Vyhazování starých krámů jako duchovní cvičení

DRE1041Jedno z největších potěšení, které znám, je pohled do úplně prázdné poličky nebo šuplíku, které byly celá léta zavalené množstvím zcela nepotřebných, ale zdánlivě nevyhoditelných věcí (typickým příkladem je nakřáplý keramický asi-sněhulák, kterého vaše dítě vyrobilo před pěti lety ve školce, nebo opékač vaflí, který sice už dva roky nefunguje, ale stále si umiňujete, že ho dáte opravit). Prázdná polička nebo šuplík mi dělají radost svým neviditelným potenciálem: ještě v nich nic není, teprve do nich můžu něco dát a odstartovat tak nový, jistě lepší začátek.

Tento týden jsem čelila zdánlivě nevyhoditelným krámům v pokoji svých dětí, které odjely na prázdniny a zanechaly za sebou police plné nepořádku (vždycky se divím, jak ho za svůj krátký život stihly nahromadit tolik, ale očividně se to stihnout dá). Umínila jsem si, že každou jednotlivou věc vezmu do ruky a vrátím do poličky jen v případě, že si to opravdu zaslouží. Ty ostatní poputují do pytle na odpadky. A zjistila jsem, že staré krámy se vyhození brání nejrůznějšími psychologickými triky. Tak například…

…snaží se vás přesvědčit, že je ještě někdy můžete potřebovat. A snaží se do vaší přízně vloudit pomocí různých „co kdyby“. „Co kdybychom ještě někdy potřebovali tuhle starou děravou pláštěnku?“

…citově vydírají a předstírají, že jsou vzácnými upomínkami na staré časy. Košíček páchnoucích mušlí, které děti nasbíraly na prázdninách u moře, to na mě takhle zkoušel dva roky. Pak jsem si řekla, že jedna mušlička stačí. Umění citového vydírání nejlépe ovládají dětské výrobky z dávných výtvarných a jiných kreativních kroužků. Keramické křápy, moduritové obludnosti, koláže vytrhané z časopisů, vázičky z roliček od toaletního papíru, matlanice vodovkama a temperou… Rozhodla jsem se, že ani dětské výrobky nemají absolutní právo zabírat místo v naší domácnosti. Zvlášť, když jich začíná být tolik, že se vedle nich nedá žít.

…připomínají vám, kolik stály peněz. „Mýdlová laboratoř,“ Betynčin vysněný dárek k předloňským Vánocům, nebo „nehtové studio“, které si Rozárka přála ke čtvrtým narozeninám. Hrály si s nimi asi tak dva dny a od té doby… ach jo.

…tváří se, že by se ještě daly opravit. Jako třeba obří náklaďák na vysílačku, který můj muž dostal od bývalých sousedů s tím, že stačí malá oprava a zase bude jezdit. Trvalo mi čtyři roky, než jsem pochopila, že k té malé opravě nikdy nedojde.

Každá věc, se kterou jsem zamířila do modrého pytle na odpadky, na mě vyzkoušela některou ze zmíněných manipulativních technik a některé nade mnou málem zvítězily: „Přece nebudu tak 1) rozhazovačná, 2) bezcitná, 3) neprozřetelná, abych zrovna tohle vyhodila!“ Ale ve chvíli, kdy jsem tahle pouta zpřetrhala, dostavil se obrovský, osvobozující pocit úlevy.

A mohla jsem se kochat prázdnou poličkou.

Reklamy

16 comments

  1. Já rozhodně nejsem rozhazovačná 🙂 Vyhazovat (nebo třeba žehlit) začínám až v okamžiku, kdy už další věci není kam dávat. Ale nedávno na mě také přišla uklízecí a také jsem zažila to duchovní povznesení 🙂 Proto neustále trvám na uklízení před Vánoci, ne proto, že se to dělá, ale proto, že konečně vyházím všechno nepotřebné. A konečně doma pořádně uklidím. Zlaté Vánoce :-)))) Jen bych je slavila o pár dní později, protože obvykle nestihnu oboje – buď mám uklizeno, nebo mám Štědrý den. A stresovat kvůli úklidu se nechci… vždyť to má pro mě být povznášející zábava :-))

  2. Skvělé, díky, od srdce jsem se zasmála. Probírám postupně celou domácnost zanesenou různými nepotřebnostmi a cítím stejnou úlevu 🙂 Jen jsem si neuvědomila, že mé pocity provinilosti způsobuje boj o život všech těch „dárků, památek a životně důležitých věcí“ :D.

