Je život krátký nebo dlouhý, těžký nebo snadný? Vyberte si!

Annie01Na začátku filmu Annie Hallová vypráví Woody Allen starý vtip o dvou dámách v prázdninovém rekreačním středisku. Jedna si stěžuje té druhé: „Tady mají opravdu příšerné jídlo!“ „Viďte,“ opáčí druhá, „a navíc dávají tak malé porce!“

„Přesně takhle já vidím život,“ uzavírá to Woody Allen. „Spousta osamělosti, bídy, utrpení a neštěstí, a ještě to všechno tak brzo skončí.“

Přesně takhle vidí život i většina z nás, tvrdí harvardský profesor Michael Norton, který na toto téma podnikl rozsáhlý výzkum. Inspirací se mu stal výrok filozofa ze 17. století Thomase Hobbese, který ve svém stěžejním díle Leviathan napsal, že život člověka je „ohavný, zvířecí a krátký“ („nasty, brutish and short“). Norton se ve své studii nejprve snažil zjistit, jak velká část lidí považuje lidský život za „krátký“ nebo „dlouhý“, „těžký“ nebo „snadný“. Tuto otázku položil vícekrát různým skupinám dobrovolníků ze Spojených států, Kanady a Indie. Výsledky byly nepřekvapivé: napříč všemi věkovými, národnostními i sociálními skupinami si většina dotazovaných (v různých skupinách 48-61% procent) myslí, že život je „krátký a těžký“, zatímco názor, že život je „dlouhý a snadný“, byl zcela menšinový, sdílelo ho jen 5-15 procent lidí. Zbytek se rozprostřel mezi varianty „krátký a snadný“ a „dlouhý a těžký“.

Že je život „těžký“, si zřejmě myslí i řada textařů populárních písní, kteří spojení „život je…“ používají poměrně často: na jeden idylický „život je bílý dům s vyhlídkou do zahrady“ připadá hned několik skeptičtějších sloganů jako „život je pes,“ „život je jen náhoda“, „život je pro mě obnošená vesta,“ případně „život je takovej a jinej nebude.“ Těžký život je, zdá se, nejen velmi rozšířený, ale i velmi inspirativní…

Michael Norton dále zjišťoval, jak šťastni se nositelé jednotlivých názorů cítí ve svém vlastním životě. Tady nejsou rozdíly až tak extrémní, ale přece: ti, kteří si myslí, že život je „dlouhý a snadný“, se na stupnici od jedničky (nejhorší) do pětky cítili šťastní v průměru na 3,88, zatímco zastánci varianty „krátký a těžký“ dosáhli jen výsledku 3,06. Daleko větší však byly rozdíly ve veřejné angažovanosti. Lidé, kteří považují život za „dlouhý a snadný“, se v mnohem větší míře zapojují do dobrovolnických aktivit, přispívají na charitu a chodí k volbám. Ti druzí evidentně mají pocit, že jim na to nezbývá čas, že mají svých starostí dost, případně že jejich příspěvek nebo hlas stejně nic nezmění.

To nejzajímavější ale nakonec. Nortonova studie ukázala, že to, jestli si myslíte, že život je „krátký a těžký“ nebo „dlouhý a snadný,“ prakticky vůbec nesouvisí s tím, jaký je doopravdy váš vlastní život. Výskyt negativních událostí a zážitků, počínaje zubním kazem, přes nespavost, automobilovou nehodu až po ztrátu blízké bytosti, byl u všech názorových skupin zhruba stejný. Že život je „krátký a těžký“ ve velké většině tvrdí i lidé, kteří se objektivně mají velmi dobře. „Dotazovali jsme se například držitelů titulu MBA, kteří mají naprosto výjimečné možnosti. Většina z nich dělá zajímavou práci, která je baví, vydělávají dostatek peněz a tak dále. A dokonce i většina z těchto lidí si myslí, že život je krátký a těžký,“ říká Michael Norton. Ti úspěšní, kteří přesto vidí život jako krátký a těžký, dost možná žijí v permanentním pocitu ohrožení: svůj vlastní úspěch vidí jako ostrůvek těžce vydobytý v bažině „ohavného, zvířecího a krátkého“ života, která ho kdykoli může zase pohltit.

