Taky vypadáte na fotkách jinak než „ve skutečnosti“?

Zajímalo by mě, jestli tenhle problém „takhle přece ve skutečnosti nevypadám“ měla i, hmmmm…. Marilyn Monroe?

V pátek jsem se odhodlala konečně dát definitivní podobu stránce Šťastného blogu na Facebooku a poprosila jsem svou kolegyni Zuzku, která je známá svou schopností vyfotit lidi hezčí, než jak doopravdy vypadají, aby mi pomohla vytvořit úvodní fotku. (Výsledek si můžete prohlédnout tady.) Už o půl hodiny později jsem se probírala celou záplavou svých portrétů zepředu i z profilu, barevných i černobílých, a ošívala jsem se celá nesvá, jako pokaždé, když se dívám na jakoukoli svou vlastní fotografii.

Ne že by se mi nelíbily. Ne, v tom to není. Kdyby ten obličej patřil komukoli jinému, nejspíš bych si jenom pomyslela, že jsou to velmi pěkné fotky.

Zajímalo by mě, odkud se bere ten nevěřícný pocit odcizení, který zažívám pokaždé, když vidím na fotce sama sebe. Když se na sebe dívám v zrcadle, vypadám jinak. Ten obličej znám, jakkoli je (třeba v koupelně v půl sedmé ráno) oteklý a pomačkaný. Zrcadlo se většinou nechová nepředvídatelně; vím, co od něj můžu čekat. Když se ale na sebe dívám na fotce, je to, jako bych sama sebe tajně pozorovala klíčovou dírkou. Takhle že mě vidí ostatní? S tím krátkým krkem? S těmi ohnutými zády a divně přimhouřenýma očima? A jak to, že jsem si v zrcadle nikdy nevšimla, že v tom plandavém svetru vypadám na dvěstě kilo?

Úplně nejhorší jsou samozřejmě momentky z mejdanů (když jsem na ten večírek šla, měla jsem pocit, že vypadám dobře, tak kdo sakra je ta osoba na obrázku?) a nemilosrdné fotky, pořízené dětmi („Mami, tady ti to sluší!“ zní v této souvislosti obzvlášť zlověstně).

Asi je to tím, že fotka je zhmotněný doklad toho, jak vypadáme v očích těch druhých, a že s tím nemůžeme vůbec nic dělat.

Uklidňující na tom všem možná je, že ti druzí okolo nás (na rozdíl od nás samotných) o tom krátkém krku, ohnutých zádech, zplihlých vlasech, vystrčeném břichu, ošklivých zubech a tak dále… že o tom všem vědí už od začátku. Vidí to na nás celou dobu, co nás znají. A přesto nás většinou mají rádi.

*

Zuzka – autorka mé profilové fotky na Facebooku, má svůj vlastní blog Tosemilibiaprotototadyje hlavně o kosmetice a jiných příjemných věcech. 

Reklamy

16 comments

  1. Ja sa mám na fotkách zväčša radšej ako v zrkadle, hoci hlavne vtedy keď sa ksichtím, nejde o mentku alebo foto z profilu. Veľmi to neriešim, mám sa rada aká som a ako ma vidia iní mi je vlastne jedno 😀
    Ale haluz, že v tom zrkadle sa skutočne vidíme inými. Je to ako s našim hlasom, ten tiež počujeme inak ako potom na dákom videe, či nahrávke. Toho svojho som sa prvý krát zlakla, ktože má ten uškreklaný hlások? 😀

  2. Fotky jsou taková noční můra. Říkám si, že jestli se takhle tvářím i ve skutečnosti, tak potěš koště. 😀 Ale občas (nebo spíš v hodně výjimečných případech) se to tak nějak sejde, že se dokonce i poznávám a pomyslím si, že mi to docela sluší.

  3. To znám. V zrcadle vypadám velmi dobře, ale když se vzápětí vyfotím, je to často katastrofa. Až si říkám, že takhle přece sakra nevypadám 😀 Ale občas se nějaká fotografie povede. Prostě zrcadlo a fotoaparát se neshodnou 🙂

    1. Přesně – tohle jsem taky zkusila. Přestože vyfotím to, co vidím v zrcadle, na fotce to vypadá prostě jinak.

  4. První a zároveň poslední mé fotky, co budou věrné skutečnosti i vnitřnímu zraku, budou ty z pitevny. A kdyby náhodou nebyly – bude mi to fuk.

  5. Myslím, že jde o to – zvyknout si na svou podobu i na fotkách, tak jako jsme si zvykly na svou podobu v zrcadle. Prostě se nechat fotit často, často si je prohlížet a pak už nám to asi ani nepřijde divné. A budem třeba se sebou spokojenější než jsme teď.

