Proč mi nevadí hlaholení opilců pod oknem (a další drobné trable, které mi vlastně dělají radost)

Snímek obrazovky 2013-05-10 v 10.56.55Ráda usínám pod otevřeným oknem, zvlášť za teplých jarních a letních nocí. Má to ale háček. Bydlíme na Žižkově. V prvním patře. A cokoli, co se odehrává na chodníku pod oknem, je slyšet tak dobře, jako by se to odehrávalo přímo v hlavách mé postele. Hlaholení opilců, českých i zahraničních. Hádky bezdomovců, dohadujících se v sedm ráno o jednou vratnou lahev. Štkaní sedmnáctileté slečny, která mezi jednotlivými vzlyky říkala: „Chápeš to, voni to vůbec nechápou!“ Klapání podpatků. Monology lidí, kteří si sami pro sebe nadávají a myslí si, že je nikdo neslyší. Rozhovory páníčků se psy. Nejrůznější druhy zpěvu: od kostelního sboru po Shine On You Crazy Diamond. Ale hlavně ti opilci. Teplou jarní nocí se jejich hlasy nesou přímo skvěle. O půlnoci, ve dvě, v půl páté ráno, kdykoli, kdy v blízkém okolí zavře nějaká hospoda nebo bar.

Mohla bych z toho být na nervy, zavírat okno, strkat si špunty do uší a naříkat, že v tomhle kraválu se nedá spát. Jenže pravda je, že ten pouliční ruch v nepřístojnou hodinu mi vlastně dělá tak trochu, tajně, radost. Chtěla jsem bydlet na Žižkově, vybrala jsem si tohle místo. A ten kravál k němu prostě patří. Neočekávám od Kubelíkovy ulice ticho lesní samoty. Líbí se mi bydlet ve čtvrti, která má možná nejhustší síť barů v Praze, a tak když mi zákazníci těch barů povykují pod oknem, říkám si, mám to ale štěstí.

Myslím si prostě, že z drobných nesnází se můžeme – skoro – radovat, pokud jsou součástí něčeho většího a lepšího, co jsme si sami vybrali a co za to stojí. Když jdu běhat, mám radost z toho, že mě bolí nohy, přesně tak správně, jak bolet mají. Když jsme jeli na dovolenou do Černé Hory, nestěžovala jsem si na horko a divné sexistické pohledy místních chlapíků, protože to prostě k Balkánu patří. Tak to má být.

K zimní procházce patří i promrzlé prsty u nohou. Bez nich by nebyla opravdová. A součástí dnešního večírku je i zítřejší kocovina.

Reklamy

9 comments

  1. Milá Barborko, Váš nejnovější příspěvek jsem si přečetla s radostí, potěšením, ba přímo euforií, ale tentokrát i s obdivem. Několik let jsem bydlela ve městě, na docela hlučném místě, nicméně jsem s tím byla smířená, protože jsem si říkala, jakou mám kliku, že vůbec mám – po totálním rozpadu dosavadního života – bydlet. A navíc byl z okna krásný výhled na náměstí. Jenže pak si najednou majitel domu naproti přes úzkou uličku usmyslel, že si dole v přízemí zrealizuje svůj životní sen a otevře si tam hospůdku. Nikoho ze sousedů se na nic neptal, zrekonstruoval, slavnostně otevřel a návštěvníci se brzy začali hrnout. Z návtěvníků se záhy stali štamgasti, kteří nadevše rádi vysedávali v předzahrádce do tří hodin do rána, ač na ceduli stálo, že se zavírá v deset. Od jara do podzimu jsem z toho byla nešťastná, od jara do podzimu jsem nemohla kvůli hluku usnout a v noci se několikrát budila… Když jsem se odvážila před majitelem špitnout, jestli by s tím nemohl něco udělat, byla jsem veřejně seřvána… Musela jsem to řešit jinak, radikálně… teď bydlím v domečku skoro na samotě, kde za celý den slyším jen ptačí zpěv a bzučení včeliček…a kde jsem šťastná. Děkuju za Váš blog… je úžasný… Hanka 🙂

    1. I já děkuju! A mimochodem, to, co popisujete, je samozřejmě něco úplně jiného než nějaký ten občas docela malebně prozpěvující opilec :). B.

