Znovu se učím se „správně“ nudit

unnamedZa poslední rok jsem strávila celé desítky minut, ne-li hodin, v metru, v tramvaji a v čekárně zubaře ve společnosti Ovocného nindži. Pokaždé, když jsem s sebou neměla nic na čtení, jsem vytáhla telefon a hrála tuhle primitivní hru. Na displeji padá ovoce. Vaším úkolem je každý kousek přeseknout, ale vyhnout se bombám, které se mezi něj občas připletou. To je všechno. Na cestách tramvají šestadvacítkou ze Žižkova na Hradčanskou a zpátky jsem se v přesekávání ovoce zdokonalila tak, že jsem překonala rekord, který vytvořily moje děti. Postupem času mi Ovocný nindža začal lézt na nervy, ale hrála jsem ho dál. Byl to ten ten nejsnadnější způsob, jak zabít čas… a nenudit se.

Podle psychologů se začneme nudit ve chvíli, kdy nás vnější okolnosti, které nemáme pod kontrolou, nutí k nečinnosti, anebo když se nedokážeme plně soustředit na jednu konkrétní činnost. (Na cestách tramvají jsem s sebou měla v kabelce první díl Proustova Hledání ztraceného času, které jsem se rozhodla přečíst ve francouzštině, ale v narvané tramvaji v osm ráno jsem se často prostě nedokázala ponořit do jeho dekadentně senzitivního světa ve vile v Combray a do nekonečných Proustových souvětí.)

Jednou ráno jsem si doma zapomněla telefon. Jela jsem tramvají, jen tak zírala z okna a nechala jsem myšlenky plynout. Připomněla jsem si, že nudit se vlastně není tak hrozné – zvlášť s kulisou ranní oblohy, Letné a Hradčan, když tramvaj přejíždí Vltavu po Štefánikově mostě. Dívala jsem se, v duchu se rozpouštěla v městské krajině za oknem a nemyslela vlastně na nic. Byla to ještě vůbec nuda? Nevím. Zjistila jsem ale, že otevřít se nudě, přijmout ji, je někdy o tolik příjemnější než ji usilovně zahánět přesekáváním digitálních jablek na displeji.

Reklamy

6 comments

  1. 26 jsem jezdila od Palladia až na Hradčanskou. Panoramata a dlouhé červené mi nikdy nedovolily číst, přestože jsem vždycky něco měla s sebou. Tahle trasa je k civění a myšlenkovému bloumání jako stvořená! Boh

  2. já jsem takhle propadla hře mahjong… každý den uspávám děti tak dvě hodiny – fakt, hodinu mladší po obědě a hodinu obě večer – a taky jsem dospěla do fáze, kdy už mě to nebaví, ale hraju dál. I když jsem teď objevila kouzlo čtení knih v pdf, to je o dost lepší… 😀 výlet tramvají a zírání z okna mám teď za odměnu 😀

  3. Hry mě nikdy moc nebavily, ale věřím, že je to fajn oddych. Já naopak mám ráda cestu vlakem či tramvají, kdy sedím (né když visím na vlastní ruce vestoje) a koukám jak ubíhá krajina nebo město – nudit se moc neumím, přiznávám – ale tahle nuda mě baví 🙂

  4. Kolikrát to dá dost práce, odnaučit se podobným herním návykům…ale stojí to za to. Protože čas trávený hraním nám (nebo alespoň mě) přijde jako chvíle, pořád ta samá chvíle, ale ve skutečnosti ho uteče strašně moc. Mám pak pocit, jako bych měla v plynoucím dni okna, která někdo vystřihl a schoval. Sem tam to jde, ale dlouhodobě je to spíš základ pro beznaděj. A při civění z okna je možné přijít na spoustu užitečných věcí 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s