Co jsem se naučila od psychopatky M. E.

122719-121559Právě teď čtu knihu Confessions of a Sociopath od autorky, která vystupuje pod pseudonymem M. E. Thomas a sama sebe označuje za sociopatku (prý se jí tenhle výraz líbí víc než „psychopatka“, což svým způsobem chápu, ale víceméně to znamená totéž). Její diagnózu potvrzuje i psychiatrické dobrozdání v úvodu knihy. M. E. je úspěšná právnička, má spoustu přátel, hraje na klavír, chodí do kostela a deset procent příjmů odevzdává na charitu. Narozdíl od většiny lidí ale není schopna empatie. Nezná pocit výčitek svědomí. Chápe rozdíl mezi dobrem a zlem, ale necítí to tak. Nepochybuje o sobě. Nemá skoro z ničeho strach. Neznervózní, když se na ni někdo zlobí. Její štěstí nikdy nezáviselo na nikom dalším a neví, jaké to je, zoufat si, když vás někdo nemá rád. Rozhárané emoce, výčitky svědomí a nejistota ostatních lidí jsou pro ni jako klávesy piana, na které vybrnkává svou vlastní melodii. Jakákoli společenská situace je pro ni hřištěm pro manipulaci a příležitostí získat moc nad ostatními. Přestože se do lidí neumí vcítit, přesně dokáže odhadnout, co kdo chce – a využít toho ve svůj prospěch. V tom je opravdu dobrá.

imagesSama sebe přirovnává k Plecháčovi z Čaroděje ze země Oz, který nemá srdce: „Často si říkám, jestli jsem, stejně jako Plecháč, nedostala také dar: svobodu od pocitů, které, jak se zdá, trýzní všechny ostatní. Je těžké cítit nespokojenost, když své uspokojení takřka nikdy neočekáváte od jiných lidí. Můj handicap mě svým způsobem osvobodil od chtění a nenalézání toho, co je pro ně zřejmě zásadní: nějakého smyslu nebo identity v tomto světě, ujištění o dobrotě a správnosti mé existence.“

A dál:

Není to tak, že by moje maska mohla spadnout a odhalit moje pravé já. Nemám doopravdy žádné ,pravé já‘, jenom dobré nebo špatné herecké výkony, jak se snažím říkat a dělat věci, které říkají a dělají normální lidé.“

Anebo tohle:

Ničit lidi. Líbít se mi převalovat tu větu v ústech a na jazyku. Ničení lidí je rozkošné. My všichni po něčem hladovíme, empati stejně jako sociopati. Chceme víc. A sociopati všichni hladoví po moci. Moc je jediná věc, na které mi kdy v životě doopravdy záleželo: fyzická síla, moc nad někým, kdo po vás touží, destruktivní moc, znalosti, neviditelný vliv.“

Je to mrazivé čtení, jakkoli si uvědomujete, že M. E. mistrovsky manipuluje i se čtenáři ve snaze vylíčit se jako novodobá markýza de Merteuil z Nebezpečných známostí nebo charismatická upírka lidských duší. Přesto mi M. E. byla svým způsobem sympatická: smála jsem se nahlas jejímu líčení, jak v dopravní zácpě vezla do servisu auto, kterému nefungovaly brzdy (lhostejnost k fyzickému nebezpečí patří k příznakům jejího stavu), litovala jsem ji při líčení jejího dětství, které sice nebylo nijak strašné, jenom takové trochu… divné (když jí bylo deset, rodiče ji nechali s bratrem na hřišti několik kilometrů od domova, bez vysvětlení odjeli autem a už se pro ně nevrátili). Nevím, jestli bych se s ní chtěla setkat ve skutečnosti, ale zdá se mi, že i memoáry psychopatky mohou být v něčem inspirativní. Už proto, že většina mých životních problémů má kořeny na přesně opačné straně osobnostního spektra. Tak například:

  • Zatímco já se pořád něčeho bojím, většinou preventivně („co když“), sociopatka M. E. na to kašle. Bydlí ve čtvrti s nejvyšší kriminalitou, jezdí autem bez brzd, vyhledává náhodný sex v nočních klubech v Riu de Janeiru… a většinou se jí nic nestane. Říkám, jestli ta moje „co když“ nejsou někdy zbytečná.
  • Často se mi zdá, že můj osud je peříčko ve víru okolností, chtění ostatních lidí a mých vlastních těžko zvládnutelných emocí. M. E. drží sama sebe pevně v rukou, což bych se taky chtěla naučit, do jisté míry.
  • Je M. E. jako sociopatka šťastná? Ani po přečtení celé knihy na to nedokážu odpovědět. Její postoj – že její štěstí nezávisí na štěstí či mínění nikoho dalšího – je naprostým opakem toho mého. Ale právě proto mě baví ji fascinovaně sledovat, občas se trochu zděsit a občas se od ní i něco přiučit.