  6. Můj dědeček mi jednou řekl, že člověk nemůže vypadat na fotce líp než ve skutečnosti. Jak jsem se pak mohla několikrát ujistit, měl bohužel pravdu. Na druhou stranu jsem při prohlížení fotek zjistila, že když se usmívám, tak vypadám o 200 % líp, než když se tvářím normálně a asi o 500 % líp, než když se mračím. Tak se snažím usmívat, jak to jen jde:o))
    S blogem to úplně chápu – také jsem chtěla nějaký můj pěkný obrázek do hlavičky, ale už jsem to vzdala – asi tam raději hodím nějakou krasavu z fotobanky, abych neodradila chudáky čtenáře.

  7. Prý hraje roli záměna pravé a levé strany v zrcadle, známe se tedy obráceně, ale na to já nevěřím.
    Podle mě je v tom, jenom ta nehybnost a pak ten čas, který fotce věnujeme spolu s nadbytkem kritičnosti. V zrcadle si řekneme, „No tak prototentokrát by to stačilo,“ a vyrazíme na večírrek, fotku zkoumáme, protože víme, že takhle na té fotce už budu vypadat do jejího zničení a nic s tím nemůžu dělat. A to je děsivé.
    V pubertě jsem si osvojila mechanismus, který mi pomáhal přežíat existenci, podle mě, superkrásných lidí. Pokud se na ně začne člověk dívat jako na svou vlastní fotografii, tak zjistí spoustu nedostatků, mírně odstáte uši, semtam nějaké to akné, podivný tvar rtů atd. Hezké to není, ale pomáhalo. Nikdo není dokonalý.

  8. Fotky možná zkreslují, ale někdy ukazují něco jiného, než my sami zachytíme – v zrcadle, jak tu bylo řečeno, udělá prohozená stran nezvyk (a proto hned prvotní nespokojenost), ale u fotek je zachyceno mnohem víc, zastavený okamžik -a ani vnímaví lidé ve skutečnosti nezjistí, co za chvíli přemýšlení nad fotkou. Nekdy to, co my odsuzujeme na své fotce, jiné přitáhne 🙂 A proto nejradši zveřejňuju parodie 😉

  9. týmto článkom si úplne vyjadrila moje pocity z vlastných fotiek, najmä v tejto časti: „Asi je to tím, že fotka je zhmotněný doklad toho, jak vypadáme v očích těch druhých, a že s tím nemůžeme vůbec nic dělat.“ ……… ale upokojuje ma fakt ktorý som si všimla v poslednej dobe, totiž že keď je skupinová fotka ľudí, každý si na nej všíma najmä seba a to ako „zle“ vyzerá on sám, takže mňa len prebehne pohľadom… a to ako si napísala, že ľudia sú na naše nedostatky zvyknutí a aj tak nás majú väčšinou radi. 🙂

  10. A ještě horší je video. Vidět samu sebe při pohybu, slyšet svůj hlas, naprosto cizí a děsně ošklivý. A ty divné pohyby, grimasy. Hrůza.

  11. To znám. Vidím se na fotce a zvolám „Já vypadám příšerně“. A ještě horší je, když ostatní reagují „Ale takto vypadáš normálně“. To pak by se člověk nejraději zahrabal 🙂

  12. Picasso prý řekl, že fotka je možná nejdokonalejším zobrazením člověk, ale rozhodně ne nejzajímavějším. Neuvažovala jste o malířském portrétu? :o)

  13. Krásné ženy prožívají citově bohatší život, poznají během něj víc podob lásky, jsou statisticky oblíbenější, úspěšnější, mají větší výběr mezi potencionálními otci potomstva a v jejich životech se toho víc děje. To všechny víme, ale jen polovina z nás má to štěstí, že se může počítat do té krásnější půlky ženského plémě. My ostatní ženy se obvykle zuby nehty bráníme přiznat si nepříjemnou pravdu. Mozek má své obranné mechanismy – mimo jiné si vytvoří růžové brýle, skrze něž se samy sobě v zrcadlových obrazech zdáme hezčí. Většinou nás v iluzi podporují rodiče a partneři (ani ti si nechtějí přiznat, že v pohlavním výběru ukořistili jen béčkovou ženu).
    Řešením je asi smířit se s tím, co máme (ostatně jsou i horší osudy než prožít život jako nepříliš krásná Evropanka v 21. století), a v nejlepším případě vsadit na jiné karty. To je aspoň můj názor.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s