I na půl hodiny to stojí za to!

Můj děda se na mě za celý život rozčílil jenom jednou. Bylo mi tehdy asi deset a chystala jsem se vyrazit ven s kamarádkami (ano, bylo to v době, kdy si děti chodily hrát ven jen tak, samy, bez rodičovského dohledu a bez organizovaného zaměstnání v kroužcích – což se mi dnes zdá skoro neuvěřitelné).

„Ale za hodinu buď zpátky,“ upozornila mě máma.

„Cožeeee?“ protáhla jsem. „Na hodinu to vůbec nestojí za to.“

A děda se rozčílil. Překvapil mě. Nikdy jsem ho neslyšela křičet. Ale teď zařval: „I na půl hodiny to stojí za to!“

Často si teď na něj vzpomenu, když mám pocit, že nestojí za to začínat jakoukoli práci, pokud na ni nemám alespoň dvě hodiny nebo nejlépe půlden. Snažím si připomínat, že půl hodiny (většinou ještě méně) trvá celá řada činností, ke kterým se obvykle odhodlávám celé dny nebo týdny a čím víc je odkládám, tím víc se mi do nich nechce:

…objednat se s Rozárkou na ortodoncii.

…zavolat na finanční úřad a zjistit, jaké jsem měla vlastně platit zálohy.

…srovnat botník.

…vyházet staré účtenky a drobky, které začínají vytvářet souvislou vrstvu na dně mojí tašky do práce.

…cvičit s dětmi logopedii nebo na flétnu.

…zaplatit účet za kabelovku.

…přišít knoflík ke kabátu, který kvůli utrženému knoflíku už dva měsíce nenosím.

Advertisements

8 comments

  1. Jo, nejvíc se kupí „za pět minut (častěji podstatně dříve) hotovo“. Až to přeroste přes hlavu. Někdy. Nebo je z pětiminutovek gruntovací víkend. Častěji.
    Dodnes vidím tetu, jak se šitíčkem po ruce hází „špinavé“ prádlo do pračky. Doplňuje chybějící knoflíčky a přišívá ty visící na nitce, opravuje napárlé švy, zceluje dírky. Ptala jsem se, proč to neudělá po vyprání, že to bude voňavější práce. Odpověděla mi, že po sundání vypraného prádla zašívací kolečko zopakuje. Protože pračka je kombinovaná s děrovačkou. Malé dírky zvětšuje do obludna, a když žádnou nenajde, tak si alespoň jednu na triku udělá.
    Hm, u ní to bylo deset minut před praním a dvě minuty při žehlení. A v koš u šicího stroje zel prázdnotou. Já přes ten svůj už pomalu nevidím. Mám pocit, že náprava stavu bude dobrodrůžo hodné Indiana Jonese. Čím hlouběji se budu prokutávat, tím víc se to bude podobat archeologickému průzkumu. Jen co vytáhnu šicí stroj a krabici s knoflíky. Ale na půl hodiny to nemá cenu…. a odbíhat od rozdělaného…….

  2. Tak o tom, že stačí i půlhodiny mě přesvědčila spousta událostí. Jinak na kabátu mi teď chybí knoflík taky a už čtyři dny se k tomu dokopávám, ale nějak to nejde.

  3. Jojo, hned se člověk cítí o moc líp, když si přečte, že v tom není sám 🙂 Taky mám fůru knoflíků, co jsou : nezavěšujte, jste v pořádí…

  4. Díky, díky, přemýšlela jsem, jestli se mám dnes ještě pouštět do čištění zásuvky s příbory (už to fakt potřebuje), když už je venku tma. Podotýkým, že je 17:24…

  5. som na tom podobne 🙂 odkladám zašitie gombíka tiež dlho 😉 a potom sa raz na seba naštvem a zašijem a ten super pocit 😀 síce len chvíľkový a nie ako tie zlé pocity, keď som sa na ten kabát 30x pozrela a znechutene si povedala, že nemám čas…
    Radšej polhodina ako nič 🙂 kebyže si predstavím aporovnám to, tak radšej polhodinu s priateľom ako vôbec s ním nebyť v ten deň napr 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s