Ta úleva, jenom se dívat a nic si o tom nemuset myslet!

il_fullxfull.229677335

Před pár lety jsem se živila psaním o filmech. Kamarádi mi záviděli, že můžu přes den chodit do kina a ještě to vydávat za normální zaměstnání. A… ano. Bylo to prima. I přesto, že na většinu filmů, které jsem v rámci svojí práce zhlédla, bych do kina dobrovolně určitě nešla (tak třeba Kameňák 2 nebo Gibsonovo Umučení Krista). Jenže moje pracovní koukání na filmy nemělo s tím obyčejným moc společného. Jakmile se v kině zhaslo a na plátně se rozběhla úvodní scéna, začala jsem si v duchu dělat poznámky pro článek, který jsem obvykle musela napsat hned vzápětí. „Podobá se tenhle film všem předchozím, které režisér natočil?“ „Je ten hlavní herec dobrý nebo špatný?“ „Je ta mladá herečka trapná nebo úžasná?“ „Počkat, tohle dějové schéma mi něco připomíná.“ „Má ten záběr na lišku v křoví něco symbolizovat, nebo je tam prostě proto, že se to odehrává v lese?“ „Co takhle akční scéna, neviděli jsme něco podobného už loni?“ „Je tohle dojemné, nebo je to kýč?“

Někteří moji kolegové novináři měli dokonce svítící propisky a psali si poznámky do notýsků. Později do elektronických diářů. Já jsem se k sofistikovaným technologiím nikdy nepropracovala, ale můj vnitřní notýsek mě spolehlivě dokázal připravit o zážitek z jakéhokoli filmu. Místo abych se prostě jen dívala, řešila jsem, co si o tom mám myslet a jak to sofistikovaně a vtipně zformulovat do vět.

Když jsem posléze o filmech psát přestala a začala jsem chodit do kina jen tak, uviděla jsem je úplně novýma očima. Nemuset si nic myslet, nic nehodnotit a jenom se dívat byla ohromná úleva. Nechat se překvapovat. Smát se, když je ve filmu vtip, leknout se, když na vás udělá baf, plakat, když vás chce dojmout. Od té doby sice neumím o filmech moc chytře mluvit, ale užívám si je mnohem víc.

Napadlo mě, že něco podobného se mi stává i v životě. Je spousta situací, které prožiju jen napůl, protože na ně už předem píšu v duchu recenzi. „Je tenhle večer ,romantický’“? „Budou na tohle koupání děti vzpomínat?“ „Co o tom budu zítra vyprávět v práci?“ „Dalo by se o tomhle napsat na blog?“ „Neměla bych to dát na Facebook?“ Sama sobě v duchu převypravuji to, co se právě děje, snad abych to nezapomněla a věděla, co si o tom později mám myslet.

Občas se mi nicméně podaří přestat v duchu hodnotit, škatulkovat, zaznamenávat… a jenom se dívat, poslouchat. Ochutnávat. Vnímat. A je to – znovu – velká úleva.

Advertisements

11 comments

  1. Tohle je krásně řečeno a je to krásný příklad toho, co s námi dělá to věčné hodnocení, které nám běhá v hlavě. Takhle je to tak hmatatelné, že si tenhle článek snad někam uložím, nebo i vytisknu, a kdybych na to zas někdy zapomněla, tak si ho přečtu. Díky.

  2. +1
    A připomnělo mi to: Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Přestat druhé soudit, to je velmi podobná úleva.

    1. Jo, jo, proto mě to tak oslovuje. Před pár dny jsem na téma „souzení“ uveřejnila dokonce dva články na svém blogu (www.zitjak.wordpress.com), jeden je o Dexterovi a problematice svobodné volby a druhým byla písnička od Stinga. Nazpíval totiž super píseň o prostitutovi… don’t judge me (oficiálně: Tommorow we’ll see) . Síla, tu jsem prostě musela uveřejnit…

  3. Podobný problém mám třeba u čtení.. pořád si dělám v hlavě poznámky do budoucí recenze, kterou sepíšu na blog. A tím se vlastně okrádám o zážitek z četby… Díky za tenhle článek. 😉

  4. Já jsem z tohohle důvodu přestala psát svůj blog, kam se lidi chodili bavit mými veselými zážitky. Protože jsem si ty veselé zážitky chtěla prostě užívat sama pro sebe a ne přemýšelt, jak je podat ostatním.

  5. To je asi nejrozšířenější úchylka dnešní doby… a mezi lidmi, kteří mají blogy nebo profily na sociálních sítích je to už nemoc, ne? Asi by se dal vydělat majlant na tom, jak tohle vyléčit :-)))

  6. Promiňte, nepsala jste náhodou filmové recenze do PREMIERE? Po tom časopise se mi stýská a když jste v článku zmínila své někdejší zaměstnání, měla jsem pocit, že si Vás pamatuji právě z Premiere 🙂 Děkuji za odpověď.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s