  3. Vyhazování starých věcí miluju! Letos jsme se stěhovali z domu do bytu (sice velkého, ale bytu). Vyklízení půdy bylo skvělé, tolik věcí, co jsme za 10 let stihli nashromáždit, pak zahradní domek a všechno to, co novým majitelům domu necháme a od čeho se osvobodíme, až po probírání skříní s oblečením, prodej nábytku a obrazů po internetu, rozdávání nádobí, povlečení a sad ručníků na jejich chalupy… bylo to skvělé! Tříměsíční terapie vedla k obrovskému uvolnění :-).
    Ale nekončíme! Ještě mám na prodej ložnici, sedačku a znovu mám pocit, že projdu skříně a botníky :-)))

  4. Skvělý článek… taky jsem bývala „shromažďovačem věcí“… ale život mě naučil jinak. Poslední lekcí bylo úmrtí obou rodičů krátce po sobě, po kterých zůstal velký dům plný věcí, které nashromáždili během dlouhých let společného žití. Vzápětí vyvstává nerudovský problém „Kam s nimi?“ a člověk bohužel musí svádět boj s těmi výše uvedenými ďábly, poněvadž nechce být rozhazovačný, bezcitný a neprozřetelný… a nechce se všeho nemilosrdně zbavit. A moje současné motto – nebo jedno z mnoha? Nechci, aby někdo musel řešiř stejný problém, až z tohoto světa jednou odejdu já… „Přeju hezký den… Hanka 🙂

  5. Jsem sběrač a vím, že věci mohou žít dál. Nejsem likvidovač, radši rozdám, daruji, případně rozložím na atomy (knoflíky, zipy). Tenhle článek mne drásá – ano, také uklízím a vyprazdňuji police, ale dnes jsem už zjistila, co s tím, stalo se to součástí mé práce. Pracuji (mimo jiné) se vzpomínkami lidí a předměty, které vyhazujete, hlavně po rodičích, se stávají průvodci úžasnými dobrodružstvími.
    dětem jsem o prázdninách nevyhazovala témeř nic- necítiola jsem se oprávněná brát jim hodnoty, kterým nerozumím. Dá se to strčit do krabice a odsunout, ať s tím časem naloží samy. Jsou to jejich citové majetky a já se neodvážila je zrazovat. Jasně, byla to hora uprostřed pokoje, ale postupně přelezla do správných krabic se stavebnicemi a podobně.
    Mimochodem, z hraček, odložených na půdu, když jsme chtěli děti do pěst. péče, jsem nedávno udělala výstavu (a s několika exponáty od hodné antikvářky) hraček za 80.let minulého století. Objevila jsem i stále funkční nafukovačky od výtvarnice Niklové, takže mám cosi, co vystavují v Metropolitním muzeu v N.Y.

    1. Taky většinu nevyhazuju, ale daruju, nebo recykluju ty zmíněné detaily, pak to tak nebolí a taky to pak není jen přemístňování věcí jinam. Na skládku to taky není řešení pro mě 😉

  6. Ono to není zas tak těžké. Děravá pláštěnka je děravá pláštěnky, pryč s ní. Pokažené autíčko, také. Rozbité hračky? Nechat jednu, tu nejbližší a ostatní pryč.
    Ale dětské výrobky, malůvky a výtvory? To bych neměla srdce zničit. Tohle jsou věci, které se stanou vzácnou vzpomínkou třeba až po letech. Dají se naskládat do krabice a založit, snad toho nebylo na dvě skříně.
    Výrobky dětí bych nevyhazovala. Jednou, až budou chtít, ať si je vyhodí sami…

  7. A nerozbité hračky berou v Motole, v Bohnicích, v azylových domech – všude, kde jsou lidé, kteří musí řešit každou (jako fakt každou) korunu a jejichž děti rozhodně nemají moc hraček.

  8. Pardon, ale vyhazovat detem _jejich_ veci, je hnusne. Delat to v jejich pokoji, kdyz jsou pryc, je hnusne a podle zaroven.

    „ještě v nich nic není, teprve do nich můžu něco dát a odstartovat tak nový, jistě lepší začátek“ … to je takova hloupost, zalozena na velke soudobe hlouposti, neuvedomovani si konecnosti vlastniho zivota. Jiste, muzete porad vyhazovat minulost, startovat porad nove a lepsi zacatky. S postupujimi roky to casto byva tragikomicke.

    Ve skutecnosti „keramicke krapy“ a „matlanice temperou“ jsou jedinecne, deti nikdy nebudou zase znovu v takovem veku aby je vyrabeli, a s „matlanici“ proste neco mizi. Me moji rodice obrazky a moduritove vytvory schovali, a je to celkem fajn na ne jednou za par let narazit.

  9. A vůbec nejhorší jsou staré plyšové hračky. Tady je to nejtěžší, protože ony umí upírat na člověka teskně ta svá lesklá očka…

    1. O plyšácích mi ani nemluvte, malá jich má plný „hřbitůvek“, jak jsem si ten úložný prostor pod její postelí sama pro sebe pojmenovala, ve Španělsku na dovolené (před 2 týdny) jsem jí koupila dalšího, ale jedna holčička ve školce má žížalu Julinku a ona ji teď chce také… a přesvědčuje mě, že si teď bude hrát cíleně se všemi… ale nepřesvědčí? Já ještě neměla srdce vyhodit ani jednoho jediného a to jich je spousta už po mě, po sestře a po švagrové…

  10. prosím Vás, tie staré haraburdy sú plné zašlej energie minulých trápení, jedine oheň očistí priestor, ktorí zaberali, alebo voda s dezinfekciou

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s