 

 

Advertisements

9 comments

  1. Život je plný překvapení (bohužel i těch nepříjemných). Díky mým blízkým je však tento život radostný Jen na to nezapomínat.. 🙂

  2. Odpovím svou básní, ke které jsem byl inspirován svým vlastním životem a lidmi, se kterými jsem byl nucen dospívat:

    Ztrestej mě bičem,
    uhoď kladivem,
    úsměv strhni mi rýčem,
    bojem zahynem.
    Skalpelem přeřež šlachy,
    shoď mé tělo z útesu,
    vnímej jen pachy sladkého mého úděsu.
    Nehrajem šachy,
    buď v klidu, bez stresu,
    trnovou korunu zaraž až do krve,
    nejsi sám a neděláš to poprvé.
    Buď svůj, mne zabij,
    až skončíš,
    nevinností se zakryj.
    Adieu!

  3. Dopis, který napsala 83. letá stařenka své kamarádce:
    Sedím na zápraží a obdivuji výhled bez ohledu na plevel, rostoucí na zahrádce.
    Trávím více času se svou rodinou a přáteli a méně času prací. Kdykoliv je to možné, měli bychom životní zážitky vychutnávat, ne je snášet. Zkouším zachytit tyto okamžiky a uchovat si je.
    Nic neschraňuji, používám svůj nejlepší porcelán a sklo při každé příležitosti, na nákup nosím své nejlepší sako. Neschovávám svůj nejlepší parfém a používám ho pokaždé, když chci. Slova jako je „někdy“ a „jednou“ se z mého slovníku vytrácejí. Pokud existuje něco, co stojí za to vidět, slyšet nebo dělat, chci to vidět, slyšet a dělat nyní. Všichni bereme svůj život jako samozřejmost.
    Nejsem si jistá, co by dělali lidé, kdyby věděli, že je nečeká žádný zítřek. Myslím, že by volali svým rodinám a nejbližším přátelům. Možná by volali bývalým přátelům, omluvili se a zavřeli dveře za minulostí. Ráda bych si myslela, že by šli ven na čínu, nebo na jakékoliv jejich oblíbené jídlo. Jen hádám, že se to nikdy nedozvím. Je spousta maličkostí, které by mě zlobily, kdybych zjistila, že se můj čas naplnil. Byla bych naštvaná,
    protože jsem samozřejmě nenapsala dopisy, který jednou napsat chtěla. Byla bych naštvaná a bylo by mi líto, že jsem svému manželovi a rodičům neříkala dost často, jak moc je mám ráda.
    Snažím se nic neodkládat, nedržet se zpátky a nevyhýbat se ničemu, co přináší smích a vzrušení do našich životů. Život možná není takový, jak jsme doufali, ale pokud jsme tady, měli bychom žít jak nejlépe umíme

    1. Moc pekny komentar a je to fakt, clovek porad vsechno odsouva, presouva, rika si, ze tohle si vezmu az tehdy, tohle pouziju az tehdy, ale co kdyz to tehdy uz nenastane. Diky za tahle slova!

    2. Odpověď na otázku, co by lidé dělali, kdyby věděli, že „zítra“ umřou – je už pár desítek let známá. Člověk, který se dozví, že umírá (má nevyléčitelnou nemoc s vyhlídkou na týdny až měsíce života), postupně prochází pěti různými fázemi: popírání (to není pravda, museli se splést), vztek + závist ostatním (proč já!), smlouvání (s Bohem), deprese, a konečně smíření. Kdyby šlo skutečně o zítra, asi jen málokdo by se stihl dostat z té první fáze.
      Doporučuji knihu Elisabeth Kübler-Rossové O smrti a umíraní, kde se právě tímto zabývá. Kupodivu ta kniha -aniž by to bylo jejím záměrem- pomáhá čtenáři vyrovnat se s vlastní smrtelností a se světem vůbec.

