Proč mě nebaví psát, když mě psaní tak baví?

Věčný problém, obzvláště o zkouškovém, kdy přichází rozpor, proč mě nebaví učení, když mě ta škola přece baví…“ napsala mi v komentáři na Facebooku před pár dny čtenářka Verča. Téměř každý den zažívám to samé. Miluji psaní. Je to moje obživa a svým způsobem i vášeň. Ale ty okamžiky, které jsou pro mě při psaní skutečně vzrušující, většinou mají se skutečným psaním – tedy řazením jednoho slova za druhé – málo společného. Je to ta chvíle, kdy dostanu nápad (obvykle někde úplně jinde než u psacího stolu). Je to taky ta chvíle, kdy napsaný soubor někomu odešlu e-mailem a napjatě čekám na reakci. A potom ta chvíle, kdy si něco už hotového po sobě po několikáté čtu (vím, je to hnusně ješitné, ale přesto to dělám).

Ale samotné psaní… Hm. Snažit se nápad, poletující někde ve vzduchu, proměnit v něco skutečně napsaného na monitoru počítače, je práce, která mi někdy připomíná skládání uhlí. Je to prostě práce – žádné bezuzdné tryskání. Většinou při ní přicházím o spoustu iluzí ohledně geniality původního nápadu i o sobě samé.

A většinou jsem ochotná udělat cokoli, abych před tou prací na chvíli utekla. Podesáté zkontrolovat mailovou schránku. Potřetí si přečíst předpověď počasí na víkend. Jít zalít kytky, zahrát si pasiáns a vyčistit klávesnici.

Proto mě potěšilo, když jsem zjistila, že tuhle zvláštní nechuť ohledně psaní zažívá spousta lidí, kteří psaní milují a jsou v něm dobří. Spisovatel a historik Steven Pressfield ji nazývá „resistance“ – odpor. Je to „neviditelná síla, která se v nás probouzí, kdykoli se pouštíme do obtížného kreativního úkolu. ,Resistance‘ ví, jak těžká práce to bude, a nabízí nám všemožné snadné únikové cesty, jak se z toho vykroutit.“

Je osvobozující mít pro to tak hezké slovo. „Resistance“ zní líp, než že jsem prostě hloupá a líná. 

Reklamy

13 comments

  1. Díky, že jste poslala tenhle článek. Už jsem 5x zkontrolovala mailovou schránku, uklidila si stůl, vynesla koš, snědla zmrzlinu, vzala si magnesium, uvařila kávu, vypila kávu, zalila kytky, odstranila přebytečné a staré vzkazy z nástěnky – a stále NENAPSALA to co mám. Napsáním tohoto komentáře jsem to zase o kousek posunula. Ale už jdu na to …

  2. Ano, je to tak, vesmír je úžasný a vždycky mi pošle to, co zrovna potřebuju. Například teď, když se snažím dopsat co nejrychleji ročníkovou práci, abych se ještě večer stihla připravit na poslední zkoušku a mohla uzavřít index (a pak psát celé léto diplomku) a 1) si říkám, jak jsem pitomá, že jsem to všechno nechala jako obvykle na poslední chvíli, 2) mám chuť dělat všechny ty věci, které bych dělat neměla (zahrát si pasiáns, dát prádlo do pračky, dojít na nákup…) – právě teď mi vesmír Vašim prostřednictvím pošle tenhle článek. Jen bych ještě potřebovala nějaký návod, jak porazit tu obludu zvanou Resistance v klidu a bez stresu. Protože většinou až stres, neústupný čas a naprostá nutnost tu obludu nějak zvládnou. Metodou „za pět minut dvanáct“ nebo, častěji „včera bylo pozdě“.

  3. A nielen s písaním je to tak! Vymyslím nejakú geniálnu vec, ktorú by som mohla ušiť alebo inak vyrobiť, teším sa, kedy nastane čas, zdokonalujem v hlave nápad… A vo chvíli, keď je to tu, keď mám všetko pripravené a môžem začať, znenávidím ten šijací stroj aj s nápadom a celým šitím. Zrazu sa mi zachce upratovať a variť a žehliť… Stačilo by povedať si, že veď nemusím. Už je ale neskoro…

  4. Moc se mi to tady líbí. poslední dobou samé trafné příspěvky. S psaním to mám stejně. CHTĚL bych si vše udělat hned, ale nějak to nejde a odkládám to. Ale když už se do toho dám, tak to docela jde. Ale nesmí se na delší dobru přestat, jinak je to zase v háji. 🙂

  5. Přesně, neznám skoro nikoho, kdo píše. Takže jsem nevěděla, že to tak může někdo mít 🙂 Ráda sbírám podněty, ale stále pochybuju, že bych mohla vytvořit něco hodnotného, takže jsem se nějak zasekla na tom sbírání nápadů, přestože mám po dlouhé době dva měsíce volna a kdy je zase budu mít? … ty jsi spisovatelka? Jsem tu podruhé, takže jdu na výzvědy 🙂

  6. Mám to stejné. Miluji psaní ale už pár let se mě chytla taková ne moc pěkná vlastnost, který se říká lenost. Neumím psát dobře ale miluji to a moc rád bych chtěl psát častěji abych se v tom alespoň trochu zlepšil ale lenost má nade mnou nadvládu..

  7. Přesně, přesně… Teď tedy spíš něco dopisuju, přepisuju a vůbec upravuju, ale jak se dostanu k části, kde je třeba napsat část kapitoly znovu, nebo vůbec něco vložit, tak to je peklo, než se do toho dokopu – ačkoli když už jednou začnu, a pokud mě nic neruší, tak si to sakra užívám. 😀 A to je se spoustou věcí, vždycky takový pocit, že to bude hrozně těžký, nudný, bolestivý, náročný… a ono pak není, dokonce je to fajn.

  8. To sedí, až by jeden brečel. A protože strašně moc nemám ráda slovo prokrastinace, ochotně ho nahraním resistencí 😀

  9. Já bych chtěla napsat povídku, dříve jsem psala docela hodně, ale v určitém bodě jsem toho, bůhví proč, nechala. Teď mám nápad, ale už pár dní se nemůžu donutit k tomu sednout, a hodit to na monitor. Strašně se mi do toho nechce, přitom si říkám, že by to byl fajn relax. Tak snad se brzo donutím 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s