M. E. Thomas má také vlastní blog: http://www.sociopathworld.com

Reklamy

10 comments

  1. Koukolíkův Život mezi deprivanty (video je na netu) je taky o tomtéž.
    Tahle kniha je osobní výpověď a to je tím zajímavější. Díky za tip.
    Sociopata ty úryvky popisují dobře.

    Znám osobně takového člověka – protože s ním musím občas být v určitém kolektivu. Je to pro mě hodně cenné ho potkat a vidět, jak reaguje. Za normálních okolností, kdy mám volbu, totiž tyto lidi nevyhledávám a kdybych je potkala, prchala bych od nich dál – a to bych ještě ani nevěděla,co jsou zač, ale prostě dělají takový „divný“ první nebo spíš druhý dojem.
    V kontaktu s nimi je to OK, pokud jde o zábavu, o povrchnosti. Ale jako partneři nelze.

    Akorát to, že moje štěstí není přímo závislé na nikom druhém, to je normální pravda, to není sociopatické.

  2. Vlastně jsem potkala ještě jednoho takovýho člověka – na druhém rande se choval divně, ale ne pořád, jen v pár momentech. A pak to začlo, posílal mi řadu sms, nerespektoval,když jsem mu řekla, že o takových tématech nebudu diskutovat přes sms, Posílal dál a choval se v těch sms jako hulvát. A přitom vůbec netušil, že se chová jako hulvát.
    Tak to byl konec. Řekla jsem, že se nechci sejít. Naštěstí mě nijak nepronásledoval.
    A jako na potvoru jsem ho za měsíc potkala v autobuse, byla se mnou ještě jedna kolegyně. A choval se naprosto jako hulvát, tykal jí! A nejen v tom. Ještě se mě dvakrát tam před lidmi ptal, jestli se nesejdem, a já mu přímo řekla, že ne.
    Taková přímá odmítnutí mám jindy potíže dělat. Ale s tímhle mužem jsem s tím potíže neměla. Protože s takovým člověkem není radno se stýkat nablízko.

  3. Možná je „jenom“ nakažená toxoplazmózou? Každopádně myslím, že když ne přímo ji, tak někoho jí podobného jste už určitě potkala, nebo potkáte nejpozději v okamžiku, kdy se setkáte s někým Úspěšným. Ve společnosti, kde je většina lidí tzv. slušných, mají takoví lidé značnou konkurenční výhodu. A jestli je autorka šťastná? Myslím, že není, stejně jako není ani nešťastná, protože obojí je silný fundamentální cit kořenící v sociální interakci (člověk je z podstaty tvor společenský), což je něco, čeho autorka podle svých vlastních slov prostě není schopna. Asi bude spokojená, možná i velmi spokojená, ale zdráhal bych se toto její rozpoložení označit za štěstí.

  4. >> a většinou se jí nic nestane. Říkám si, jestli ta moje „co když“ nejsou někdy zbytečná.

    Ona má výhodu v tom, že dokáže na riskantní situace reagovat chladnokrevně (nesvazuje ji strach) a tedy účelněji. Měl jsem v životě „depresivní“ období, kdy jsem ztratil touhu žít. Nebyla to až taková depka, abych toužil umřít – byl jsem přesně uprostřed, život mi byl lhostejný. Tehdy jsem chodil zamyšleně po rantlech mostů – a při tom jsem si uvědomoval, že právě proto, že mi nezáleží na tom, jestli spadnu, jsem tam vcelku v bezpečí…

    Takže leccos, co je pro ni víceméně bezpečné, je pro nás „normální“ na hranici zvladatelnosti.

    Celé to umocňuje fakt, že jsou jí ostatní lidé lhostejní. Viz auto bez brzd, které je nebezpečnější pro okolí než pro řidiče. Jí je to fuk, na ostatních jí nezáleží. Pro mě je to sakra důvod to nezkoušet – kdybych někoho přejel, budu si to do smrti vyčítat.

    Nebo ta kriminální čtvrť. Když ji někdo přepadne, nebude se rozpakovat vytáhnout pistoli a rozstřílet ho na kaši (což útočník jaxi nečeká). Zatímco já bych měl problém s tím, že ten útočník je dost možná jen nějaký chudák, kterého okolnosti donutily… a buď bych se nebránil vůbec, nebo tak váhavě, že by byl rychlejší.

  5. Perfektní, díky moc za článek. Kniha mi včera dorazila. Parádní čtení, sice pro mě chvílemi těžko přeložitelné věty ale baví mě a aspoň mi chvíli vydrží než ji přečtu 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s