Taky míváte strach, že se už brzy přijde na to, že ve skutečnosti nic neumíte?

„Určitě už brzo všichni zjistí, že tady nemám co dělat…“ (Valentina Těreškovová)

Když jsem před třemi lety začala pracovat v ELLE, usilovně jsem předstírala, že vím, která bije, ale nevěděla jsem nic. Neznala jsem jména návrhářů, modelky na fotkách mi připadaly všechny stejné, asi jako Číňani (tím ostatně trpím doposud), styděla jsem se používat slova jako „outfit“ a „look“ a když jsem dostala za úkol vytvořit popisky k obrázkům kabelek, dvě hodiny jsem studovala starší čísla časopisu, abych zjistila, jak se to dělá. Zkrátka, připadala jsem si, že tam nemám co dělat, a čekala jsem, že kolegové moji nekompetentnost co nevidět prokouknou.

Když jsem kdysi začala studovat na divadelní škole, bylo to stejné. K divadlu jsem se do té doby nejvíc přiblížila coby členka divadelního kroužku v naší maloměstské lidušce, a spolužáci, kteří měli za sebou praxi v oblastních divadlech a házeli odbornými termíny jako „praktikábl“ a „být v ajfru“ mi naháněli hrůzu. Nikdy jsem nedokázala poznat, jestli nějaký herecký výkon je „dobrý“ a „pravdivý“ nebo ne, takže jsem čekala, až co řeknou ostatní, a děsila se, že se mě někdo zeptá na názor.

Tenhle pocit, že ve skutečnosti jsem podvodnice, která na svém místě nemá co dělat, že veškeré kompetence jenom předstírám a že se na to určitě brzo přijde, mě pronásleduje celý život. Teprve nedávno jsem ale zjistila, že je to „syndrom“, který má dokonce své jméno – impostor syndrome. Nejčastěji jím prý trpí úspěšné ženy. Čím úspěšnější, tím víc. Zajímalo by mě, jestli si jako podvodnice připadá třeba Angela Merkelová?

Reklamy

25 comments

  1. Mám to úplně stejně! Občas si říkám, kdy si toho někdo všimne…. Jak dlouho mi to může ještě procházet? 🙂 Zatím to vychází, ale až to praskne………… 😀

  2. Taky to mám úplně stejně… Ale teď jsem v nové práci dobrovolně a pokorně řekla: „Nemám s tím vůbec žádné zkušenosti. Jakože opravdu vůbec.“ A oni mi odpověděli: „To není problém.“ To byla úleva:) A navíc jsem hodně motivovaná se všechno co nejrychleji a nejlépe naučit.

  3. Vím přesně jak se cítíš, sám tohle momentálně prožívám.. Tento rok budu dělat zkoušky z elektrotechniky a každý den se ptám, co jsem tam vlastně těch pár let dělal, když tomu moc nerozumím. To samé platí, když dělám webdesign a ptám se někoho na názor a on mi tam vyblije nějaký název něčeho co mám upravit a já absolutně nevím která bije..

  4. Hm, já teď pracuju v USA, a cítím se spíš divně proto, že tady zas čím míň umí, tím víc o sobě básní. Což je, z pohledu člověka z české/evropské kultury někdy opravdu náročné poslouchat…

  5. No tiež som teraz na divadelnej škole a prídem si ako magor :/ ale s tým koncom, no neivem ako sa mám k tomu postaviť. úspešná a ja? 😀 bodaj by

  6. Míval jsem, než jsem si uvědomil, že je v pořádku když člověk něco neví a že se vlastně nic neděje. A to, že se zeptám, není známkou ani slabosti, ani hlouposti, naopak, projevuju zájem a to se cení. Když jsem si to takhle sám se sebou vyjasnil, ty pocity zmizely.

    1. Nejspíš jde o to si problém uvědomit a pracovat s tím. Protože jaké divy ze sebe i s tímto poznáním dokázal vymámit Sokratés, že 🙂

  7. Tenhle syndrom, myslím si, postihl loni půlku mé třídy, kterou čekaly přijímací zkoušky na vysoké školy a maturita…u příjmaček(maturity) totiž opravdu hrozí, že se projeví vaše pokročilá nekompetentnost. Náš gympl nás ovšem naučil jednu neocenitelnou schopnost do takových situací : Vařit z vody a tvářit se, že všechno je samozřejmou součástí našich znalostí (nebo dovedností v jakémkoli oboru). Odmaturovali jsme všichni a studujeme své vysněné školy:) Ono se na to třeba nikdy nepřijde;)

  8. A takhle to bude cely zivot 🙂 Kdo muze rict, ze opravdu neco umi? Vzdy prijde nekdo, kdo umi (nebo vi) vic nez vy… Jak bylo v jednom filmu – Na jedničku to umí Bůh, na dvojku pan ředitel…

  9. S postupujícím věkem se ten pocit trochu překlápí a najednou i začíná občas přicházet myšlenka, že třeba i trochu něco umím, když mě oslovujou stále nějací úžasní a obdivuhodní lidé s pracovními nabídkami.

  10. Tak ona je to možná nemoc všech. Když mě ale někdo postaví před úkol, kde si zoufám a nevím rady, tak nakonec stejně něco vymyslím. A vypadat, že člověk něco umí, je přeci jen také umění.

  11. Ještě dělám školu a je humanitní, což většinou vypadá na McDonalda. Dostala jsem se ale na brigádu do prodejny elektra a cítila jsem se přesně takhle. Jenže většinu těch věcí doma máme, tak jsem porovnávala, učila se a nakonec měla hodně vysoké prodeje. Dalo mi to docela sebedůvěru, protože prodávat můžu vždycky a dobře a s chutí k tomu. A naopak, když tam někde dole udělám výzkum z praxe a publikuju, můžu být pro svůj obor dost zajímavá. Teď moc šancí na výdělek není a taky si vybírám, ale nějak vím, že se dá obstát.

  12. Tomu pocitu docela rozumím, protože jsem zatím na škole a nevím, co budu dělat. Vůbec nemám představu a ono je to hrozně ubíjející. Zatím dělám jenom na hloupých brigádách, které mi moc praxe neposkytnou.
    Moc pěkný článek a blog!

  13. Dobrý den,

    jmenuji se Kristýna Vrabcová a jsem studentkou psychologie na Univerzitě Palackého Olomouc. V moji bakalářské práci se zabývám impostor syndromem. Objevila jsem Váš blog a napadlo mě sem hodit odkaz na můj dotazník 🙂 Pokud to bude někoho zajímat, budu ráda za vyplnění http://goo.gl/forms/k1nwcv0hiX.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s