Moje temné tajemství: Nebaví mě jezdit na chalupu

Mám jedno temné tajemství, které před svým mužem ukrývám celých patnáct let, co spolu žijeme: Ve skutečnosti mě nebaví jezdit na chalupu.

Což by nebyl až takový problém, kdyby on sám chalupu nepovažoval za malý ráj na zemi. A nepředstavoval si tam po svém boku ráznou, energickou venkovanku (nebo aspoň duší venkovanku), zdatně se ohánějící srpem, kosou, hráběma a všemi těmi dalšími archaickými nástroji.

Můj vztah k chataření a chalupaření dostal pevné obrysy v dětství, kdy jsem musela vytrhávat plevel ze záhonů (tehdy mi to připadalo spíš jako lány) s rododendrony mého nevlastního otce. Pěstoval je na prodej, ne na okrasu. Proto jich měl tolik. Pokud jsem zrovna neplela, schovávala jsem se někde ve stínu s knížkou, odháněla dotěrný hmyz, spřádala plány, jak své rodiče udám na policii za vykořisťování dětí, a těšila se na návrat do civilizace.

V dospělosti se to moc nezlepšilo. Spíš naopak: začala mi víc vadit absence splachovacího záchoda (půvab dřevěné kadibudky jsem nikdy tak úplně nepochopila), tekoucí vody a internetu. Díky tomu všemu si na chalupě připadám jako vetřelec, navíc vetřelec s výčitkami svědomí, protože mě sužuje pocit, že by se mi tam mělo líbit a že bychom tam měli jako rodina trávit více času.

Tenhle víkend se ale přece jen něco změnilo.

Dostala jsem od svého muže za úkol posekat srpem divoké houští kopřiv a jiných nepřátelských rostlin podél plotu. Přistoupila jsem k tomu odevzdaně a v duchu si vzpomněla na rododendrony, ale sotva jsem začala, stala se zvláštní věc: čím víc energie jsem do té práce vkládala, tím víc mě to bavilo. Srp jsem držela v ruce poprvé v životě a neměla jsem k němu velkou důvěru, takže mě příjemně zaskočilo, že ta rezavá zahnutá věc skutečně funguje. Zápěstí i kotníky jsem za chvíli měla popálené od kopřiv a popíchané od zdivočelých malin, takže jsem si navíc připadala hrdinsky. A čím delší pruh posekaných kopřiv za mnou zůstával, tím víc jsem propadala euforii a cítila se jako objevitel prosekávající se mačetou v karibské džungli.

Teprve dodatečně jsem si uvědomila, že přesně tohle je stav flow, o kterém píše psycholog Mihály Csíkszentmihályi – stav dokonalého ponoření do prováděné činnosti, kdy všechny emoce a smysly jsou soustředěny na výkon, který těsně (ale ne příliš) přesahuje naše dosavadní možnosti.

Čímž nechci říct, že odteď budu jezdit na chalupu každý víkend.

Ale s tím srpem bych si to ještě chtěla zkusit.

Reklamy

15 comments

  1. :-)) brilantní.. mám to podobně.. naštěstí můj muž taky.. takže stav sebevýčitek se vztahuje jen na pustoucí zahradu chaty mojí mámy, kam jezdím velmi občas..

  2. Tiež ma to nebavilo. Potom som zmenil prístup: vymyslel som si projekt, ktorý by som tam chcel spraviť a ten pocit keď som niečo dokončil mi celkom pomáha pokračovať ďalej. Popri tom samozrejme robím aj tie klasické činnosti, ktoré som robieval aj predtým.

    Na druhej strane stále zažívam situácie, kedy je niečo naplánované, ale vôbec nemám chuť sa do toho pustiť. A keď sa do toho pustím a dokončím to, tak zistím že to trvalo kratšie ako to odhodlávanie sa do toho. Nemáš tip ako toto prekonať? Ktokoľvek…

  3. To já mám chalupu moc rád ale jen pouze tehdy, když si mohu sednout na verandu, číst si knížku a popíjet pivo. Pokud se musí pracovat, tak to se rychle schovávám pod stůl.

  4. goryyGory:
    Problém je, že se vždy najdou lidi, co by tohle a tamto chtěli vylepšit, předělat a podobně a kvůli nim se takové pohodové pivko na verandě odsouvá na neurčito.

  5. Nenávidím zaváranie, vzhľadom k obrovskej záhrade sa mu proste nevyhnem. A včera som bola v tej vyhni oberať ríbezle, zrazu, odháňujúc rôzny odporný hmyz, som bola ponorená v kríku, aby som tie červené bobule obrala všetky a pocítila som uspokojenie!

  6. Srp je nebezpečná zbraň, v zápalu práce jsem si s ním usekla kousek kůže na malíčku levé ruky. Od té doby se k němu chovám s velkým respektem.

  7. My ale vůbec nejezdíme na chalupu pracovat. Většinou tu jen vegetíme, chodíme do hospody a fakt odpočíváme! Dětství a mládí jsem taky trávila u záhonů. To už nikdy!

  8. A když se pak nad kopřivami podaří zvítězit „bez zranění“, dostavuje se pocit euforie s příchutí převahy. Pro tento účel to chce ale jiné nářadí – kosu (samotné kopřivy) nebo mačetu (ostružiny, keře, záludné kamení).

    Jinak zajímavý fenomén je, že se člověku často do něčeho nechce, ale když už se do toho pustí, jde to rychle od ruky a výsledkem je dobrý pocit. Čili jde jen o to se rozhoupat. Na to se mi osvědčilo uplést si na sebe bič: „nezačneš-li s tím do dvou minut, dáš si 10 kliků“. Po těch 10 klicích to chce samozřejmě zopakovat 🙂

    Druhý způsob motivace je věnovat ráno 10 minut přípravě na den (shrnout si, co mám v plánu dnes udělat) a pak 10 minut večer na rekapitulaci dne. Ta rekapitulace je obvlášť důležitá: (1) když jsem splnil, co jsem si uložil, pěkně to hřeje – a člověk vždycky stihne aspoň něco; (2) když se to, co člověk nestihl, hodnotí současně s tím, co člověk stihl, tak většinou odpadají výčitky svědomí: takhle pohromadě je totiž vidět, že i když jsem to a to nestihl, pořád za mnou zůstal pěkný kus práce; (3) člověk se tak časem naučí lépe odhadnout své síly a neúkoluje se přesmoc – neklade na sebe nesplnitelná očekávání, což do života vnáší příjemnou pohodu (nedá se to stihnout, tak to holt počká – však co, svět se nezboří 🙂
    Jo, nesmí se při tom plánování zapomínat na to, že člověk taky potřebuje nějaký oddech – na první pohled to vypadá tak, že když se oddech škrtne, tak je spousta času toho stihnout víc. Jenže nejsme mašiny a realita je prostě taková, že když oddech škrtneme, tak toho nakonec uděláme míň 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s