Zvláštní případ prokrastinace: JEDNOU si pořídím psa

Když jsme si v roce 1998 přivedli z útulku rotvajlera Rudolfa, bylo to, jako by se nám narodilo první dítě. Vlastně ne, bylo to horší: spíš jako adoptovat dvanáctiletého sígra z pasťáku a následujících deset let každý den žehlit jeho průšvihy, roztrhávat jeho rvačky a omlouvat se cizím lidem za škody, které jim způsobil. (Ještě teď si vzpomínám, s jakou obezřetností jsem se při venčení blížila ke každému rohu v obavách, že za rohem vykoukne cizí pes a Rudolf na něj zaútočí. Nebo jak jsem při spatření cizího psa přecházela na druhý chodník. Nebo jak jsem v osmém měsíci těhotenství dělala kotrmelce po stráni, když se Rudolf vyřítil na dalmatina pod kopcem.)

Rudolf nám převrátil život naruby a když před čtyřmi lety umřel, zjistili jsme, že nám to chybí. Od té doby si říkám, že zase potřebujeme psa.

V prvních měsících se zdálo, že příchod nového psa je otázkou nejbližší doby. Ale čím víc jsme se zabydlovali v pohodlném bez-psím životě, tím se nám to zdálo komplikovanější. Zase si vodit do práce neposedné štěně? Zase se odevšad překotně vracet, aby nebyl doma sám? Pozdní večerní venčení i v mrazu nebo dešti? A jak skloubíme psa a doprovázení dětí na jejich všemožné kroužky?

To, co pro nás kdysi bylo samozřejmou každodenní realitou, se postupně proměňovalo v nezvládnutelný úkol. A vize nového psa v naší domácnosti se pomalu rozplývala a proměňovala se v plán, situovaný někde v blíže neurčené budoucnosti. Čím déle na to myslím, tím je to vzdálenější a neurčitější.

„Jednou“ si pořídíme psa. Jednou, až toho nebudeme mít tolik. Až budou děti větší. Až je nebudeme vodit do školy…

Doufám, že to bude dřív, než odejdu do důchodu.

Advertisements

7 comments

  1. Já si zase nesmím koupit psa, trhá mi to srdce, bydlíme v bytě, kde je to přímo ve smlouvě, žádní domácí mazlíčci… plánujeme odstěhování, ale to bude ještě nějakou dobu trvat ale až to přijde, přivedu k nám nového člena rodiny 🙂 Občas masochisticky prolézám nabídku štěňátek a svrbí mě touchpad, abych na to neodpověděla!

  2. Spíš ho pořiďte jednou, až budete vědět, že máte dost psychické síly na jeho výchovu 🙂 Pes, co ví, jaké má v rodině místo a je spokojený a důvěřuje těm nad ním, takové blbiny nedělá… a když ho budete vodit často za jinými pejsky už od malička, tak taky nebude agresivní 🙂 Berte je fakt jako děti, tam máte taky zodpovědnost za jejich chování, ale naštěstí u pejska nejsou ty vlivy zvenčí, nezkazí ho ani televize ani spolužáci 🙂

  3. Když nám letos umřela naše milovaná fenka, už jsme měli doma štěňátko. Jo, se štěnětem je DĚSNÁ práce a já si myslím, že kdyby jsme si stihli zvyknout bez psa, taky to pro nás bude těžší. Ale jsem ráda, že jsme naskočili do druhého vlaku před výstupem z prvního, protože já si život bez pejska tak nějak už představit nedovedu….

  4. ked raz budem mat vlastny dom so zahradou, tak budem mat znova aj psa. O tom snivam, len aby to nedopadlo ako ine moje sny:(

  5. Já bych si taky strašně přála pejska. Těším se až budu mít za sebou školu a budu pracovat a vychovávat si svojí Border kolii. Jenomže si uvědomuju, že to asi nebude jen tak brzy, protože po škole nebudu mít čas, protože budu často pracovat, pak přijdou třebas i děti no a budu mít po psovi. Ale jednou!! si jí pořídím a bude to můj nejvíc největší přítel pod sluncem:)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s