Proč nikdy neříkám: „Kdy už tam budem?“

Ve chvíli, kdy tohle čtete, sedím nejspíš v autě někde na dé jedničce. Možná už budeme u Brna. Nebo v Rakousku. Anebo (pokud je už pátek pozdě večer nebo sobota) možná už v Chorvatsku. Vydáváme se na cestu do města Ulcinj na jihu Černé Hory, kousek od hranic s Albánií. Jede se tam asi patnáct hodin čistého času, což s dvěma dětmi, kterým se stále chce čůrat, a s nevypočitatelnými prázdninovými zácpami znamená, že pojedeme dva dny.

Jistě, cestovat takhle daleko autem je zdlouhavé a nepohodlné. Ale – asoň pro mě – je to hlavně vzrušující a dobrodružné. Dlouhá jízda mi dává něco, co při cestování letadlem – které vás vyklopí rovnou uprostřed cizí země – nikdy nezažiju: možnost, sledovat, jak se svět okolo silnice pozvolna mění.

Pořád ještě se mi tají dech při spatření dálničních ukazatelů s cizími nápisy jako „Graz“ nebo „Zagreb“. Pořád ještě mám husí kůži, když vidím ceduli „státní hranice“ v nejrůznějších cizích jazycích. Nikdy mě nepřestane bavit sledovat nejbanálnější pole, domky, benzínové pumpy a reklamní cedule podél silnice, jenom proto, že jsou jiné než u nás a psané v cizí řeči. Dokonce i čůrání na cizím dálničním odpočívadle se mi zdá tak trochu jiné a exotické. Uprostřed noci mě dojímají světýlka z oken domů na dohled od silnice a představuju si cizokrajné životy jejích obyvatel (i když samozřejmě tuším, že ve skutečnosti tam není nic jiného než nudná satelitní vesnice u dálnice, stejná jako ty u nás).

Při cestě nazpátek je to zase naopak: pomalu, pozvolna přibývá těch známých věcí a nápisů, domov se vynořuje na obzoru a přitahuje si vás tak trochu proti vaší vůli, protože vlastně nechcete, aby cesta už skončila…

Vzpomínáte si na videoklip s holčičkou s nosem přilepeným na okýnko auta ke skladbě Children Roberta Milese? Přesně takhle si v tom autě připadám.

Reklamy

7 comments

  1. Áno, toto presne poznám. Ak ideme na dlhšie do Bratislavy (z Bruselu), cestu tam a späť musíme absolvovať vždy autom kvôli mačkám. Mne to vôbec neprekáža, už sa priam teším na všetky tie cudzokrajnosti, ktoré ale už pomaly začínam poznať, teším sa, ako prichystám na cestu obložené bagety a ako sa zastavíme na pumpe a dáme si tam kávu, teším sa, až už budeme tak blízko, že uvidím hrad a poviem si, že predsa len tu som doma. Teším sa, až zase na ceste späť sa dostaneme na diaľnicu, ktorá je osvetlená a tiež si poviem, že už sme doma. Tak šťastnú cestu!

  2. Kdy už tam budem? Tak se ptají většinou děti, které se dlouhou cestou v autě nudí. To by se nemělo stát dospělým, protože i cesta na dovolenou má být zajímavá a proto správně, Barbi, říkáte, že pozorujete projížděnou krajinu a registrujete vše to, co není stejné jako doma. Má to ovšem jednu podmínku: nechtít urazit 1000 km za den, ale třeba jen 500 a často odpočívat. Mohl bych na toto téma psát dlouhé litanie, ale koncentruji to do mého vše říkajícího hesla: „Cestování nesmí být galeje, ale počátek tvé krásné dovolené“…

  3. pre mna je takto pozoruhodna kazda cesta autom nocnou krajinou, stale ma znova a znova bavi pozorovat ako sa aj znama krajina v noci meni na neznamu

  4. přeji štastnou cestu přes tu Paříž. viz. Váš obrázek.
    to bude dlouhá cesta. díky za blog.
    odnikudnikam

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s