Jak jsem se ocitla v cílové rovince olympijského maratónu

Pokaždé, když tady píšu něco o běhání, připadám si stejně nekompetentně, jako bych se snažila rozdávat rady z organické chemie nebo mezinárodní ekonomie. Nicméně nedá mi to, protože tento víkend se mi při běhání přihodil jeden docela převratný objev (tedy aspoň pro mě převratný).

Chodím běhat už čtyři roky, ale pořád je to jaksi z povinnosti. Protože je to jediný sport, na který si dokážu udělat čas a nemusím na něj nikam dojíždět. Pokud můžu v souvislosti s běháním mluvit o radosti, je to většinou až ex post – radost z toho, že jsem si to splnila a mám to za sebou. Pokaždé, když vybíhám na svou trasu, spustí se mi v hlavě imaginární kalkulačka, která propočítává, jak velký kus mám ještě před sebou, a jestli do kopce nebo z kopce. Stále se na svou zkušenost z konkrétního běhu dívám jaksi zvenčí. Předem se strachuju nepříjemných stoupání, pokouším se odvést svou mysl někam jinam, abych nemyslela na to, jak mě bolí nohy, netrpělivě vyhlížím, kdy už budu v půlce a teprve na úplném konci si dopřeju něco jako úlevnou euforii.

Tento víkend se mi podařilo udělat to jinak. Představila jsem si, že běžím závěrečnou půlhodinu olympijského maratónu. Počítání, kdy už budu v půlce, a kolik toho ještě mám před sebou, tím pádem ztratilo smysl, protože od samého začátku jsem byla vlastně „u konce“. Pomohlo mi to přestat se obávat pomyslných útrap, které mám ještě před sebou, a soustředit se jenom na konkrétní přítomný okamžik se vším, co přináší. Na vlhký vzduch a mokrou zem pod mýma nohama. Na opadané černé větve stromů a vlhké listí pod nimi. Na to, jak popadám dech.

A zjistila jsem, že ty momenty, kterých se před každým běháním bojím nejvíc – okamžiky, kdy se cesta zvedá a klikatí do kopce – a před kterým se preventivně chráním tím, že jsem duchem někde jinde, vlastně nejsou tak hrozné. Rozhodně nejsou tak hrozné jako moje usilovná snaha nevnímat je a myslet na něco jiného. Být „v tom“ se vším všudy se ukázalo jako příjemnější než být „jinde“.

Teprve ve chvíli, kdy jsem si zkušenost běhání se vším všudy, co k ní patří, přestala držet od těla, ve chvíli, kdy jsem se před ní přestala chránit, se mi podařilo zažít radost z běhání.

Reklamy

7 comments

  1. Já jsem začala běhat ve svých 47 letech teprve loni na jaře :-). Běh byl pro mě celý život noční můra. Myslím, že právě prožívám „krizi středního věku“, kdy má žena pocit, že musí začít dělat něco jinak, protože by se jinak zbláznila :-). Řekla jsem si, že udělám zásadní změnu svého života a vyrazila do polí :-). První dva měsíce to bylo za trest, nebavila mě právě ta stejná trasa, kdy vím, že přijde ten a ten kopec, ta a ta rovinka, atd. Přišla jsem na to, že svou pozornost odvedu tím, že pokaždé běžím jinou trasu nebo tu samou, ale aslespoň z jiné strany :-). Nastala změna, nechuť jsem překonala a začalo mě to ohromně bavit. Krásný den přeji :-).

  2. ja beham len tak pre zabavu, ked ma napadne 😀 ale mozem odporucit knizku, ktora je aj pre nebezcov: Christopher McDougall – Stvoreni pre beh. je uplne super, vela informacii z kazdeho rozku 🙂

  3. Ahoj, tady musím poradit jednu zásadní věc a upozornit na chybu, kterou děláš – neběhej stejné trasy! Pokaždé se snaž jít jinou trasu. Možná zjistíš stejně jako já, kolik je najednou různých možností, kolik neprobádaných uliček či cestiček je okolo nás. Samozřejmě, že je časem budeš mít možná všechny proběhlé, ale budeš je moci lépe kombinovat. Stereotyp je vražedný a u běhu zvlášť!

    A pokud chceš nějaký impuls, pak Ti jedině mohu doporučit závody – začni třeba pětkou, desítkou a časem se určitě dopracuješ třeba až k maratonu a zjistíš, že „nic není nemožné“.

    Ať ti to běhá!

  4. Mám podobnou zkušenost, ale s ježděním na kole. Zčala jsem v létě jezdit do práce a z práce na kole a úplně mně to pohltilo. Jen s nelibostí jsem nesla, že v listopadu bylo už tak tma, že se prostě jezdit nedalo. Pokud to bylo jen trochu možné, jela jsem k domovu pokaždé jinak a objevila jsem nevídané výjevy, výhledy, místa, západy a východy slunce, mlhy. Prostě nový rozměr. Jako bych byla každý den na výletě. Nepříjemná stoupání se pak se rázem staly podružné. Endorfiny se vyplavovaly…

  5. Mne pri behu dost pomaha aplikace Endomondo, ktera me trenuje prostrednictvim mobilniho telefonu a GPS. Umoznuje napr. virtualne souperit se svym vlastnim rekordem atd.

  6. Takové myšlenky jsem měl taky, pak jsem si řekl, že na ně nebudu absolutně myslet a začal jsem myslet na krásné počasí, západ slunce, lidi okolo sebe…
    Taky je to asi dáno tím, že při běhu poslouchám hudbu a ta do mě vlívá dostatek „endorfinu“ atd, který mi pomáhá překonat všechna tato úskalí.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s