Diana Vreeland: „Nemyslete si, že jste se narodili příliš pozdě. Téhle iluzi podléhá každý. Ale není to tak. Problém je jen v tom, že příliš opožděně myslíte.“

diana-vreeland-fine-anni-trenta-primi-anni-quaranta-foto-di-george-hoyningen-hueneMám ráda autobiografie. Baví mě nahlížet do životů jiných lidí. Právě teď trávím čas s Keithem Richardsem (Život) a Dianou Vreeland (D. V.), která v 60. letech šéfovala americké Vogue a stala se jednou z módních legend 20. století. I na papíře je to dáma sršící šarmem a sarkasmem. Ráda bych s ní vypila láhev šampaňského, za šéfku bych ji ale mít nechtěla.

„Nesnáším nostalgii,“ začíná Diana svůj životopis a pokračuje líčením toho, jak uprostřed noci v Londýně roku 1978 jela do lékárny pro kosmodisk (nebo něco na ten způsob) na pochroumaná záda Jacka Nicholsona. 

Právě nad její knihou je ale snadné nostalgii podlehnout. Narodila se v roce 1903 a viděla snad všechno, co v předválečné Evropě, Asii a Americe stálo za vidění. Nejnádhernější plesy Paříže, Londýna a New Yorku. Korunovaci anglického krále. Kurtizány na projížďce v Boulogneském lesíku. Slony indických maharádžů. Marseilleský nevěstinec. Nejvelkolepější ruský balet. Diamanty Wallis Simpsonové. Geparda Josephine Bakerové. Opravdové gejši. Premiéry slavných němých filmů. Současnost se ve srovnání s jejími šťavnatými popisy všech těch šatů, paláců a koktejlů jeví taková nepohledná, nemastná neslaná. Dopravní zácpy. Fronty v Albertu. Zeman na Hradě. Hm…

„Proč nemůžu žít ve Francii v 17. století,“ říkala jsem si, když jsem byla malá a četla Tři mušketýry. (Ne, neuvažovala jsem o tom, že kdybych žila v 17. století, nejspíš bych celý svůj krátký život pracovala na poli a umřela na mor nebo na něco takového.) Později – když jsem byla trochu větší a četla Fitzgeralda a Hemingwaye – jsem to změnila na Paříž 20. let. Nebo New York a večírky velkého Gatsbyho. Anebo Petrohrad v době Anny Kareniny. Anebo Londýn v éře sexu, drog a rokenrolu.

Jenže Diana Vreeland má asi pravdu, když ve své knize píše: „Nemyslete si, že jste se narodili příliš pozdě. Téhle iluzi podléhá každý. Ale není to tak. Problém je jen v tom, že příliš opožděně myslíte.“ Nikdo se nenarodil „příliš pozdě“. Zamilovat si retro je snadné. Znamená to oblíbit si něco, co už je dávno prověřené a tudíž bezpečné.

Současnost ale není nudná, nebo aspoň nemusí být. Jednou se za příběhy a fotkami z naší doby taky někdo bude ohlížet s nostalgií. Současnost je přesně taková, jakou si ji každý den děláme. A nejspíš může být vzrušující, romantická, odvážná, fascinující… I když při pohledu na dnešní televizní zprávy to tak zrovna nevypadá.

Chtěla bych umět nemyslet opožděně.

Reklamy

8 comments

  1. O tomto je film Půlnoc v Paříži… ať už kritiky řekli cokoli, pro mě to byla krásná sonda do části lidského myšlení, které popisujete

  2. je to tak.. i já si dřív říkala, jak krásně bylo v minulosti… a bylo 🙂 ale to je i dnes… Jsme strůjci svých životů a máme je takové, jaké si je děláme.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s