  4. Další článek, který ukazuje, že život vnímáme takový, jaký ho chceme vnímat. Můžeme ho vnímat jako plný útrap a ústrků, ale taky jako plný jedinečných a krásných okamžiků (obojí je totiž pravda).

    Jednou jsem vzal stopařku, poprchávalo – a jak je obyklé, začala si stěžovat na počasí. Říkám: To je zajímavé, jak jsme my lidé vynalézaví, když chceme být s něčím nespokojení, že? – S důrazem na slovo „chceme“. – V zimě nadáváme na zimu, v létě na horko; když prší, tak na déšť, když neprší, tak na sucho… 🙂
    No, není příjemnější si věci, které stejně nezměním, radši užívat? Jak ten déšť krásně šumí. Jak krásný je vzduch. A že člověk zmokne, však co – zase uschneme. A při tom usychání si můžeme užívat ten příjemný pocit, jak se člověk zahřívá.
    Docela dlouho jsme se na to téma se stopařkou bavili. Za pár týdnů jsem ji potkal znovu, a hned mi hlásila, že se zkouší hledat spíš to příjemné a že jí to vyhovuje víc než nadávat. Docela mi to udělalo radost.

    Proč to píšu? Protože na té stopařce je vidět, že je to jen na nás: můžeme si vybrat, jestli život budeme považovat za „krátký a těžký“ nebo „dlouhý a snadný“. A jak vyplývá z článku, ta druhá volba je příjemnější.

    Což je logické – bojovat s nevyhnutelným je frustrující a beznadějné; zbytečně to vyšťavuje…

    A pro jistotu: Nebojovat, to neznamená nejít proti větru. Znamená to nenechat se větrem strhávat… kdyby to někdo chtěl brát doslovně, ať si někdy, až se do něj bude vítr opírat, zkusí představovat, že jím vítr bez odporu prochází skrz 😉

  5. Je zajímavé, že „nadávání na počasí“ je téměř takový kolorit. Spíše slyšíte: „To je dnes zase vedro“, než „To ale krásně teplo“. Nadáváme, když je zima, nadáváme, když je teplo, nadáváme, když prší, nadáváme, když neprší. Téměř mám dojem, že když se snažíme navázat kontakt s neznámým člověkem, že se tak nějak předpokládá, že stěžováním si (na počasí, na politiku) se nám to podaří spíš, než když řekneme něco pozitivního.
    Rozhodně je mnohem příjemnější vybrat si tu pozitivnější variantu, než chodit světem zamračeně a otráveně, na druhou stranu věřím, že ono „máte volbu“ je pro mnoho lidí s opravdu těžkým životním příběhem jako červený hadr. Mnohdy jsou ta traumata tak hluboká a zábrany tak nevědomě uložené, že o nějaké volbě moc nelze hovořit. Ale i takoví lidé by měli vědět, že možnost volby existuje a že existují lidé, kteří jim mohou pomoci. A že život nemusí být „dlouhý a těžký“, ať byl v minulosti těžký jakkoliv.

  6. Zjišťuji, že od té doby, co jsem začala psát svůj blog, tak je pro mě každá maličkost inspirací a nakonec ta inspirace končí úplně jinde, než jsem původně plánovala (asi dále ovlivněno tím, co čtu. A hlavně tady, protože tento blog se mi strašně líbí :-)). Blíží se poslední řada Dextera (což je seriál, který od druhé řady poctivě sleduju a strašně se mi líbí), tak jsem o tom začala psát… a on z toho vyšel článek o tom, o čem jsem psala výše: o tom, jak těžké může pro některé lidi být, aby život vnímali jako dlouhý a krásný, když je život semlel tak, že jejich život bude nejspíš hodně krátký…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s