  2. Velký obdiv za takový zdravý přístup k životu. Celou půlku příspěvku jsem čekal, že budete ty opilce „psychologicky“ zpracovávat, bavit se jejich dialogy, u klapajících podpatků si bujně představovat jaká je asi jejich nositelka, kam jde, odkud atd…. A namísto toho to prostě berete jako součást života a jakési smíření.

    Neuvěřitelné. Já bych to asi nedokázal, stejně jako nedokážu snést popeláře v létě o půl páté ráno. Já vím, že to patří k životu, je to jednou za 14 dní a v letním vedru mají opravdu šílenou práci. Jenže mě to vždycky rozhodí.

    1. Je fakt, že mou výhodou je určitá otrlost vůči hluku. Když jsem unavená, tak spím, hluk nehluk. A nevzbudí mě ani popelářské auto vysypávající kontejner tříděného skla.

  3. To teda fakt závidím. Já slyším ráno bečet ovce a řvát ptáky. Ale to po čase to omrzí a žízeň zůstává. Do hospody to mám dlouhou míli, to není jako když jsem bydlel v Černínově ulici, na rohu Lahůdky, na dalším rohu U české chalupy, naproti……

  4. Moc se mi líbí váš přístup k životu. Taky se snažím brát věci tak jak jsou, nenadávat na sníh v zimě a horko v létě. Taky mám pod oknem hospodu. Naštěstí majitel většinou dodržuje pravidla nočního klidu a v deset zavírá a když občas udělá výjimku a to si pak užívám opileckých blábolů. Ale aspoň se občas zasměju…;o)

  5. Moc pěkně napsaný.
    Jestliže dokážete změnit realitu tímto způsobem tak je to záviděnohodný.
    Já jsem vzal spíš přístup paní Hanky.
    Bydlení v Libni mě tak strašně vadilo, že jsem se odstěhoval do Kanady.

