete, říká #FOMO (Fear of missing out – strach, že něco zmeškám). Čistíte si zuby a chystáte se do postele, když vtom z Facebooku nebo Instagramu zjistíte, že vaši kamarádi právě někde jinde prožívají něco úžasného, a propadnete úzkosti z toho, že u toho nejste. Ujíždí mi vlak, přicházím o něco, prosedím svůj život na gauči, zpanikaříte.

Problém je v tom, že #FOMO nás dostihne kdekoli. I když jsme právě vystoupili na nejvyšší horu Albánie, domalovali obraz nebo ugrilovali vlastnoručně nachytané pstruhy, někdo z našich známých v tu chvíli pravděpodobně taky něco griluje, někde tančí, někam cestuje, něco oslavuje, kolauduje svůj nový příbytek a možná zažívá něco ještě úžasnějšího než my. #FOMO je zkrátka všude. Ať děláme cokoli, vždycky přitom zmeškáme něco jiného. To jen Facebook v nás vzbuzuje pocit, že můžeme být na více místech na jednou, a podsouvá nám, že máme být jinde, než kde právě jsme.

Já jsem sice propásla flirtování s barmany rozdávajícími drinky zdarma, ale, když na to tak vzpomínám, to usínání pod otevřeným oknem za šumění deště… to byla krása. 

Advertisements

7 comments

  1. Usínání pod otevřeným oknem za šumění deště je vážně slast. Za flirtování s barmany bych jej nikdy nevyměnila. 😉

  2. Strachem, že něco zmeškám, jsem dost trpěla, když mi bylo asi 17. Neuměla jsem si představit být doma s tím pocitem, že ostatní někde „paří“. A dneska? Už vím, že to jsou jen pomíjivé okamžiky, a já na „šumění deště“ budu myslet déle než oni na popíjení v baru 🙂

    1. Uvědomuju si, že je to projev nezralosti. A přesto mě stále občas postihuje, i když už ne tak často a intenzivně jako kdysi. Ostatně podobně jako jiné četné projevy nezralosti :).

      1. Pěkně napsáno, taky mě FOMO občas chytne, ale hned si uvědomím, že o nic nejde a jsem ráda tam, kde jsem. Už převažují klidnější chvilky 😉

  3. Otázka zní: o co jste vlastně přišla? Flirtování s barmany rozdávající drinky zdarma může, pravda,být ohromná zábava, ale přesně jak říkáte, člověk nemůže být všude. Navíc by Vás možná ráno dost bolela hlava 🙂 A nevyspalost taky není žádný med. Ale ze mě mluví jen osoba milující nadevšechno dlouhý, vydatný spánek. Nešlo by třeba flirtovat a popíjet spíš přes den?? Alespoň o víkendu, když už týden si holt pro sebe zabraly pracovní povinnosti? Já už jsem přišla o tolik zábavy :-))))))) Vlastně, když o tom tak přemýšlím, je mi to asi taky docela líto. Ale jak říká můj manžel: Život je otázka priorit. Často na to myslívám…

  4. Usínání u deště je věru slast.
    Podobný zážitek s barmanem už mám a je to příjemné a pohladí to ego, ale není to nic životně důležitýho :).

  5. Je mi 20 a sám moc někam nechodím, pak sice na mě všichni nadávají, že většinu času sedím jen doma. Je pravda, že když zrovna nikam nejdu a kluci potom povídaj, jak se seznámili s několika holkami a tak dále, tak mě to hodně mrzí ale i já jsem si ten den užil. Sice sám, bez chlastu a bez přátel ale miluju klid a knihy.
    Co se týče deště, tak na to opravdu nemá nic! Spaní při mírném/prudkém dešti – to je opravdová slast.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s