Příšerně trapné momenty nám nakonec dělají radost. Když o nich můžeme vyprávět.

„Stydět se je tajná radost.“ Na tuhle větu jsem narazila ve fejetonu psycholožky Susan Heitler a nejdřív mi to připadalo nějaké divné. Jak, radost? Stydět se je příšerné! Stydění se je ten pocit, při kterém byste nejradši zalezli pod koberec a zůstali tam, dokud všichni neodejdou a nepadne tma, abyste se mohli nikým neviděni odplížit pryč.

Susan Heitler ovšem měla na mysli takové ty momenty příjemného stydění. Když vás paní učitelka nechá před celou třídou číst vaši slohovku nebo když vám kurýr přinese do práce kytku a celá kancelář se vyptává, od koho to je.

To ale nic nemění na tom, že většina stydících okamžiků pro mě nemá s radostí vůbec nic společného. Alespoň v tu chvíli ne. Někdy to trvá i několik měsíců nebo let, než touha zalézt pod koberec definitivně opadne. Ale potom přijde ta úlevná, osvobozující chvíle, kdy se z trapného momentu stane zábavná historka. Můžu ji vyprávět pro pobavení ostatních i svoje vlastní a tím vlastně nad trapasem jaksi dodatečně zvítězit. Udělat z něj součást svého osobního příběhu.

Tak například dnes už ráda vyprávím o tom, jak…

  • …jsem ve třetí třídě měla tak sešlapané bačkory, že mi neustále padaly z nohou, a moji spolužáci je během vyučovací hodiny pod lavicemi dokopali až před tabuli, kde je zahlédla paní učitelka a vystavila je tam jako odstrašující příklad školní obuvi.
  • …jsem ve čtvrťáku na gymplu měla před celou třídou dělat stojku do kotoulu, abych nedostala trojku z tělocviku na vysvědčení, a tu stojku jsem neudělala a trojku jsem dostala.
  • …moje dcera Rozárka byla uprostřed týdne vykázána ze školky, protože měla vši.
  • …jsem v prváku na vysoké byla tak opilá, že jsem cestou na kolej vypadla z autobusu.
  • …jsem se do tanečních jako jediná zapsala bez stálého partnera a každé „pánové, zadejte se“ pro mě bylo jako moment před popravou.
  • …mě ten sympatický pán v tramvaji pustil sednout, protože si myslel, že jsem těhotná, a já jsem nebyla.

Trapné momenty jsou nakonec vždycky zábavné. Ale někdy to trvá zatraceně dlouho.

Reklamy

8 comments

  1. Tak s těmi tanečními jsem na tom byla úplně stejně. A trvalo mnoho let, přesně 24, než pro mě vzpomínka přestala být traumatická. Teprve asi poslední 2 roky se tomu směju.
    I s neexistujícím těhotenstvím mám zkušenost. Ke známým na večírek jsem si vzala šaty, ve kterých se mi rýsovala nedávno nabylá kila navíc se statečnou úvahou, že je to přece moje břicho, no tak co? Bratranec mé přítelkyně mluvil dojatě o budoucím miminku.

  2. Párkrát jsem zkoušela vyrovnat se s trapným okamžikem a převyprávět si ho jako zábavnou historku okamžitě. Funguje, bohužel, zřídka.

  3. Opilá z autobusu?:) Tak to si ani nedokážu představit:)
    Ale máš úplnou pravdu. Kdybychom se tomu nikdy nezasmáli a neudělali si z toho srandu, tak bychom se z toho stydění se, museli jednou zbláznit.

  4. Taky mě lidi občas pouštějí sednout… Poprvé mě to vykolejilo, potřetí jsem si zvykla. Uvažuju, že si nechám udělat triko s nápisem „Jsem tlustá, ne těhotná.“ Zatím odpovídám, že z toho bude tak maximálně deset kilo bůčku, ale mimino rozhodně ne…

  5. Musím říct, že jste mě opravdu pobavila. Chápu ale, že některé situace se zdají komické až po letech.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s