  6. Je to o povaze a schopnosti zvládat stres …a o tom ,že při plánování čehokoliv je nutno brát v úvahu nejen romantické „to bude nádhera“, ale počítat s nějakými negativy.Fakt je, že člověk na vše není připraven, neb nemá zkušenosti s danou situací a pak to může vyvážit povaha a ne každému vlastní zdravý nadhled..Prostě každý jsme jiný, co někomu přijde snesitelné, jiný je z toho na mašli. Když se těším na vesnici ke tchýni,kde je klid od městských stresorů, musím počítat, že mě bude ráno budit pro někoho romanticky, pro někoho odporně kokrhající kohout, po ránu šíleně gágající kachny, tchýně, co zavírá hlučně za sebou dveře a je jí šuma fuk, že je neděle 6 ráno a mladí si chtějí pospat, nemluvě o nočním koncertu všech psů na okolí, kdy si na dálku sdělují kdovíco..a vy byste vraždili, i když jinak jste milovník zvířat…Ale s tím prostě musím počítat,když si chci zase jinak na tom místě užít…To má pisatelka pravdu naprostou…Samo vše má své meze..
    Když si koupím byt ve 4 p. v paneláku bez výtahu, tak budu mít sice pěkný výhled, nebudou mi nad hlavou dupat sousedovi děti a nevytopí mě sousedka vodou z pračky,ale občas mi zateče ze špatně izolované střechy stejně, budu mít pod střechou v létě hic a v zimě zimu, neb mě ze shora žádnýný soused nebude zahřívat a holt na stará kolena budu mít problém se schody a budu se muset možná přestěhovat nebo dožít zavřený v bytě. Moje volba nebo blbost, za kterou se občas musí platit…
    Někoho rozčiluje denně do nepříčetnosti kdejaká kravina, neb je tak nastavený a má permanentně nervy na pochodu a to nepomůže nic, jen ho poslat k odborníkovi, či kopnout do vrtule, neb záminku si vždy na věčné řešení- neřešení uměle vyrobených problémů najde.Potřebuje někde vypusti přetlak z celého dne. No a kde je to nejbezpečnější? Doma….Bohužel známé pořekadlo, že problémy z práce se mají nechat přede dveřmi domova se nedá praktivkovat v praxi, nervům málokdo umí poručit
    .Nikdo nejsme dokonalý a kdo nemá určitý nadhled a toleranci a takových je se mi zdá v poslední době valná většina z nás,, tak vám udělá ze života dlohodobé peklo…Proto je každé 2 uzavř. manželství rozvedené…Lidi jsou neohleduplní a neumí se ani v rodině navzájem omluvit, když jim prdnou nervy..Soužití lidské je těžké, což víme všichni, ale raději vzplaneme jak papír, což je o ničem, jen ventilace, než si denně opakovat, mám co jíst, pít, střechu nad hlavou, nemrznu, jsem zdravý a nebudu si kazit život tím, že mě bude vytáčet nějaká blbina…..No pěkně se to píše, hůře realizuje…Kdyby ale naše domácnosti byly jen jako italské, kde za 5 min se oba mají zase rádi, tak je to OK, Jenže tady ve středu evropy se ukazování emocí pohybuje jen v rovině ječení a výčitek a to ostatní, co Italské rodiny i přesto drží pohromadě tu chybí…neb jsme trošku studené čumáčky a projevy kladných emocí se tu , obzvláště mezi manželi a už vůbec ne na veřejnosti ,moc nenosí…
    Čím dál častěji uvažuji o opuštěném ostrově, jako asi občas každý…ale i to má svá negativa, že..Navíc odborníci tvrdí, že stresu se lépe odolává tréninkem a tím, že se člověk uteče do klidu, ticha a samoty těm nervům moc nepomůže, neb jsou pak ještě citlivější na podněty, jež jiní hravě zvládají. Z vlastní zkušenosti to mohu povrdit. Čím víc a déle jsem v klidu někde „schovaná“, tím víc mi pak vadí i to, co mi dříve nevadilo… Uzavřený kolotoč, se mi zdá…Dříve asi bylo neurotiků méně, zřejmě díky tomu, že nešlo zajistit v jedné místnosti, kde žila a spala celá rodina ,čítající 5 dětí, absolutní ticho a klid a bylo normální usínat při běžném domácím ruchu. Tak to i doporučovali staří známí proslavení pediatři. Člověk pak je odolnější, než když dnešní přepečlivé maminy zavedly, že když mimino spí, tak rodina chodí po špičkách a špitá..Pak se diví, když se dítě probudí a začne řvát vyrušené o půlnoci jen proto, že vrly dveře a vy se plížíte unavená konečně do postele… jsme čím dál více přecitlivělí a nervní, neb nejsme vesměs vytrénovaní…
    .A když sousedovi nedojde, že jeho štěkající jezevčík při venčení ráno v 5 hodin budí celé tiché spící sídliště a to 5 let….tak je to blb a s blbem se taky musí v paneláku počítat… Jezevčík pošel a soused, kterého jsme v myšlenkách vraždili každé ráno, zemřel na rakovinu.
    Mimochodem, někomu „ty cikády řvou jako krávy“, pro někoho je to rajská hudba symbolizující jižní exotiku,moře a dovolenou a spí blaženě… Znám jenom jedinný lék na některé stresové situace, nahodit úsměv, i když vevnitř to vře, ale my ženy jsme se vesměs musely naučit ovládat, aby se rodina udržela pohromadě….Fakt líbezně nahoděný úsměv odzbrojí občas i toho největšího debila. Faktem ale zůstává, že není debil jako debil, pardon..To už je ale jiné téma…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s